přečteno- Důvěřuj, ale pak se moc nediv

Autorka, spisovatelka a novinářka Zita Marinovová tvrdí, že pokaždé když ona nebo někdo z jejích přátel zažívá nějakou nepříjemnost, přemýšlí už během této události o tom, jak ji sepíše a předhodí k pobavení čtenářům. Rozdíl mezi ní a podobně „postiženou“ Carrie Bradshaw ze seriálu Sex ve městě je v podstatě pouze ten, že Carrie brousí po  Manhattanu, zatímco Zita po Praze, dočetla jsem se.

A její knížka Důvěřuj, ale pak se moc nediv, skutečně seriál Sex ve městě místy připomíná. Takový Sex v Praze. Hlavních hrdinů je 6- tři muži a tři ženy, některým je přes 30, jiným dokonce přes 40, někteří jsou svobodní, jiný rozvedení, jedni touží po lásce, druzí po sexu, a třetí po fetu, ale všichni mají společné to, že se v tom životě tak nějak plácají. Každý z nich nám povypráví kus příběhu ze svého úhlu pohledu, a když si ty střípky poskládáme k sobě jako puzzle, vyjde nám z toho pěkné vyprávění o životě cééélebrit.

Novinářka Hermína chodila léta s ženatým Martinem a čekala, že se rozvede. Jenže to, co si přejete většinou přichází až v době, kdy už o to vůbec nestojíte. (Teď je můj miláček sám, bydlí v dětském pokojíku v bytě svých rodičů a chce mě. Jenomže co už teď s ním, když v podstatě nemá možnost volby…) takže teď už ho nechce, ale udržuje s ním občasný milenecký poměr, dokud nepotká Damiena. Martin je pohasínající hvězdička, bývalý finalista Superstar, který- jak už bylo řečeno- bydlí u rodičů, protože ho manželka vykopla. Kromě Hermíny má ještě rozpracovanou Monču, Terezu a Kláru, ale jeho největší starostí je, jak si opatřit peníze, aby je mohl naházet do automatů, nebo aby si mohl koupit nějaké „vitamíny“, jak vtipně označuje pervitin. Muzikálová hvězda Damien má trochu problém, protože kromě toho, že začal chodit s Hermínou, tak ještě na soutěži Miss sbalil účastnici Kláru a teď neví, kterou ze slečen si má ponechat a kterou má pustit k vodě. Vyřeší to kulišácky tím, že si je nechá obě…což ho občas přivede do poněkud prekérní situace („Do prdele…“ uteklo mi při vstupu na pódium. Jsem snad debil? Proč jsem přivezl na tu tiskovku svou přítelkyni Kláru, když jsem dobře věděl, že na ni přijde moje přítelkyně Hermína??? Poněvadž je přece novinářka a na tyhle akce chodí a navíc ti to ještě včera říkala, ty idiote…!!! Takže tady teď stojím a nedívám se ani na jednu z nich, aby si některá nevšimla, že civím na tu druhou.) Klára sice chodí s Damienem, protože je v předsednictvu poroty Miss, což se může vždycky hodit…ale jinak jí srdce táhne k Martinovi, se kterým mimo společného lože sdílí i lásku k fetu. Hermíny kamarádka, maskérka Dominika, je rozvedená a stylem pokus- omyl hledá novou lásku. Párkrát vsadí na nesprávného koně (třeba na hokejistu Lumíra) ale nakonec to vypadá, že by to mohlo klapnout s Američanem Jessiem, kterého poznala na chatu. Jessie je posledním z vypravěčů, ale moc prostoru nedostane a příliš se toho o něm nedozvíme. Ale možná by mohl být pro Domču ten pravý- pokud se tedy vůbec někdy setkají, když jeden čeká na letišti v Atlantě a druhý má za to, že je sraz na letišti v Augustě…

……………………………….

