přečteno- Devátý dotyk

Když rvu nohy do zmrzlých holin v garáži a navlíkám si vaťák, který je tak o dvě čísla větší, než když jsem si ho ani ne před měsícem kupovala, na ruce si beru napůl ztuhlé rukavice a cestou k ohradě cintám horkou vodu po sněhu – říkám si: „Horší už to nebude.“

Když se ze schodů do zahrady stal sněhový kopec a nohy sjíždí, branka nejde pro tu kopu sněhu dozavřít, že ho musím nejdřív odházet, když se brodím snad půl metrem napadaného, říkám si: „Horší už to nebude.“

Při tom myslím na děti a doufám, že spí, že se po dobu mé asi půlhodinové brigády u ovcí neprobudí. Jindy to nejde, za dvě hodiny se stmívá.

Pilkou na dřevo řežu ve sklepě řepu a psi kolem nedočkavě poskakujou …

V ohradě poklízím, v salaši poklízím, hustě sněží. Leju horkou vodu do koryta, ruce už tam pro jistotu, ze zkušenosti, nedávám. Rozhlížím se. Je zima. Takovou snad ani tady nepamatuju, tolik, tolik sněhu. Dívám se od ovcí k Mildovu místu, stromky jsou ze třetiny zapadané. Lucernička ani ptáček nejsou vůbec vidět. Je mi zima uvnitř. Smutno. Těžko. Ale horší už to snad nebude.

Ještě dříví, chci už jaro. Nebo léto. Netahat se denně se dřevem. Já bych nemusela, druhá půlka domu je stejně přitápěná plynem. Ale to nejde. Topím i pro něj. Topím i za něj. Tolik času tomu dal, svážel dříví z lesa, nosil na ramenou, štípal. Tolik času, aby nám bylo teplo jinak. Protože to se nedá srovnat, když si zatopíte dřívím, jak sálá a i ten pohled do ohně se nedá ničím nahradit. Naučil mě to. Kdykoliv beru polínko do ruky, jako by mi ho podával. Jednou jsme to počítali. Každý kousek, kterým přikládám, bral do ruky aspoň osmkrát, můj dotek je devátý. Každý kousek dřeva zažil tolik jeho doteků … Asi bych neměla závidět.

Horší už to prostě nebude. Nemůže být. Bude jenom líp.
…………………

Devátý dotek je autobiografický deník Mirky Šimkové- Diny, která si poklidně žije se svým manželem a 4 dětmi v jedné vesnici u Plzně, chovají psy a ovečky a snaží se statečně prát s těžkou nevyléčitelnou nemocí mladší dcerky Klárky. A jednoho dne u nich doma zazvoní policisté a Diny se dozví, že se její manžel již z práce nevrátí, protože se stal obětí dopravní nehody. Knížku jsem si koupila hned jakmile se začala prodávat, protože jsem její příběh sledovala na blogu její dcerky Kláry ještě dříve, než Milda zemřel a jsem hrozně ráda, že ho mám v tištěné podobě, ale přesto k tomu mám pár postřehů. Diny má talent psát poutavě, mnohokrát jsem u jejích příspěvků brečela, nebo se rozčilovala, přemýšlela…a smála tedy moc ne, ale věřím, že v jiné životní situaci by Diny dokázala bez problémů i rozesmát.
Jednotlivé články tedy fungovaly (ostatně který jiný blog, který pojednává výhradně o soukromých zážitcích jedné rodiny má přes 4 miliony přístupů?) ale jako celek to prostě nějak neladí. Sebrat jednotlivé články z blogu a bez úprav (nebo jen s nepostřehnutelnými úpravami) z nich slepit knížku prostě obecně není dobrý nápad. Chybí tomu celkový rámec, jednotlivé články jsou pěkné, ale trochu každý pes jiná ves. Je to jako držet v ruce pár barevných sklíček, ze kterých mozaika poskládat nejde.

Ale tak ona Diny asi neměla v plánu vydat knihu pro davy, psala svůj příběh pro sebe, pro své děti, pro své přátele, čtenáře blogu, pro lidi, co se ocitnou v podobné situaci…a v neposlední řadě pro Mildu, kterému je tato kniha věnována.

…………………………………………

pár ukázek:

Crrr, crrrr, crrrr …

Spojovatel: „A nezapomeňte, jen pět minut, nic osobního, jinak dva roky žádné volání, ano? Ani těch pět minut měsíčně!!“

Já: „Ano.“

Spojovatel: „Dobře, přepínám …“

Crrr, crrr, crrrrrrrr …

Tluče mi srdce, cítím ho až v krku. Telefon mi ze zpocené dlaně klouže, rychle ho přendavám k druhému uchu a tu pravou si utírám do svetru.

„Ahoooj“ – ozve se z druhé strany známý hlas.

