Přečteno- Děvčátko, rozdělej ohníček

Do knihovny jsme šla původně pro Šmída, protože jsem se nějak nedokázala smířit s tím, že mi v TV mého oblíbeného hrdinu Křižáka zabili, a chtěla jsem se přesvědčit, jestli i v knize, která mi kdysi dávno připadala humorná, se autor nejsympatičtějšího hrdiny na konec zbavil. Ale hned vedle Šmída jsem uviděla Šmause. Toho Martina Šmause, co napsal Židli pro Štefana. A tak jsem neváhala ani chvilku. Děvčátko, rozdělej ohníček je Šmausovou prvotinou, kniha celkem zaslouženě vyhrála desátý jubilejní ročník Literární ceny knižního klubu a je opravdu krásná. Když bych měla vymyslet nějaké jiné přídavné jméno než krásná, napsala bych, že je bohatá. Je bohatá silou příběhu, je bohatá jazykově- na jednu stranu poetický popis mizejícího života koní a bryček, na druhou stranu jakýsi žižkovsko-romský argot, obojí použito zcela přirozeně, s jasným záměrem a nenásilnými přechody. Krom toho je kniha bohatá i obsahově-autorovi se podařilo vydat v podstatě takové malé dějiny Cikánů (nebo Romů, teď nevím, které slovo použít, ale v knize se píše o Cikánech, tak zůstanu u nich) z let 1939-93 v kostce. Děj se odehrává po celé šíři tehdejšího Československa- od zapadlé cikánské osady u Vyšné Poljany (která popisem silně připomíná knihu Želary), přes Ostravu, pražský Žižkov, Most, Šumavu, polepšovnu v Kostelci a plzeňský Petrohrad. Na pozadí příběhu malého kluka Andrejka, autor zmínil snad všechny možné aspekty cikánského života. Demolování přidělených bytů, žebrání, krádeže a dělání bordelu v okolí bydliště na straně jedné, na druhé straně předsudky, šikana, zvláštní školy i pro děti, které by měly šanci projít školou základní, jen kdyby jim bylo věnováno trochu té péče navíc. Andrejkův příběh začíná někdy v 70. letech a končí rozdělením Československa, ale autor nám dá nahlédnout i do vzdálenější minulosti cikánských rodin a tak se dočteme i o koncentračních táborech, o násilném roztrhávání rodin, o odebírání dětí a jejich zavírání do dětských domovů na převýchovu během 50. let. Prostě spousta poučného čtení. Je to kniha, která pomůže pochopit. Která nezastírá nešvary, kterých se Cikáni na bílých dopouštějí, ale také nemlčí o zločinech, kterých jsme se dopustili my bílí na nich, na Cikánech. Přibližuje velmi čtivým způsobem cikánskou mentalitu a- ne že byste naše romské spoluobčany začali po přečtení této knihy milovat- ale možná si dokážete snáze představit, jak může vůbec někdo uvažovat stylem: Proč by měl Cikán robit, Cikán se má starat!, nebo Proč bych si nemohl načesat na poli kukuřici, vždyť ji Pánbůh pro všechny požehnal! Rozhodně bych tuto knihu připsala na seznam doporučené četby- pokud se za těch pár let něco zásadního nezměnilo, tak na tom seznamu visí spousta veleděl z 19. Století…a ve vší úctě k našim obrozencům, přečtení této knihy by mládeži možná přineslo více, než polovina ze stávajícího seznamu dohromady.

Ukázky budou dneska dlouhé. Jednak jsem se nudila v nemocnici a tak jsem měla spoustu času na přepisování a druhak se mi líbilo spousta úryvků a nemohla jsem se rozhodnout…

……………………………………………….