„A neměla bys být dneska v práci?“ diví se Rosťa.
„Jsem zaměstnaná v týdeníku, zlato, tam se v neděli nechodí.“
„Jenže dneska je pondělí,“ odtuší ta dobrá duše.
Hm, tak tohle je další nevýhoda života bez partnera. V pondělí ráno se vzbudíte v domnění, že je neděle, a doma není nikdo, kdo by vám řekl pravdu. Asi půjdu do té práce.

…………………………..

Když jsem Lumíra uviděla ve dveřích, chvilku jsem se nemohla nadechnout. Má být přece ve
Finsku! A je tady. V doprovodu televizní moderátorky Hanky, kterou já i Hermína
považujeme za kamarádku a která o mém zájmu o Lumírka dobře ví, takže nechápu, proč nám
nic neřekla! Nicméně teď se snaží, to se jí musí nechat. Přitáhla ho k našemu stolu a
konverzuje s Mínou, abychom si já a Lumír „zbyli“. Ostatně sama už doma hokejistu má,
takže nezávidí.
„Ve Finsku roztály ledy?“ slyším se říkat… A ničemu se nedivím, protože kdykoli o něco či
spíše o někoho jde, mluvím jako totální blbka. Ve Finsku roztály ledy??? Hmm.
„Neroztály, ale jsem tady s kolenem u doktora. A… Poslouchej… Jak se máš?“
Ale… Že by urostlý Lumír trpěl stejným druhem konverzační dysfunkce jako já? Anebo je
možná suchar. Prostě není vtipnej. To by teda byla tragédie. Takový krásný tělo, a v něm
pusto. Když totiž zpětně zhodnotím svou úvodní větu, nezdá se mi zdaleka tak blbá, jako hned
po jejím vyřčení. Naopak je to výborná nahrávka na smeč. Mohl přece říct: nevím, jak ve
Finsku, ale tady bych rád ledy prolomil!
To je vůbec takový můj koníček, že když je po všem, představuju si, co měl kdo říct. Někdy si
to teda představuju i dopředu, jako co kdo řekne a udělá, ale když se potom ve skutečnosti ta
situace vyvíjí jinak, tak mě to dost plete. Uznávám, že jsem trochu divná, ale třeba Hermína je
ještě divnější. Ona si dopředu předepisuje textovky, který chce poslat, až nastanou okolnosti,
co si vybájila v hlavě. Někdy jí to teda vyjde, ale někdy taky ne. Jednou třeba chodila s jistým
politikem, a tak si připravila takovou roztomilou zprávu, kterou mu chtěla poslat, až bude
poprvé televizní přenos ze sněmovny, v níž bude nově sedět i on. Bylo to něco jako
V TELEVIZI TI TO TAK SLUSI! OD RANA SE DIVAM, JAK ELEGANTNE HLASUJES!
Jenomže pak se nějak přemáčkla a poslala mu to ještě před volbama. Samozřejmě vypadala
jako úplný idiot.
………………………….
Takže Damien nelhal a nevycouval, o čemž koneckonců svědčily i jeho následné sms. Pro
jistotu ho ale Hermína nechává vycukat, aby si nemyslel, že se můžou sejít, kdykoli se mu
zachce.
„V pondělí mi psal, ať s ním jdu na křest nějaký desky. A předevčírem mě zval do divadla…
Ani jsem neodpověděla, dělat nedobytnou je moje parádní číslo! Navíc s ním rozhodně nechci
jít na žádnou společenskou akci, kde se blýská jako nad Tatrou. Abych byla za trapkuv novinách!“ směje se Mína snahám svého obdivovatele sjednat si s ní rande. Naneštěstí v tu
chvíli otvírám internet, kde vyskočí zpráva, že Damien se objevil na jisté společenské akci
s neznámou dívkou.
„Jak jako ve společnosti s neznámou dívkou???“ lezou Míně oči z důlků.
„Drahá, dovol, abych ti připomněla…“ říkám důležitě.
„Nee! Neříkej to!“ ječí Hermína.
„Dovol, abych ti připomněla, že tebe pozval do společnosti několikrát, ale odmítla jsi ho,“
směju se jejímu rozhořčení.
…………………………………
„Užila jsem si několik hodin báječného sexu a ráno jsme se krásně rozloučili a ani jsme si
nevyměnili telefonní čísla! Je to šíleně osvěžující!“ informuji Hermínu o výsledku včerejšího
večera. A cítím se skutečně výborně. Takže takhle to ti parchanti dělají… Užijou si a žádné
další techtle mechtle s dotyčnou osobou neplánují, tak proč by si brali kontakt… Je to
senzační! Nemusím tady teď sedět a přemýšlet o tom, jestli mi zavolá, anebo, ještě hůř,
nalhávat si, že není nic špatného na tom, když se ozvu já jemu.
„A jak jsi dopadla ty? Není ti špatně?“ zajímám se o stav kamarádky, která včera pila tak,
jako by na tom závisel osud celého lidstva, nebo přinejmenším Evropy.
„Seděly jsme tam s Radkou do čtyř, pak jsme začaly zpívat tu písničku z toho Večerníčku o
broučcích… Víš, kterou… Do pěti, do pěti, musíme být v doupěti,“ zanotuje Hermína.
„No vidíš. A na toho magora sis ani nevzpomněla.“
„Vzpomněla,“ pronese ponuře Mína a řekne to, co už očekávám: „Když jsme dozpívaly,
strašně mě naštvalo, že se neozval, a poslala jsem mu smsku… několik smsek… dlouhých…
Budu si muset vyměnit telefonní číslo.“

