přečteno: Dobrou a ještě lepší neděli

Každý člověk má své životní vrcholy a někdo jich má i několik. Pan profesor Einstein měl dva takové vrcholy ve svých 26 a 37 letech- to vypracoval obě teorie relativity- a třetí ve 42 letech, kdy dostal Nobelovu cenu. Moje maminka, jak sama říkala, měla svůj životní vrchol po své třicítce ve Výbrnici, kam chodila na procházku spousta letních hostí a chválila její španělské ptáčky a bramborové knedlíky s cibulkou. Nu a já měl svůj životní vrchol hned mezi druhým a třetím rokem svého věku, protože tenkrát mě pochoval na klíně Karel Čapek, který do té Výbrnice chodil s paní Olgou, Dášenkou a Iris.
O tom pochování vypravuju kudy chodím a vždycky čekám, že z toho budou lidé paf. Že mě budou žádat, aby si směli ustřihnout mou kadeř nebo že si budou odlévat do sádry mé šlépěje tak, jako mají v Cařihradu Prorokovu šlépěj odlitou do ryzího zlata. Ale nikdo nikdy nežasne, protože teď už nikdo nežasne nad ničím, ani nad velkolepostí, ani nad nízkostí, nanejvýš tak nad troufalostí a hloupostí ano. A taky když vás někdo osloví laskavě či zdvořile- to leknutím omdlíte jak špalek.

Laskavý a zdvořilý byl například Vlastimil Fišar, co mě jako předseda Společnosti bratří Čapků pozval na závěrečný večer Čapkova roku.
On měl zvláštní dar, on dovedl formulovat své pozvání tak, aby člověka nevyplašil. Říkal mi něco o stolu, kde každý poví to, co ví, ale nějak mi ušlo, že ten stůl bude na jevišti a že to povídání bude poslouchat celý Velký sál Městské knihovny. To jsem zjistil, až když jsem si náhodou četl plakát se jmény těch, co budou za tím stolem na jevišti sedět. A z těch se mi tedy roztřásla kolena. Nemohl jsem z toho spát a teprve v den „D“, před vchodem do sálu, mi pošeptal anděl strážný: „Nic tam nečti a všem zas řekni, že tě Čapek choval na klíně. Vždyť jsi jediný z těch na jevišti, koho na klíně choval!“ A já ho poslechl a když na mě přišla řada, opravdu jsem řekl o tom pochování.
Samozřejmě, že jsem to neřekl jedinou větou. To byste si mohli dovolit vy jako posluchači. Já ji profesionálně protáhl na deset minut, a to měli v sále štěstí, že jsem nikdy nebyl u ničeho prvním tajemníkem, protože to bych ji přednášel tři a půl hodiny. Důležité však bylo, jak mi sál potleskem gratuloval, že jsem opravdu jediný, koho pochoval Karel Čapek. Jinak tam byl taky pan dr. Halík, kterého poslouchat je lahůdka, a který mě silně ohrožoval přípodotkem, že jeho chovala na klíně Olga Scheinpflugová.

Dojem z toho mého pochování byl však tak silný, že hned po slavnostním večeru se na mě obrátili lidé z Malých Svatoňovic, abych jim taky přijel vyprávět na závěr Čapkovského roku, jak mě jejich velký rodák choval na klíně. A tak jsem se vypravil se svým hou-hou-hitem do Svatoňovic, už i proto, abych si to vyprávění nacvičil na blížící se pražskou reprízu. A teď dávejte pozor!

Svatoňovický večer skončil, my protagonisté jsme se sešli v muzejní kavárně, a když mi na stůl pokládala šálek mladá paní- ale jaká!- řekla mi: „Pane Nepil, já jsem vám tak záviděla, že vás choval na klíně Karel Čapek! Mě chovat nemohl, já jsem ještě nebyla na světě, ale nepochoval byste mě vy?“- To se rozumí, že jsem neváhal! Jsem už dost starý, abych věděl, že mě o něco takového asi už nikdo nepožádá a když požádá, že ho nemusím se svým chátrajícím sluchem už vůbec slyšet! A tak jsem za potlesku celé kavárny pochoval mladou dámu jak jsem nejlíp uměl. O dva stolky dál jsem viděl takové užaslé oči, tak jim povídám: „To mi závidíte, co?“ A ta mladá paní na mém klíně mi řekla: „To víte, že vám závidí, vždyť je to můj manžel!“

A mně spadl kámen ze srdce, protože jsem věděl, oč rozšířím svoje vyprávění na repríze v Městské knihovně. A že mě pan dr. Halík tak snadno neohrozí. Vždyť on je přeci duchovní a ten nemůže chovat mladé dámy na klíně, ani kdyby ho na kolenou prosily.

…………………………………………..

Příjemná oddechová knížka plná krátkých povídek ze života. Nahlíženo laskavýma očima Františka Nepila.

Comments are closed.