Štefan pocházel ze stejného kraje jako Andrejko. Jejich osada ležela u Sniny, byla větší než poljanská, lidem i úřadům byla více na očích, a možná proto ji hned po válce jako vůbec první v okrese vystěhovali. Sninským Dunkům a Lakatošům přitom naslibovali růžové a šťastné zítřky, nové byty s vodou, elektřinou a ústředním topením, jesle pro děti, práci pro dospělé a hlavně peníze, které je vytrhnou z bídy a špíny, bláta s mračny komárů, zimy a hladu, aby už nikdy nemuseli své děti pohřbívat pár dní po narození… A tam na západě, ukazovali do dálky, je země zaslíbená, na Šumavě jsou domy po Němcích, opuštěné hamry a sklářské hutě, celé usedlosti a vesnice tam čekají na nové hospodáře… Ale Dunkové se neptali na práci, nevěděli, kde je Šumava a jak vypadá železný hamr, ale když slyšeli o penězích, jejich oči ožily a úředníci tahali z aktovek další lejstra a zase ukazovali do dálky a říkali, že nejvíc peněz čeká v kladenských hutích a dolech, ústeckých chemičkách a v Ostravě, žhavém a tepajícím ocelovém srdci nové republiky…
Ostrava černa, děvucha věrna…A právě tam, před starším činžákem uprostřed ostravských Mariánských hor, jednoho dne seskočil z auta i mladý Štefan.
A k opuštěné sninské osadě přijely buldozery, a boudičky, chlívky, kurníky a chatrče slepené blátem a poskládané z prken, rezavého plechu a lepenky padaly k zemi jako domečky z karet.
V tu dobu už Štefan fáral na šachtě, staré Hlubině. Ne že by se tak hrnul do rachoty, ale nic jiného mu nezbývalo. Když už byl jednou v Ostravě, fárat musel. Ale na šachtě se daly vydělat slušné peníze, a Štefan, i když se stěží uměl podepsat, už za pár týdnů nosil domů mnohem více než kterýkoli doktor nebo univerzitní profesor, a tak mu to stouplo do hlavy, že se ke svým příbuzným, kteří se přes nejrůznější zaměstnání propadávali až k paběrkování uhlí na výsypkách a přehrabávání přívozské skládky, přestal hlásit.
Peňážky, peníze… Dokud žili v osadě, Dunkové se o majetek nestarali, protože neměli půdu, domy ani pole, o které by mohli přijít, a peníze jen ty, co jim v krčmě nastrkali pod struny housliček a do smyčců, nebo které dostali od handlíčů za koně a vydělané kůže. Ale koňské handlíře i Židy odnesla válka, a vesničané za práci platili bramborami, kukuřicí, nebo kapustou, protože i jim se peníze zdaleka vyhýbaly. Zato hladu a zimy si Dunkové užili dost, a rozdělili by se o poslední vajičko a hrst mouky, jen aby hlad neměly jejich děti, aby se dožily jara.
Až peníze z ostravských šachet a hutí vrazily mezi ně klín, pustošily je a ničily rychleji než velká voda a za pár měsíců dokončily to, co tam daleko na východě začaly radlice buldozerů.
Dunkové rozházeni po malých bytech a pokojích na hornických ubytovnách, začali žít jinak, než byli po celá staletí zvyklí. Poprvé šli po schodech, učili se roztáčet kohoutek s vodou a splachovat záchod, a přišel den, kdy jeden před druhým poprvé schoval peníze. Tam, ořezáni a osekáni čtyřmi stěnami maličkých bytů, začali hrát každý sám za sebe. I když se dál společně zpíjeli lacinou kořalkou a zpívali a jajkali jako dřív, hned jak se probrali z kocoviny, kdesi hluboko v sobě to ucítili, tak je to zabolelo.
Rodina poljanských Dunků, která držela pohromadě tolik staletí, přes všechny hladomory, nemoci a války, byla rozbitá.

…………………………………………………………………….

Děti to měly ve škole těžké. I kdyby se sebevíc snažily, stejně neměly šanci, protože doma se mluvilo romaňi. V romaňi mysleli, i když mluvili česky, protože tu svoji rodnou řeč měly schovanou někde pod jazykem, a celou věčnost jim trvalo, než si přeložily, co po nich učitelka chce, a když odpovídaly, musely zase překládat zpátky, a marně hledaly česká slova a všechny ty složité tvary, časy a pády. Nevydržely sedět v lavici a poslouchat, nebyly zvyklé kreslit a byly nešťastné z pera, inkoustu a kaněk, které jim rozkvétaly pod rukama, četly po písmenkách, ale z písmenek už nedokázaly poskládat slabiky a slova a než se prokodrcaly na konec věty, už zase nevěděly, co bylo na začátku, protože slova pro ně neměla žádný význam, byly to jen shluky písmen v cizí řeči, složité a nenáviděné češtině, jazyku bílých, gadžikaňi.
A jak mohly pochopit k čemu jim budou příčestí a přechodníky a proč se ještě musí učit rusky, tu divnou řeč a písmo země, kde zítra již znamená včera, když zítřek byl na světelné roky daleko, a to, co měli sníst dneska, snědli už předevčírem?
A proč se vůbec mají učit, když čhavengere love dostávají jejich rodiče tak jak tak, a když něco potřebují, nikoho se neptají a prostě a jednoduše si to vezmou, nebo nastaví ruku a řeknou Dajte….

…………………………………………….

Poprvé poljanské Dunky vystěhovali za války. Tenkrát ještě za tmy přijeli vojáci, vyháněli Cikány z chatrčí a postrkovali je na korby náklaďáků, ale Dunkové se bránili, nerozuměli cizí řeči a nechápali, proč a kam mají odjet, a proč ty flinty a psi, když nic neukradli. Když padly první výstřely, rozutekli se po lese a vojáci je ještě několik dní museli nahánět jak zajíce. Vystrašené Cikány vybírali z mlází a seníků, každého hned ztloukli a pak je s rukama nad hlavou hnali k silnici. Nejdřív je vozili po kraji a hledali nějakou rokli, kde by je mohli postřílet, ale nakonec je odvezli do sběrného tábora na břehu Tisy. Tam, v přeplněných a studených barácích mazi bažinami a mračny komárů, Dunkové poznali, co je to opravdová a ukrutná zima a hlad, štěnice, tyfus a těžká práce. Každé ráno, ještě před úsvitem, je vyhnali z lágru, aby celý den roztloukali štěrk a podbíjeli koleje pro zbědovanou říšskou armádu ustupující z Ruska a Ukrajiny, a barabovat museli všichni, staří i mladí, zdraví i nemocní, ženské i docela malé děti, protože jen ten, kdo pracoval, večer dostal trochu řídké šlichty z kopřiv, plesnivých brambor a řepy, která se před válkou dávala jen dobytku.
Tam už neměli sílu zpívat, jajkat, ani plakat steskem po domově, na palandách z nehoblovaných prken se přestali radovat, milovat i nenávidět, jejich oči vyhasínaly. Jednou chlapi, když viděli kolem sebe nekonečný obzor uherské pusty, rovné jako stůl, s osamělými rolnickými usedlostmi a dlouhými rameny vahadlových studní, zahodili krumpáče a lopaty a vzali nohy na ramena, ale když na ně pustili psy, naskákali do rozvodněné Tisy a tam je vojáci postříleli jako králíky. A ostatní, kteří už neměli sílu ani podlézt plot, umírali z beznaděje a zoufalství, někteří se ještě ráno zvedli z palandy a šli do práce, a za pár hodin už je odnášeli k jámě s vápnem….
A nejhorší bylo, když pak do té jámy začali nosit i děti…
Až po válce se Dunkové dozvěděli, jaké měli při té bídě štěstí, a kam jely všechny ty vlaky, kterým museli uhýbat z trati, nákladní vlaky s bledými tvářemi namačkanými v maličkých okénkách, až mnohem později poprvé uslyšeli krásná polská jména Treblinka, Chelmno a Březinka…..

…………………………………………………….

A po prašné cestě ze Strakčína přijel první autobus, do dědiny natáhli elektřinu, lidé si začali pořizovat žárovky a rádia a zavedli tady rozhlas a starý Lipčak, který ještě pár let po válce chodil po dědinách a vybubnovával zprávy a nařízení, pověsil bubínek a paličky na hřebík, místo volského potahu vyjely ze stájí první traktory, a když na hlavní cestě položili asfalt, zakázali dopravovat dřevo a slámu, jak se to dělalo po staletí, na saních, smykem. Chléb se na Poljanu začal dovážet z pekárny a domácí pece vyhasly. A lidé si chleba, který neprošel jejich vlastníma rukama, pro který neseli a nesklízeli obilí ani nemleli mouku a nehnětli těsto, přestávali vážit, před rozkrojením ho zapomínali pokřižovat nožem a když zbyl, už ho nedojídali…Nikdo už neposlal pro Cikány, aby okovali koně, zaletovali prasklý kotel nebo vymazali pec, nikdo nevzkázal, aby pomohli při žních, nebo v sobotu zahráli v krčmě, nebo na svatbě. Dunkové přestali chodit do dědiny, vesničané se vyhýbali osadě a v krčmě přestali Cikánům nalívat. A pak první Dunkové odtáhli k nádraží a odjeli do Čech a ti, kteří zůstali, si místo na práci začali zvykat na peníze ze sociálky, a rychle pochopili, že je můžou živit jejich vlastní děti, občas si přilepšili kapustou a bramborami z poljanských humen, z ohrady, košiaru se občas ztratilo jehně, Laco s mladým Dežem odehnali z pastvy prvního hřebečka a vesničané znovu vzali hole a znovu tekla krev, protože to zvláštní nepsané právo, které na Poljaně všichni, černí i bílí, po staletí ctili, bylo porušené.

