přečteno- Deník zoufalého otce

Bezvadná a vtipná knížka Sama Holdena o otci na rodičovské dovolené, se celkem přiléhavě jmenuje- Deník zoufalého otce. Hlavní hrdina, který se stejně jako autor nazývá Sam Holden, je poradcem pro řízení. Respektive byl poradcem pro řízení, než dostal výpověď. Vyhozen byl z poněkud žinantního důvodu a to sice toho, že se hrabal kolegovi v poště. Touto ostudou se jeho možnosti uplatnění, na beztak prořídlém až skoro neexistujícím trhu práce, smrskly na minimum.
Jak z této nepříjemné situace ven vyřeší briskně Samova manželka Sally- do práce se z mateřské dovolené vrátí ona a Sam se postará o jejich dvě malé děti, Petera a Daisy. Sam z tohoto návrhu rozhodně není nadšený…ale ne že by si mohl příliš vybírat.  

Brblal jsem a reptal, a dokonce došlo i na zoufalé argumenty toho typu, že ženy jsou k výchově dětí biologicky naprogramované, zatímco muži nikoli. Sally nad nimi jen mávla rukou. Manžel Suzie, Digby, se prý stará o děti už skoro rok, a moc ho to baví. Digby – co je to vůbec za jméno? – je skrz naskrz padavka a nemá na to, aby uspěl ve skutečném světě. Sally opáčila, že na to nemám zjevně ani já, jinak bych měl pořád práci. Řekl jsem jí, že to bylo nefér a že výpověď ještě není projevem neschopnosti. Sally pak prohlásila, že Digby dobrovolně odešel ze svého místa u AHG, jen aby se mohl starat o děti, a že něco takového dokáže jen opravdový chlap. Na tak průhlednou taktiku jsem nehodlal skočit a odsekl jsem, že nejsem opravdový chlap. Odpověděla, že tuhle v noci jsem jím byl, a pokoušela se mě svést – jednalo se o tak ostudný, zjevný a primitivní tah, že jsem byl nucen okamžitě kapitulovat.

……………………………………

První dny, kdy se Sally vrátí do práce, jsou pro Sama poměrně krušné. Dříve měl pocit, že by Sallyiny postupy při opečovávání dětí i domácnosti potřebovaly trochu toho manažerského poradenství, ale sám je nakonec rád, když zvládne děti od rána do večera uchovat naživu.

…………………………….

Začalo to v šest (opravdu teprve před čtyřmi hodinami?), když Peter spadl z postele a začal výt, což vzápětí probudilo Daisy. Instinktivně jsem se obrátil k Sally, která se na mě jenom podívala a řekla: „To je teď tvoje práce. Já se musím přichystat do práce.“ Přísahal bych, že v jejím hlase zněl podtón kruté radosti. S kalným zrakem jsem se odpotácel do Peterova pokoje a utěšoval ho.
Přitom jsem zjistil, že je celý mokrý.
„Je mokrý!“ zavolal jsem na Sally.
„Tak to budeš muset převléknout postel!“
Kruci. Na to jsem vůbec nepomyslel. Uvažoval jsem, jestli bych nemohl nechat na posteli staré povlečení. Zatímco Daisy nadále řičela ze svého pokoje, vzal jsem Petera do koupelny a umyl ho. Už by se opravdu neměl počurávat – s tím se musí něco udělat. Právě mi došlo, že já jsem tou osobou, která to bude mít na starosti. Jenže jak na to? Jak zařídíte, aby se tříleté dítě přestalo počurávat do postele? Nebudete mu dávat žádné tekutiny během posledních dvou hodin dne? To mi připadalo trochu tvrdé. Určitě existuje nějaká internetová stránka, která mi poradí. Vskutku. Naťukejte na Googlu heslo „noční pomočování“ a vyběhne vám asi dvacet tisíc devět set odkazů. Trvalo by mi věčnost, než bych je všechny prošel, ale už z krátkého nahlédnutí jsem zjistil, že řada lidí uprostřed noci bere děti na záchod. To je šílenství! Nebudu trávit zbytek dnů – nebo spíš nocí – nařizováním budíku na třetí hodinu ranní a držením spícího dítěte nad mísou. Budu se na to muset zeptat svojí matky. Nebo raději ne. Tím bych otevřel skulinku, kterou by mě okamžitě začala bombardovat „užitečnými“ tipy. A rozhodně se nehodlám radit se Sallyinou matkou. Mám pocit, že se jí nebude moc líbit moje nové postavení muže v domácnosti. To by mohlo být poprvé, co spolu budeme souhlasit.
Ale zpátky k událostem dnešního rána. Zatímco jsem myl Petera, Daisy nepřestávala křičet. Vtom přišla do koupelny Sally.
„Neuděláš něco s Daisy? “
„Ale vždyť se právě starám o Petera! Nemůžeš se na ni mrknout ty? “
„Nemůžu, “ odtušila. „Za půl hodiny odcházím. “
„To je fůra času. “
„Ne, to není. Kromě toho, tys mi taky nikdy nepomáhal, když ses chystal do práce. “
„Jenže…“
„Nemůžeš si aspoň vzít něco na sebe? “

Myslí mi krátce probleskla představa Sally, jak nade mnou stojí ve vysokých černých kozačkách a v ruce svírá bič, a vzrušení z tohoto obrazu mě rychle přimělo k rozhodnutí, že bych si měl opravdu obléknout přinejmenším dlouhé trenýrky. Učinil jsem to a vydal jsem se k Daisy. Zvedl jsem ji z jejího spacího pytle. Ach, bože. I ona byla promočená skrz naskrz. Prožíval jsem noční můru, a to bylo 6:05. Zbývalo ještě dalších 775 minut, než půjdou do postele, což znamenalo, že jsem měl za sebou teprve 0, 64 % dne. To je peklo.

…………………………

Čekal jsem, že Sally bude po prvním týdnu v kanceláři zničená, ale místo toho překypuje energií. Včera večer přišla domů okolo půl desáté a bez ustání mluvila o týdnu v práci, o tom, že je PROSTĚ SKVĚLÉ, že může novu používat MOZEK a jak je BÁJEČNÉ, když ji ostatní RESPEKTUJÍ a nechovají se k ní jen jako k TOVÁRNĚ NA DĚTI. Zeptal jsem se jí, jak mohl dosud svobodný svět přežívat bez ní, a ona na mne vrhla zprvu zničující, ale vzápětí soucitný pohled.
„Omlouvám se, drahoušku,“ řekla, „zapomněla jsem se tě zeptat jaký jsi měl den. Co děti?“
Začal jsem jí vyprávět, co se událo od okamžiku, kdy vyšla ze dveří, a neuvědomoval jsem si, že zacházím do zbytečně velkých podrobností. Když jsem dospěl k fascinující epizodě, kdy mne Daisy počůrala, všiml jsem si, že mi Sally pomalu přestává věnovat pozornost, listuje v Jane´s Defence Review a dělá „m-hm“ pokaždé, když dokončím větu.
„A potom se Daisy málem udávila,“ pronesl jsem monotónně, abych zjistil, jestli se dočkám nějaké reakce.
Málem udělala další „m-hm“, ale na poslední chvíli se zarazila a vzhlédla.
„Co tím myslíš, že se málem udávila?“
Řekl jsem jí, co se stalo, i že jsem si připadal jako naprostý osel, ale díky bohu za ten kurz první pomoci. Viděl jsem, jak ji to rozzlobilo, ale držela se, aby se do mě nepustila, aby mi neoznámila, že jsem naprosto neschopný atd.
„Já vím, že se zlobíš,“ dodal jsem, „ale to se mohlo stát komukoliv.“
„Ne, nemohlo,“ nesouhlasila.
Požádal jsem ji, ať to rozvede.
„Protože bych jí nedávala jídlo, které nedokáže jíst, proto! Kolik myslíš, že má zubů?“
Tipl jsem si, že má takové tři až čtyři.
„Ani jeden, Same. Nemá jediný zub! Jak myslíš, že může rozžvýkat kus chleba?“

…………………………………….

Po pár dnech naprostého chaosu a vyčerpání Sam zjišťuje, že pokud má v roli rodiče na plný úvazek obstát, bude k tomu třeba trochu toho metodického přístupu. Jako dlouholetý poradce pro řízení má spoustu zkušeností s řízením firmy, které by se jistě daly aplikovat i na tuto malou rodinnou „firmu“. Nebo že by se děti nedaly řídit podle příručky o řízení firmy?

……………………………………………

Při snídani jsem se usnesl, že dám programu péče o děti ještě jednu šanci. Když jsem vysypal poslední lžíci vločkové kaše z krabice, napadlo mě, že jsme ještě nezkoušeli schránku na návrhy.
Vyhodil jsem plastový obal, zalepil krabici izolepou a připevnil k ní cedulku s nápisem „Schránka na návrhy- nápady mimo zaběhané koleje.“ Do přední stěny jsem prořízl otvor, kterým mohou děti vhazovat své návrhy. Jediná potíž spočívá v tom, že ani Peter, ani Daisy ještě neumějí psát, ale to neznamená, že by nemohli své nápady nadiktovat. Zeptal jsem se jich- nebo spíš Petera- co by dnes chtěli dělat. Řekl jsem mu, že až mi nadiktuje šest návrhů, Daisy jeden z nich vylosuje z krabice a to pak uděláme.
Dychtivě jsem se usadil s kuličkovým perem namířený na první kousek papíru.
„Můžeme se dívat na televizi,“ řekl Peter.
Poklesla mi ramena.
„Nebudeme se dívat na televizi,“ odpověděl jsem.
„Proč?“ zakvílel Peter.
„Protože se na televizi nekouká celý den.“
„A co chvilku?“
„Ne!“
„Malou chvilinku?“
Vzdal jsem se. Musel jsem jen doufat, že Daisy nevytáhne z naší tomboly právě tenhle návrh.
„Dobře,“ řekl jsem. „Zapíšu- malá chvilka televize.“
„Hurá!“ vykřikl Peter a začal sjíždět ze židle.
„Kam jdeš?“
„Jdu se dívat malou chvilku na televizi!“
„Takhle to ale nefunguje,“ zarazil jsem ho.
„Ale říkal jsi, že se můžu dívat na televizi!“
„Neřekl. Řekl jsem, že to bude jedna z těch šesti věcí, které můžeme dnes podniknout.“
Peter zakňučel a založil si ruce na prsou.
„No tak,“ vybídl jsem ho, „navrhni další věci, které bychom mohli dělat.“
Peter se zadíval na strop. Daisy si broukala.
„É…“ řekl.
„Procházka?“ napadlo mě.
„A co zabíjet ufony?“
„Zabíjet ufony?“
„Zabíjet ošklivé ufony!“
Zjevně nebyla vhodná doba, abychom probírali krajní nepravděpodobnost toho, že v pátek dopoledne na anglickém venkově narazíme na známky nějaké zlovolné mimozemské aktivity, a tak jsem Peterův návrh zapsal. Když tak si můžeme udělat nějaké masky mimozemšťanů, nebo něco takového. Kromě toho Peter dal najevo jistou představivost, což bylo skvělé.
„Ještě něco?“
„Zabíjet žraloky!“
Žraloky? Kde tady seženeme žraloky?“
„V řece.“
„V naší řece nejsou žádní žraloci. Co kdybych místo toho napsal ´rybaření´?“
„Zabíjení ryb?“
„Ne! Proč musíme pořád něco zabíjet?“
Peter pokrčil rameny. zapsal jsem rybaření. Můžeme hodit do vody nějaký provázek.
„Dobře, už máme tři návrhy. Potřebujeme ještě tři další.“
Další Peterovo usilovné zadumání, zakončené úsměvem a vítězoslavnými slovy:
„Nakupovat hračky!“
„Ne,“ odmítl jsem, „musíš počkat na narozeniny. Ale zapíšu ´udělat letadlo´.“
Peter natáhl paže a vydával zvuky jako při střelbě z kulometu. Ta jeho posedlost válkou a násilím mi začíná dělat starosti.
„Ještě dva,“ vybídl jsem ho.
„Jíst dorty!“
Peterův dokonalý den by zjevně sestával z nějakého toho skoleného žraloka, dvou tří odbouchnutých mimozemšťanů, nákupu hraček a návratu domů, kde by se před televizí pustil do dortu. To vlastně vůbec nezní špatně.
Zapíšu ´vaření´,“ rozhodl jsem. „Třeba bychom mohli upéct dort.“
Nemám tušení, jak dělat dorty. Opravdoví muži nepečou, ale pomyslel jsem si, že bych mohl zvládnout fondán, nebo něco podobného.
„Poslední,“ řekl jsem.
„Letět letadlem!“
Chvilku jsem zaváhal, než jsem odpověděl. To nebyl špatný nápad, protože asi pětadvacet kilometrů od nás je letecké muzeum, kde si člověk může prolézt staré Buccaneery atd. Napsal jsem ´návštěva muzea´ a vhodil lístek do krabice.
„Tak, Daisy,“ řekl jsem a podal jí schránku. „Tady to máš!“
Protřepal jsem lístky jako dokonalý šoumen. Napětí v místnosti by se dalo krájet. Daisy se na mě podívala a sladce se usmála. Vůbec netušila, co by měla dělat. Vzal jsem jí ruku a navedl ji do krabice. Peter se nemohl tvářit unuděněji. Zajímalo by mě, po kom má ten cynický přístup k životu. Po mně?
Přiměl jsem Daisy, aby sevřela největší kus papíru (ten s návštěvou muzea), a vykřikl jsem „ta-dá!“ a vytáhl jí ruku ven. S teatrálním gestem jsem rozložil lístek.
„A nyní, dámy a pánové…“
peter se na mě podíval, jako kdybych se dočista pomátl.
„…dnes nás čeká…“
Podíval jsem se na papír.
Odmlčel jsem se.
Sakra, pomyslel jsem si.
„Malá chvilka televize.“
„Hurá!“ zajásal Peter a slezl ze židle.
„Televize, televize, televize,“ opakoval, zatímco běžel chodbou k obývacímu pokoji.
Měl jsem jednoduše zalhat. Proč jsem to neudělal? Holdenův program péče o děti v každém případě potřebuje zásadně předělat.

……………………………..

Výborná odpočinková kniha, můžu jedině doporučit:-)


Comments are closed.