Málem upustím sluchátko.

„Ahoj mi … mé …(nic osobního, rezonuje mi v hlavě, ale proč, sakra, proč??? Mám pět minut na to se ho zeptat na cokoliv, co jsem nestihla a nesmí v tom být nic osobního, takže jen věci praktické … ale když slyším jeho hlas po takové době … polykám slzy a nejsem schopná mluvit…)

„Prosím tě, kde máš tu vojenskou knížku?“ – koktám a připadám si jako v divném snu. Mluvím s NÍM, můžu se ho na cokoliv zeptat, co mi ulehčí dořešit co se nestačilo, ale nesmím mu říct, že se mi strašně stýská, že nám všem chybí, že se to nemělo stát … že ho miluju …

„Myslím, že jsem jí naposled viděl v té aktovce, co jsem nosil dřív do práce, ale kde je teď, nevím, podívej se tam.“ – mluví jakoby se vůbec nic nestalo, jakoby se měl vrátit večer domů, jakoby … bylo všechno jako dřív …

„A … a … mám vysypat až mi přivezou písek tu dlažbu před garáží? Jsem jí dneska zametla a jsou tam díry …“ – blekotám přijde mi nesmysly, ale když jsem to dneska dělala, tak jsem přemýšlela, jak to dělal a prostě nevím …

„No jasně“ – slyším jak se usmívá.

Trhá mi to srdce… potřebuju se zeptat na dalších tisíc věcí, které tu zůstaly nedodělané a s kterými si nevím rady, ale … místo toho začnu brečet :“ Miláčku, strašně se mi stýská … a dětem … proč …“

Nestačím už nic říct. Telefon je hluchý. Konec. Porušila jsem pravidla.

Nedávno mě napadlo, kdyby tak šlo … třeba jednou za měsíc, jednou za půl roku … zavolat do nebe. Nebo prostě TAM … i kdyby jen kvůli vyřízení věcí, které se nestihly, abych se mohla zeptat … i za cenu, že bych mu nemohla říct nic osobního … prostě jsem si to představovala, ještě ho slyšet … chviličku …

Stejně bych nikdy žádná pravidla nedodržela. Popravdě bych z toho telefonu asi docela šílela. Možná je dobře, že většinu odpovědí na své otázky nosím v sobě. Jen se musím zastavit a poslouchat. Jsou tam … jako ty. Vlastně spolu takhle můžeme mluvit často. Jen tu zodpovědnost za to, jak to dopadne, tady … v životě … už nesu sama.

……………………………………….

Už nějakou dobu se chystám napsat tenhle článek. Možná dneska je ta správná doba.

Všimla jsem si, jak některé z vás v komentářích tak opatrně nadhazují, že „jednou“ budu zase šťastná … že „jednou“ byste mi moc přáli, abych nebyla jen mámou, ale zase partnerkou…

Je vidět, že je to hodně citlivé téma a hňácnout do toho si nikdo netroufá:)

Zkoušela jsem i nějaké články, názory vygooglit – ale téma vdov, vdovců a následné samoty a řešení tohoto problému jako by neexistovalo.

Přitom já tomu nevěřím. Nevěřím, že jsem jediná na světě, koho to trápí, kdo nad tím přemýšlí, kdo když nad tím přemýšlí, tak má výčitky svědomí a pak se je pokouší odhodit někam daleko … protože člověk je tvor společenský a je nám přirozené žít v páru … a když toho druhého jakkoliv ztratíme, rozchodem, rozvodem … tragicky … že si libujeme v tom, být sami.

Mně strašně chybí ten druhý.

Chybí mi můj muž. Stokrát denně na něj myslím a dneska v autě jsem asi tak desetkrát na různých místech brečela, jednou při písničce Petry Janů Už nejsem volná (protože já jsem volná), pak při písničce Roxette  It Must have Been Love, kterou jsme měli s Mildou rádi a která mi připomíná naše začátky … Pak když jsme jeli kolem místa, kde se TO stalo (proč musel zemřít zrovna tam, kde jezdím nejmíň jedenkrát týdně???), pak když se Davídek na něco ohledně taťky ptal … pak … a pak … brečím tak, že to nikdo neví. Ani já to kolikrát nevím. Jen pak cítím, že mám nějak mokré tváře …

Chybí mi můj muž, ale nemůžu vůbec nic dělat.

Začíná mi chybět někdo další. Někdo neznámý. Ano, přiznám to. Za pár dní to bude teprv čtvrt roku, ale moje soukromá, duševní (a na rovinu i fyzická) samota mi dává zabrat.

Mám život ráda a všechno, co k němu patří.  Tohle jak žiju teď není tak, jak to má být.