……………………………………

Tak žili. Bourali panely mezi byty, aby k sousedům nemuseli přes chodbu, řezali trubky a pálili dveře, do sběrny odváželi okapy a plechy ze střechy, protože naposledy pršelo včera, a když někdo neuměl otevřít okno, rozbil ho, aby kouř mohl ven… Než skončilo léto, z domů zbyly jen holé očouzené panely, přes které bylo vidět skrz naskrz, a dírami po oknech profukoval vítr. Do sběrny odvezli i úplně nový výtahový stroj a dokonce i lana a zábradlí kolem šachty, a aby se nevraceli s prázdnou, nazpátek tahali staré chladničky a ze skládek polámaný nábytek, sypali odpadky z okna nebo do výtahové šachty, protože k popelnicím bylo daleko, a brebentili, zpívali a křičeli, vytahovali na sebe břitvy a nože, a ještě než zaschla krev, zase si padali kolem krku.

Na cizí dveře močili kluci a dokonce i Štefan, když se v noci vracel domů, a zoufalí nájemníci a sousedé si postupně přestávali stěžovat, stejně to bylo zbytečné, protože nebylo na světě síly, která by na Dunky platila. A Dunkové nechápavě kroutili hlavami, co těm gadžům vlastně vadí a proč ty mrazivé pohledy, kožené obličeje a vzteklé bouchání dveří, když oni žijí tak, jak jsou zvyklí a nemůžou za to, že je tu tak málo místa a jejich děti jsou z hadích ocásků.
První to vzdal starý pan Horáček a odstěhoval se k dceři do Benešova, že prý takhle na stará kolena nemůže žít, oháněl se tenkou hůlkou, jako by ty cizí, divné a hlučné lidi, kteří se celý rok snad ani neumyli, svou špacírkou mohl zaplašit. Brzy po něm odešla paní Chrastinová z přízemí a za ní další nájemníci chodili na Národní výbor a prosili o nový byt, a každý chtěl daleko od rodného Žižkova, co nejdál od psích loužiček, ohňů a černých stropů, od rozbitých lahví, vymlácených oken, spálených dveří a dřevěných schodů, které vydržely sto let, ale nepřežily jedinou zimu.
Vždycky když pod okny zastavil stěhovací vůz, Dunkové hned běželi dolů, aby pomohli, dospělí nosili skříně, postele a stoly, děti běhaly s gadžovskými lampami, fíkusy a knížkami. Jako by přeplavali řeku zázračné živé vody, ožívali i invalidní důchodci, kteří se ještě ráno zaklínali před posudkovou komisí, že by tak rádi pracovali, ale nemůžou, protože je tak bolí záda, pánko dochtor….ale při stěhování nikdo nechyběl, protože z pavlače na všechno dohlížel Štefan, aby pak podle zásluh rozdělil uvolněné byty a pokoje. Pro první dekrety si Dunkové ještě chodili na úřad, tam lomili rukama a naříkali, že mají tolik dětí a paní je zlá na Cikány a nemá srdce, když jich nechá žít tolik v tak malým bytě… A příště už jenom přišli a řekli Dajte klíče… a pak se už neobtěžovali a nikoho se neptali.
Ale žádný gadžo se do jejich domu už nikdy nenastěhoval.

