přečteno- Dům Páně

Dům Páně Samuela Shema je přelomová kniha z lékařského prostředí. Kniha, kterou když přečtete, tak se raději zastřelíte, než byste se ještě někdy nechali hospitalizovat. Kniha, která je psána s nadsázkou, ovšem zdaleka ne tak velikou, jak by si pacient přál.

Roy Basch přichází do nemocnice nazvané Dům Páně spolu s dalšími čerstvými absolventy lékařské fakulty, aby tam absolvovali povinnou roční stáž. Ten rok jejich životy naprosto změní. Nastupují jako mladí, optimističtí, plni elánu a zápalu pro věc, představují si, jak budou léčit lidi, aby vzápětí zjistili, že nejdůležitější schopností kterou využijí, je schopnost ODLIFROVAT pacienta pryč tak, aby NEVZAL ZPÁTEČKU. Že většinu jejich klientely budou tvořit pacochové (zkratka z PAdej, CO tu Chceš?- označení pro staré dementní lidi, kteří uvízli někde na pomezí života a smrti a přes veškerou snahu lékařů nehodlají zemřít) A že zatímco podle zásady číslo jedna: PACOCHOVÉ NEUMÍRAJÍ a nejsou-li ODLIFROVÁNI  jinam, na oddělení se hromadí, tak mladí lidé umírají zcela bez okolků, aniž by se lékaři mohlo podařit je nějak zachránit.

……………………………………………..