Tabu. Čas. Kolik? Kolik je správně? Kolik se toleruje? Rok? Dva? Jsem špatná, protože je mi samotné smutno a chybí mi někdo, kdo by mě držel za ruku … povídal si se mnou, řešil obyčejný věci, který nosí den … kdo by mi říkal, jak mi to sluší … kdo by snášel moje smutky i radosti …

Utopie. Když se rozhlídnu, vím, že to co bych ráda jednou našla, je čiré bláznovství. Dneska se nehraje fér. Většina lidí kouká na peníze, na majetek, na krásu … co můžu čistě hypoteticky nabídnout já. V této rovině. Celkem nic.  Zato co se týká roviny emocionální, jsou tu tři mrňavý děti, do budoucna starosti s Klárkou, které by i každý druhý vlastní otec nevydejchal a utekl, natož někdo cizí …  A je toho víc.

A do toho výčitky svědomí, cože mě to vlastně napadá … že jsem špatná, že je příliš brzy …

Jenže pocity jsou prostě pocity … co s nimi? Zadupat nejdou a já se nezměním … takovou jaká jsem, takovou mě můj muž miloval. Vím, že on by mi nevyčítal nic … On by mi nevyčítal, že nejsem labutí …

Byla bych moc ráda, kdybyste mi sem po zamyšlení napsali, co si opravdu myslíte. Jak se stavíte k tomuto tématu. Na rovinu. Tohle téma je tak zajímavé i osobní, pravda … ale pustím jakýkoliv názor a nebudu se ohrazovat, slibuju:) Moc mě zajímá, jak vnímáte tohle téma vy zvenku. Moc bych byla ráda, kdyby se ozvala nějaká holčina, co sem občas píše a je také vdovou, jak to prožívala, vnímala kdysi ona …

Já se přiznám na rovinu, že dřív, když jsem tuhle situaci na vlastní kůži nezažila, bych se asi zhrozila, kdyby nějaké kamarádce zemřel muž a ona by po čtvrt roce přemýšlela o novém vztahu.

Já bych si myslela, že nemohla svého muže milovat a že je pěkná coura:))

Píšu to jak to je, chci tohle Tabu rozkrýt. Chci o tom mluvit. Třeba to jednou i někomu pomůže… až zagooglí … že najde …

Díky.

…………………………….

Mám to za sebou.

Dnes ráno bylo hlavní líčení, které se týkalo listopadové nehody mého muže.

Přijela jsem k soudu o půl hodiny dřív. Když jsem vyběhla do patra, on tam už stál.

Nevím proč jsem věděla, že je to on. Stál tam sám, starší vysoký muž, s bolavýma očima.

To setkání jsem si tolikrát představovala. A přesně jako  v těch představách, jsem zazmatkovala a zapadla na záchod. První vlna emocí prostě byla silnější. Rozmazala jsem si decentní ranní líčení během pár vteřin.

Pak jsem se vrátila. Nemusel to být on, ta chodba je dost široká. Mohl to být kdokoliv. Jenže já to věděla.

Díval se na mě po straně a já na něj.

Pak jsem se zvedla z lavičky a musela jsem, musela jsem se ho zeptat a musela jsem mu všechno říct a vědět, co cítí on, co bude říkat, jaký je … vím, že se lidi přetvařujou, vím že si grázl může hrát na beránka a možná i naopak. Jenže něco mi říkalo, že on grázl není.

Že ať přijde za pár hodin u soudu jakýkoliv trest, ten nejvyšší on už prožívá.

Víc slov asi není třeba.

Ta osudová vteřina nad ránem 24. listopadu nezměnila život jen můj, našich dětí, maminky Mildy a rodiny … ona změnila i jeho život. Já vím, že jinak, že se to nedá srovnávat, ale v jeho kůži bych vážně nechtěla být.

Viděla jsem, jak chlap jak hora vypadá pod tíhou viny. Viděla jsem jeho oči. Vyprávěla jsem mu o nás. O dětech. Cítila jsem, že musím, že o nás musí vědět víc, než doteď věděl, možná sadisticky jsem do jeho rány solila – ale ten život bez muže, bez táty, bez syna … ten taky strašně moc bolí a každý den, každou chvíli. A to už nepočítám, o co všechno jeho vinou přišel Milda … že už nikdy nezažije jaro, že se nedočkal našeho prvního jehňátka, že nikdy neuvidí své děti vyrůstat, že už nikdy neobejme, byť plaše, svou mámu …

On mně říkal, jak moc ho to mrzí, jak tohle nechtěl a že Mildu prostě neviděl. Že toho strašně moc lituje a že si to bude pořád vyčítat. Nabídl mi pomoc a později jsme se i k něčemu, co bude v budoucnosti, dopracovali – to už domluví naši právníci.

Soud začínal v osm třicet. Ale to hlavní líčení proběhlo už před tím na obyčejné chodbě soudní budovy, za přítomnosti dvou osob.