…………………………………………

Jednou se malí Dunkové hnali na oběd, pokřikovali po sobě a ani si nevšimli, že už nemluví česky, ale zakázanou romaňi, až vrazili do starého pána, chvilinku zůstali stát jako opaření a pak se rozprchli a druhý den se sklopenýma očima čekali trest, ale starý pán mlčel.
Proč je neokřikne a jen málokdy zvedne hlas, to nikdo nevěděl, proč ve sborovně postává u okna, kouří jednu cigaretu za druhou a mlčky hledí do zahrady… Čumí do blba, smály se mu za zády ostatní učitelky, a on se díval skrz jejich porcelánové tvářičky a za nástěnkam,i výkazy a šminkami viděl sám sebe, mladého kantora s hladce oholenou tváří a hustými vlasy, po svazácku načesanými vzhůru, jak jezdí po cikánských rodinách a zoufalým maminám, které nedávno přivezly náklaďáky odněkud ze Spiše, nebo Zemplína, bere malé, i ty nejmenší, sotva narozené děti, jak po těch chuděrách, které ani česky nerozuměly, křičí, že Naše společnost, My se o kluka postaráme, uděláme z něj nového člověka, který už nikdy nepozná hlad a bídu, dáme mu mýdlo, boty a čistou košili a naučíme ho číst a psát a vázat správný uzel na správném, pionýrském šátku…
Cikáňata klečela na zadních sedadlech policejních vozů, tloukla ručkama na sklo a plakala, zatímco jiná auta odvážela jejich rodiče někam na druhý konec republiky. A na kočující olašské se dělaly noční razie, policajti řezali kola vozíků a bryček, odváděli koně, nebo je hned na místě stříleli a Cikánům brali otisky prstů a do občanek tiskli razítka Vzat do cikánské evidence, přidávali další cejch k číslu, které již někteří měli vytetované na předloktí….
Tam nám to tenkrát začalo přerůstat přes hlavu, s trpkostí si povzdechl starý pán, tak rychle jsme všechno rozbili. Stařešiny, vajdy, jsme poslali na šachtu nebo rovnou do basy, chlapy do ocelárny, stařečky do domova důchodců a děti do dětského domova…Všechno jsme přetrhali a rozcupovali, a co jsme jim místo dětí, bryček a koní nabídli? Peníze, jen peníze….Neměli kde složit hlavu? Přišli a dostali dům, usedlost po Němcích. Byla jim zima? Druhý den jim traktor složil fůru dřeva. Chtěli nový byt? Dostali klíče. A když kvartýr vybydleli, přišli a druhý den se stěhovali do nového…Tak by chtěli pracovat, ale všechno je bolí? Přišli a doktor na posudkovém jim podepsal invalidní důchod. A když propili dětské přídavky, řekli Naše děti mají hlad, dajte…
Dali jsme jim všechno, a přitom tak zoufale málo….ale oni si rychle zvykli, a tak naučili i své děti, spustit křik a nastavit ruku, jako veverka, která místo toho, aby své děti naučila šplhat po stromech, hledat oříšky a louskat semínka, přivedla je ke zbytkům z popelnic a rohlíkům vyžebraným od důchodců…
Zpočátku se to zdálo tak snadné: rozmlátit kolesky, děti umýt a ostříhat dohola, dospělým přesekat kořeny, vytrhnout je a přesadit…ale pak, to už se z mladého učitele stal předseda okresní komise, někdy v ten čas začal stroj skřípat. Doba se změnila, sedláka už nešlo jen tak někam vystěhovat, ani Cikána někde držet, a Lakatošové i Giňovci utíkali ze studené a promáčené Šumavy do měst, do Rokycan, Plzně a Mostu, a všude křičeli, že jejich děti mají hlad, natahovali ruce a volali Dajte…
To až dneska nám pomalu začíná docházet, že vzít dítě je zločin, že zastřelit koně, utratit psa a porazit strom, to je jako zabít člověka, i kdyby to bylo podle zákona, je to zločin…
A snad proto je on sám dneska tady, v obyčejném děcáku, aby na stará kolena znovu zkusil začít tam, kde to rozbíjení začalo: u polámaných kol cikánských rokošánků, zastřelených koní a přesazených, polámaných a ukradených dětí, u dětí…

2 Comments

  1. mura napsal:

    tak nevím, jestli ti to mám prozradit, ale i v knize križáka zabili. půjčila bych ti ji, ale namlsaná z prvních dvou dílů (který miluju), byla jsem z třetího poněkud rozčarována, takže jsem ji pak někomu věnovala.

  2. Sandra napsal:

    Hm, no já to tušila, protože 3. díl neměli, ale měli Proč bychom se nepřiznali, jakési povídání autora o tom, jak to bylo doopravdy…a z toho jsem to vyčetla. Naprosto špatnej konec. Křižák patřil k Daně. A šmytec!:)