Tlusťoch nás rozestavil kolem elektrické pacošské postele s mým pacientem, panem Rokitanskym. Tlusťoch vysvětlil, že cílem bažantů je mít pokud možno co nejméně pacientů. To bylo v přmém rozporu s cílem privátů, Lizců i vedení Domu. Protože podle ZÁSADY ČÍSLO JEDNA: PACOCHOVÉ NEUMÍRAJÍ, není možné, aby o ně bažant přišel úmrtím, musí přijít na jiné způsoby, jak je ODLIFROVAT. Poskytování medicínské péče spočívá v tom, že pacient přijede a je ODLIFROVÁN pryč. Jde v podstatě o princip otočných dveří. Nesnáz s ODLIFROVÁNÍM  je v tom, že pacient může VZÍT ZPÁTEČKU, tedy být ODLIFROVÁN  zpátky. Například pacoch, kterého ODLIFRUJETE NA UROLOGII, protože kvůli zduřelé prosttě nemohl močit, může VZÍT ZPÁTEČKU na internu poté, co mu stážista na urologii přivodil svými vláskovými sondami a ohebnými vodiči celkovou tělesnou septikémii, vyžadující interní léčbu. Tajemství profesionálního ODLIFROVÁNÍ, které by NEVZALO ZPÁTEČKU, řekl Tlusťoch, je NAPIGLOVÁNÍ.
Zajímal jsem se, co je to NAPIGLOVÁNÍ.
„Jako NAPIGLOVÁNÍ auta,“ řekl Tlusťoch. „Musíš pachochy NAPIGLOVAT, aby ti NEVZALI ZPÁTEČKU. Protože nesmíš zapomínat: nejsi jediný, kdo se pokouší o ODLIFROVÁNÍ. Každý bažant i rezident v Domě Páně celé noci nespí a dumá, jak NAPIGLOVAT a ODLIFROVAT pacochy někam jinam. Gath, rezident dole na chirurgii možná právě teď poučuje své bažanty o tom, jak pacochům způsobit infarkt, aby je ODLIFROVAL NA INTERNU. Jednou z klíčových lékařských pomůcek pro ODLIFROVÁNÍ někam jinam je pacošská elektrická postel. Předvedu na panu Rokitanskym. Pane Rokitansky, jakpak se dneska cítíte?“
DE TO.
„Výborně. Trochu si zajezdíme, OK?“
DE TO
„Výborně. Tedy nejprve si všimněte, že pacošská elektrická postel má postranice. Jsou na nic. ZÁSADA ČÍSLO DVĚ: -opakujte po mně- PACOCHOVÉ JDOU K ZEMI.“ Poslušně jsme opakovali: PACOCHOVÉ JDOU K ZEMI.
„S postranicemi nahoře nebo dole,“ pokračoval Tlusťoch, „sebelépe připoutaní, sebedementnější, na pohled sebebezmocnější, PACOCHOVÉ JDOU K ZEMI. Další součástí pacošské postele je pedál. Pacoši nemívají v pořádku krevní tlak, a když se jim, jako Ině, přestanou prokrvovat vyšší části mozku, začnou vyvádět, ječet a snaží se JÍT K ZEMI. Když vás uprostřed noci zburcují, že váš pacoch má tlak asi jako améba, šlápněte na tenhle pedál. To je základ, jako třeba C dur. Tak jo, Maxine, změř výchozí krevní tlak.“
„Sedmdesát na čtyřicet,“ oznámila Maxine.
„Dobře, kývl Tlusťoch a sešlápl pedál. Pacošská elektrická postel se s rachotem dala do práce. Během půlminuty stál pan Rokitansky prakticky vzhůru nohama, které mu trčely nahoru v pětačtyřiceti stupňovém úhlu, s hlavou vmáčknutou na čelo postele.
„Tlak, Maxine? Pane Rokitansky, jak se cítíte?“
Přestože pan Rokitansky, kterému se Maxine pokoušela na téměř vertikální paži změřit tlak, nevypadal, že by mu bylo do zpěvu, řekl:
DE TO
Stará vojna.
„Sto devadesát na sto,“ informovala nás Maxine.
„Této pozici,“ pravil Tlusťoch, „se říká Trendelenberg. Takto můžete ze svého pacocha vymáčknout jakýkoliv požadovaný tlak, záleží jen na míře Trendelenbergu. Opakem Trendelenbergu je co?“
Nikdo nevěděl.
„Obrácený Trendelenberg, vysvětlil Tlusťoch. „jelikož většina pacochů má s krevním tlakem potíže, obrácený Trendelenberg se příliš často nepoužívá.“
Potom nám Tlusťoch ukázal, jak zdvihnout pouze horní část postele v případě plicního edému, nohy postele v případě bércových vředů, prostředek postele v případě břišních obtíží. Když s postelí předvedl úplně všechno, snad kromě toho, že by ji zkroutil do preclíku s Rokitanskym místo náplně, zvážněl a vzrušeným hlasem prohlásil: „Ten nejdůležitější ovladač jsem si nechal nakonec. Toto tlačítko upravuje výšku. Pane Rokitansky, připraven?“
DE TO
„Výborně, protože teď to spustíme.“ Tlusťoch stiskl tlašítko, postel začala sjíždět dolů a Tlusťoch řekl: „Tímto ovládám posun nahoru a dolů, teď jedeme dolů. Bereme- li v úvahu ZÁSADU ČÍSLO DVĚ, což je…“
„PACOCHOVÉ JDOU K ZEMI,“ odpověděli jsme automaticky.
„…jedinou možností jak je uchránit před zraněním, je dát matrace k posteli. Sestry to nenávidí, protože pak musí podložní mísy hledat na všech čtyrech. zkoušeli jsme to loni a neosvědčilo se to- vyměňování mís vázlo a smrdělo to tu jako v kravíně v Topece. Nicméně teď pojedeme nahoru.“ Tlusťoch zvolal „Nahoru!“ stiskl tlačítko a pan Rokitansky začal stoupat. Během jízdy Tlusťoch vyvolával: „První patro: vysavače, dámské prádlo, druhé patro: kuchyňské potřeby, hračky“ a když se Rokitansky dostal metr padesát nad podlahu na úroveň našich prsou, Tlusťoch oznámil: „Toto je jedna z nejdůležitějších pozic. Pokud spadne pacoch z této výšky, je to automaticky zlomenina krčku stehenní kosti a ODLIFROVÁNÍ NA ORTOPEDII. Této výšce, „dodal rozzářeně Tlusťoch, „se říká Ortopedická. Předposlední. A nyní k té poslední.“ Tlusťoch opět stiskl tlačítko a pan Rokitansky vystoupal na úroveň našich hlav. „Tato výška se nazývá Neurochirurgická. Pád odtud vede k ODLIFROVÁNÍ NA NEUROCHIRURGII.  A odtamtud málokdo VEZME ZPÁTEČKU. Děkuji, pánové, uvidíme se na obědě.“

……………………………………..

Zatímco rezident Tlusťoch zastává teorii, že nejlepší je nedělat nic a skutečně mu to vychází, rezidentka Jo naopak tvrdí, že cílem lékařů je poskytovat lékařskou péči, což neznamená nedělat nic, ale naopak dělat něco. A tak provádí pacientům sérii tolika vyšetření, že se jim většinou výrazně přitíží a z DPD BZO (drobná postarší dáma bez zjevných obtíží) se stávají pacošky. Jediný, kdo toto intenzivní kurýrování přežije, jsou pacoši, protože PACOCHOVÉ NEUMÍRAJÍ. Roy a jeho kolegové se stávají čím dál tím víc cyničtí- až na drobné výjimky, jako je třeba níže popsaná ukázka- svou práci shledávají ubíjející, zbytečnou. Rozpadají se jim vztahy, přicházejí o kamarády mimo špitál, někteří z nich končí sebevraždou.

……………………………….