A tam zazněl i rozsudek.

Vinen každé ráno, vinen každý den.

On svou vinu přijal.

Musela jsem tam dnes jít. A mluvit s ním. Protože jinak bych mu sama za sebe nikdy nedokázala alespoň trošku odpustit.

PS: Rozhodnutím soudu 18 měsíců podmíněně a rok zákazu řízení.

………………………………………………..

Já opravdu nebudu polemizovat tady na svém blogu a dumat nad pohnutkami onoho pána, který nezvládl řízení a mého muže připravil o život.

Co vím, že v březnu, po soudním líčení, kde jsme se na chodbě dohodli já, on a naši právní zástupci na částce, kterou zatím nikdy neposlal, (dvakrát pokrácenou o pět set korun jsem dostala, ale zatím jsem to neřešila … ), kde jsme se dohodli, že tato dohoda logicky bude stvrzena smlouvou (protože prostě co je psáno je taky dáno a řeči ještě nic neznamenají), poté, co jsem viděla jeho výraz i oči, tak jsem mu uvěřila.

Že lituje. Že ho to mrzí. Že svou vinu přijímá a je ochotný nést důsledky.

Je důsledkem podmíněný trest? Je důsledkem zákaz řízení na půl roku (s příslibem firmy, že mu dají zatím jinou práci a za volant se může v pohodě vrátit, až uběhne těch pár měsíců) ?

Ne, to podle mě není trest. Není to trest adekvátní tomu, že jedné rodině s malými dětmi zničil totálně život. Že sebral život sedmatřicetiletému muži, který neudělal vůbec nic jiného, než že byl ve špatnou dobu na špatném místě. Vzal jedné mámě syna. Vzal spoustě lidem člověka, kterého milovali …

Trest bylo jeho svědomí.

A vnímala jsem, že ulevit mu sám od sebe chce tím, že chce té zraněné rodině pomoct.

Něco slíbil. Tečka. Nesplnil ani první část a z druhé se snaží po dvou měsících od soudu vykroutit.

Pro mě tu není místo na polemiku, jestli se bojí, že na to nebude mít nebo blablabla. Je mi to srdečně jedno!

Protože úplně nejvíc mi vadí, že jsem mu odpustila. Ano, odpustila jsem mu tu strašnou chybu, to že ač je profesionální řidič, tak těžce pochybil a přehlídnul člověka na hlavní silnici. Soud ho plně odsoudil, trest však nepřišel skoro žádný. I tak jsem mu odpustila.

Ale to, jak se chová teď, to mu neodpustím.

Já totiž musím poslouchat Klárku, když v autě dneska říkala při pohledu na bazén: Jé, sem jsem chodila plavat s tátou, když byl ještě živej …

Já objímám kluky po návratu od babičky sama a táta je už nikdy nepřivítá.

Já jsem věřila, že za tisíce okamžiků, které už nikdy já ani děti nezažijeme, za to, že můj muž se nedočkal letošního jara … že cítí vinu a že je ochotný ji přijmout třeba i v podobě finanční pomoci pro asistentku mé dcery.

Je to minimum, co platí. Tím, že to způsobil ve firemním autě, je jinak z jakéhokoliv placení škod z obliga.

Neodpustím mu to, že znovu otevřel pocity, které jsem v březnu uzavřela a byla vděčná, že můžu jít dál.

Své stanovisko jsem sdělila svému právníkovi a nenechám to tak.

Z principu.

………………………………………………

Tak mi to dneska přišlo líto …

Místo Tebe tu na zahradě pracuje cizí člověk.

Ano, v momentální situaci jsme spokojení oba. Já proto, že on zastane mužskou práci a všechno co dělá on, by mi trvalo tak 5× dýl (opominu fyzickou sílu, kterou prostě nedisponuju a těch skoro padesát koleček hnoje nebo písku, co odvozil v sobotu bych prostě nedala.) On je spokojený, protože dostane dobře zaplaceno a ví, že se vždycky na všem domluvíme. Já na něj přehodím nejen těžkou práci, ale také tu, která mi děsí (likvidace myší, pavouků), jemu tohle možná i tak trošku lichotí, soudě podle výrazu tváře.

Jenže … za týden je tu jaro.

Už druhé jaro, které neuvidíš.

Nejsi to Ty, kdo zkontroluje sekačku, naštípe dříví na další zimu, obejde stromky, co tak potřebují a jestli přežili zimu. Nejsi to Ty, kdo se s nadějí podívá na naši skálu, jestli na ní už neuvidí alespoň maličko … cosi se zelenat …

Tvou práci dělá cizí muž za peníze, Tvýma očima vítám jaro já.

Je mi to tolik líto …

Comments are closed.