…………………………………

“ A teď už mi řekneš, co se stalo s tím Lumírem???
„Tak jo,“ souhlasím a dodávám: „Ale je to povrchní a trapný…“
„Neblázni, skočí mi Mína do řeči. „Celý můj život je jedna velká povrchnost a trapnost. „takže kdo jiný by s tebou sympatizoval víc, než já!“

„Řekla bych to asi tak- vždycky jsem tvrdila, že na velikosti záleží. A ačkoliv je Lumír jinak skvělá partie, na tom o té velikosti prostě musím trvat,“ vysvětluji své náhlé ochladnutí vůči útočníkovi Jokeritu Helsinki Lumíru Dolfovi, k němuž došlo po, anebo vlastně už během, naší první společné noci, kdy jsme oba odhodili zábrany a svršky…a já bohužel i idealistické představy.
„No jo, to je zase ta stará známá patálie, že holky vůbec nevědí, do čeho jdou. Chlap prostě vidí hned, kterou část těla máš velkou moc, anebo málo, a zařídí se podle toho, jestli mu to vyhovuje. Vezme, nebo nechá bejt. Ale my nevíme nic! A potom jenom koukáš a říkáš si- proč jsem sem lezla, jak tohle jenom odpředstírám, snad to bude rychlý…“ mluví mi Mína z duše.
„Nechci se už o něm bavit, tak děsně jsem z toho zklamaná. Takovej fešák a tohle…“ smutně uzavírám životní etapu s titulkem „Lumír Dolf“.

……………………..

Když o mně napsali v novinách, že jsem strávil večer s Klárou, neřekla Hermína nic. Prostě nic. Vůbec nikdy to téma nenakousla. Jednou jsem se jí ptal, jak se dívá na narušenou důvěru, a ona řekla, že dělat z partnera blbce jí přijde nedůstojný. Tím mě dost utřela. Copak o to, mě to samozřejmě přijde nedůstojný taky, ale občas nemám sílu nějakou tu pomateně zamilovanou chudinku odmítnout. Fanynky se ovšem jako nevěry nepočítají, kterak mě poučili kolegové z branže. A je to stejně divně zařízený, že třeba tenis můžete hrát beztrestně s kdekým, a ohledně sexu jsou kolem příležitostné výměny sparingpartnera takový štráchy. Přitom tenis i sex je v podstatě jen zábava.

Comments are closed.