Já tvrdím, že léčba je nemoc. Hlavním zdrojem nemocí na světě  je nemoc lékaře: jeho nutkavá potřeba léčit a jeho mylná představa, že to dokáže. Není lehké nic nedělat, když teď společnost každému vnucuje, že tělo je už od základu podlomené a vbrzku zničí samo sebe. Lidi mají strach, že jsou pořád jednou nohou v hrobě a že by si raději měli hned zajít na rutinní fyzické vyšetření. Fyzické vyšetření. Na co jsi kdy přišel při fyzickém vyšetření?“
„Na nic moc,“ připustil jsem a uvědomil si, že má pravdu.
„Pochopitelně. Lidi očekávají, že budou dokonale zdraví. Jako v reklamách. Naším úkolem je sdělit jim, že nedokonalé zdraví je a vždycky bylo dokonalé zdraví a že s většinou toho, co jim v těle přestane fungovat stejně nic nesvedeme. Možná umíme udělat diagnózu; to je teda něco. Ale léčit nesvedeme.“
„No, to nevím.“
„Jak, nevím. Už jsi někoho vyléčil? Za půl roku?“
„Jedna remise.“
„Úžasný. Vyléčíme tak sami sebe a tím to hasne. Tak jo, jdeme. V tom davu se už asi nenajdeme, takže VESELÉ VÁNOCE, Baschi, a dávej si bacha, kam strkáš prsty.
Zůstal jsem tam stát zmatený a s pocitem, že jako vždy otřásl mým přesvědčením a že měl nejspíš pravdu; sledoval jsem, jak se blíží ke svému davu. Když ho spatřili, vyjekli radostí a obklopili jej. Mnozí z nich k němu chodili týden co týden už půldruhého roku a většinou se už všichni dobře znali. Tvořili jendu šťastnou rodinu, s tlustým doktorem v čele. Rozdávaly se úsměvy i dárky, Tlusťoch se posadil uprostřed čekárny a bavil se. Čas od času si na klín posadil nějaké dítě a zeptal se, co by chtělo od Ježíška. Dojalo mě to. Tak by medicína měla vypadat: člověk člověku. Jako ve všech našich zborcených snech. Smutně jsem se dovlekl do své ordinace jako dítě, kterému nedovolili hrát si u Tlusťocha v domě. Přesto mě však Tlusťoch jaksi nabudil a ke svému překvapení jsem shledal, že mě to na ambulanci vlastně baví. Při představě, že jejich skutečnou chorobou je mé nutkání je léčit, se mi ulevilo. Uvolnil jsem se a dovolil jim, aby mě vtáhli do svého života. Jaká to změna! Když jsem ignoroval bolavá kolena černošské basketbalistky s artritidou a pozeptal jsem se na její děti, roztála a rozvykládala se, a dokonce mi své děti přivedla i ukázat. Při odchodu mi poprvé zapomněla nechat pamflet Svědků Jehovových. Řada dalších pacientů mi nosila dárky: má DPD BZO s víčky na leukoplastích přišla se svou neteří, senzační Izraelitkou, opálenou, s rameny jako ragbyový obráncem a s úsměvem svůdným jako pomeranč z Jaffy; umělé prso mi přinesla láhev whisky a portugalská umělá noha láhev vína. To vše za to, že jim „pomáhám“. Pomáhal jsem jim jedině tím, že je NEODLIFROVÁVÁM jinam. A to bylo ono: jelikož se poskytování lékařské péče podobalo rychle otáčivým dveřím, jelikož se každičký doktor na planetě snažil PIGLOVAT a LIFROVAT jako o život, tihle lidé dokázali neomylně nalézt stabilní zázemí a zachytit se drápkem. Dokázali vycítit někoho jako Tlusťoch na celé míle. Starou belu jim záleželo na jejich chorobách či na „léčení“, chtěli jen to, co všichni: podanou ruku, pocit, že jejich doktorovi na nich záleží.
Mně na nich záleželo. Zavedl jsem své pacienty do Tlusťochova světa.

…………………………………..

Interna, pohotovost, kde úkol bažanta je nebýt ŘEŠETEM, které přijme příliš mnoho pacientů, nýbrž ZDÍ, která pacienty ODLIFROVÁVÁ pryč, pacochárna, což je oddělení, kde je z nějakého důvodu příliš mnoho pacochů a pro Roye je životně důležité na ten důvod přijít- protože nemá smysl se snažit pacochy ODLIFROVÁVAT, když by na jejich místo měli okamžitě nastoupit pacoši jiní- a nakonec JIPka, kde umírají mladí lidé, pacoši žádní.

Knížka by byla vtipná, kdyby to americké zdravotnictví 70. let tolik nepřipomínalo to naše současné. Rozhodně stojí za přečtení…ale než se pustím do Hory hoře, která je volným pokračováním o kolečku Roye Basche na psychiatrii, asi si dám trochu voraz a přečtu si něco pozitivněji naladěného.

Comments are closed.