přečteno- Deník citového vyděrače

Další kniha Simony Monyové se jmenuje Deník citového vyděrače a pojednává o mladé ženě, která byla úspěšná, bohatá a samostatná, až do okamžiku, kdy se jí na schodech zamotá hlava a ona spadne tak nešťastně, že ochrne na spodní část těla.Od té doby se o samostatnosti nedá mluvit, naopak je zcela závislá na péči svého manžela Františka. Hrozně se bojí, že jí František opustí, ale tomu překvapivě její bezmoc vyhovuje. Naopak mu vyhovuje až tak, že instalace různých madel, které by Aleně pomohly k samoobslužnosti, se nějak záhadně protahuje.

……………………………………

Sotva by mě kdy napadlo, že proměnit se z emancipované ženy v onuci závislou na partnerovi bude tak snadné. A rychlé. A taky paradoxní. Skoro jako by zapřísáhlý abstinent skončil v protialkoholní léčebně.

Přátelé mě vždycky měli za feministku. Silnou, tvrdou ženskou, která bere chlapy jako rovnocenné partnery. Žádná kvočna. Stačil jeden jediný chybný krok a moje takzvaná síla se zřítila, jako když vytáhnete z pyramidy plechovek v obchodňáku jednu ze spodní řady. A já dobře vím, že bude setsakramentsky těžké ty plechovky zase poskládat…

„Dobrý den, Alenko,“ naklonil se ke mně František a políbil mě na čelo. Na to jeho dobrýden jsem dřív bývala alergická. Nechápala jsem, proč nemůže vyslovit docela obyčejné ahoj nebo čau. Když o tom tak uvažuju, vlastně byl každý Františkův verbální projev dokonale prkenný. Místo vět mu lezly z pusy do hladka ohoblované fošny. Mnohdy mě napadalo, jestli jsem se neprovdala spíš za literární postavu z knihy Vladislava Vančury, namísto za živého člověka. Františkova koženost a křečovitá formálnost mě pokaždé dokázaly rozladit na celý den. I vycpaný loskuták by mi připadal přirozenější a uvolněnější, než můj drahý choť. Teď už je to jiné. Je zarážející, co všechno se změnilo. Nejsem bláhová. Jasně že si uvědomuju, že kromě mě samotné se nezměnilo vůbec nic. Jsem prostě jiná, v tom tkví celé kouzlo. Teď si říkám, pro mě za mě, ať mi František třeba vyká, hlavně když přijde z práce a zůstane se mnou doma. