Přečteno- Dvorní šašci

„Napadlo tě někdy, že si nás Bůh chová právě tak jako hejtman Kohl jen pro svou zábavu? Snad jsme opravdu jen jeho dvorní šašci?“

Kniha Dvorní šašci je příběh čtyř Židů, kteří v koncentračním táboře pod vedením hejtmana Kohla přežijí díky svým neobvyklým schopnostem. Vypravěč- bývalý soudce (kterého můžeme potkat i v řadě jiných Fischlových románů) má schopnost vytušit či uhodnout i to, co jiní nevidí, ať už se jedná o data narození dam na večírku, či čas chystané inspekce v táboře, Max Himmelfarb se zabývá astrologií, trpaslík Leo Riesenberg pobaví už jen svým vzhledem a kejklíř Adam Wahn umí vyhazovat a chytat barevné koule s přesností stroje.

Pobytu na dvoře hejtmana Kohla je věnována jen zhruba třetina knihy a nutno podotknout, že se Fischlovi podařilo se vyhnout srdceryvným scénám, ke kterým romány zasazené do prostředí koncentračního tábora zcela přirozeně inklinují. Večírky u hejtmana Kohla jsou popsány věcně, jakoby s odstupem…až na jednu scénu, která je pro další děj klíčová.

………………………………

Kejklíř Adam Wahn byl z nás jistě nejlíp připraven pro roli dvorního šaška, a měl proto také celou řadu úkolů. Nebyl tu jen proto, aby bavil hejtmanovy hosty. Zatímco ti, kterým dali kus mýdla a ručník, aby věřili, že jdou do sprch, čekali v dlouhé řadě před lázněmi, z nichž se nikdo nevracel, a zatímco jim kapela složená z dalších vězňů vyhrávala polky a pochody- až později jsme se měli dozvědět, že vlastní účel kapely byl přehlušit výkřiky hrůzy a zoufalství těch, kdo poznali příliš pozdě, že byli vlákáni do pasti plynových komor-, Wahn měl za úkol obcházet podél čekajících a odvracet svými kousky jejich pozornost. Vyhazoval do výše dvě, čtyři, šest, sedm barevných koulí jednu po druhé, chytal je v pádu a házel zas do výše. A ti, kdo čekali v řadě a netušili, že čekají na smrt, nemohli odtrhnout žasnoucí oči od koulí kroužících v přesně předurčených kruzích a nemohli se vynadivit obratným rukám šikovného kejklíře.
Jiný Wahnův úkol spočíval v tom, že učil hejtmana všelijakým kouzlům s kartami a bavil důstojníky tím, že jim vytahoval pingpongové míčky z nosu a uší a- jako korunu všemu- z poklopců. popadali se za boky a řvali smíchy, když z kapsy jednoho z nich začal soukat jednu podprsenku za druhou.
Večírek u hejtmana Kohla byl nemyslitelný bez jeho čtyř dvorních šašků, především však bez chytrého trpaslíka se směšným jménem a bez neobyčejně obratného kejklíře. Dokonce i ženy, které pro tyto večírky nebylo těžké nalézt, se nakonec znudily. Wahn však dovedl pokaždé vymyslet nový kousek a Koh o něj pečoval jako o jeden z nejvzácnějších kusů vysoce ceněné sbírky. Chlubil se jím před svými hosty a přáteli a zbytky jídla, které kejklíři dával jako odměnu, by ho byly stačily udržet naživu po víc než jednu válku.
Pokaždé když Wahn vyhazoval do výše barevné koule, chytal je v pádu a vrhal je jednu po druhé krouživým pohybem svých hbitých prstů zase zpět do jejich dráhy, Kohl nemohl odvrátit oči od té podívané a přestat obdivovat přesnost kroužení těch koulí. Jako okouzlen pozoroval kejlířovy obratné ruce a jako uhranut sledoval kruhy, v nichž se otáčela každá koule, řízena pohyby prstů plných sebedůvěry, a kroužila s přesností hodin, které se zastavily jen na rozkaz. Nic než kejklířovo rozhodnutí, že přišel čas, kdy bylo třeba pobavit hejtmana něčím jiným, nemohlo zastavit uhrančivé kroužení pěti, šesti, sedmi barevných koulí.
Kohn zkoušel nejednou vyrušit kejklíře uprostřed hry, otřást jeho sebejistotou, zbavit ho rovnováhy, přinutit ho, aby minul jednu z padajících koulí, zdržet ho i jen o zlomek vteřiny tak, aby jeho ruka nezachytila včas kouli, jež dosáhla v koužení bodu, kdy bylo třeba hodit ji znovu do výše. Mluvil k Wahnovi, zatímco předváděl své umění, a doufal, že tak naruší a rozptýlí jeho soustředění, přecházel sem a tam po pokoji a zastavil se znenadání prudce těsně vedle Wahna, kejklířovy ruce však nikdy nepřestaly pracovat s přesností stroje. Kohn zhasil světlo, ale když je zas rozsvítil, Wahn stál na toméž místě jako dřív a barevné koule kroužily dál ve stejných, neměnných kruzích.
Tehdy Kohn došel k závěru, že by Wahn mohl pro něj být užitečný i jinak, než jen tím, že bavil jeho hosty. Mohl by na něm vydělat i hezké peníze jako majitel stájí na úspěšném závodním koni.
Na jednom z příštích večírků, když všichni vypili už trochu víc, než měli, ohlásil slavnostně, že je ochoten přijmout jakoukoli sázku, že nikdo nedokáže vyvést kejklíře z rovnováhy tak, aby upustil i jen jedinou z kroužících koulí.
Hned se začali chvástat, zvyšovat sázky, přehánět jeden druhého, a když nakonec hejtman nařídil Wahnovi, aby začal s představením, a koule jedna za druhou šly do výše a začaly kroužit v předepsaných drahách, začali se navzájem překonávat ve vymýšlení cest, jak připravit Wahna o jeho klid, jak zbavit jeho ruce jistoty a jak zastavit tento lidský stroj, který je hrozil stát hodně peněz.
Napřed zkoušeli všechno, oč už se před nimi pokoušel sám Kohl. Přibližovali se k Wahnovi náhlými skoky z nečekaného úhlu, dělali vše, aby ho překvapili a vyvedli ho z rovnováhy třeba tím, že se náhle zastavili za ním a křikli mu do ucha. nadávali mu, kymácel se kolem něj jako opilí a hrozili už už ho povalit, ale nic, naprosto nic nemohlo ani jedinou z koulí řízených Wahnovými prsty vychýlit z předurčené dráhy.
Hejtman Kohl jen tleskal a shraboval sázku po sázce do svých kapes. Wahn se nepohnul, ani když příští hráč náhle vytáhl pistoli a vystřelil dvakrát do stropu, ani když jiný- kapitán Walz, o němž bylo známo, že zastřelil člověka i jen za to, že mu zkřížil cestu, tak jako zašlápnete švába nebo rozmáčknete štěnici, kdekoli je najdete- se zastavil rozkročen před ním s pistolí v ruce a namířil na kejklířovu hruď.

……………………………….

Další dvě třetiny knihy jsou věnovány osudům čtyř kamarádů po válce. Kdo četl Jeruzalémské povídky, či Ulici zvanou Mamila, tak osud Sudího a Maxe Himmelfarba zná. Život Leona Riesenberga po válce se dá popsat pár větami, takže zbývá poslední z Dvorních šašků- Adam Wahn. Každý, kdo byl v koncentračním táboře měl nějaký vlastní důvod, proč chtít přežít. Wahnovým hnacím motorem byla pomsta. Dle jeho názoru by měl každý, kdo přežil, zabít aspoň jednoho nacistu. Každý by měl mít toho svého a ten Wahnův byl Walz. Walz, kterému se na večírku hejtmana Kohna nepodařilo kejklíře přinutit, aby přestal vyhazovat mechanicky koule do vzduchu a který mu tuto svou prohru nechal tvrdě zaplatit … a tak se dá říct, že Dvorní šašci je knížka o hledání a nelézání, o pomstě a jejím smyslu.

……………………………………………………….

„Myslíš, že zemřel spokojen?“ chtěl například vědět (Max Himmelfarb). „Chtěl se pomstít a pomstil se, i když snad jinak, než si po léta představoval. Ale myslíš, že mu to vrátilo klid? Našel opravdu to, co hledal?“
Mohl jsem udělat víc, než pokrčit rameny? Ale Menachem Salz, ten moudrý muž, o němž vám jednou budu muset povědět víc, Menachem, ač neznal Adama Wahna jinak, než z našeho vyprávění, měl jako vždy odpověď připravenu.
„To máte tak,“ řekl. „Ono se většinou najde něco jiného, než co se hledá. Vyjdeš si třeba na houby a vrátíš se s kupou jahod. Hlavní je nikdy nepřestat hledat. ikdyž nenajdeš zrovna to, cos hledal, ten, kdo hledá, opravdu hledá, najde vždycky něco dobrého, něco, co se mu hodí.“
„Wahn hledal pomstu, a našel Pánaboha,“ chytil jsem se Menachemova vlákna.

…………………………….

Svůj názor na pomstu na nacistických zločincích jsem napsala nedávno zde, u knížky Elieho Wiesela na podobné téma a stále sama se sebou souhlasím, takže se nebudu opakovat:)

Comments are closed.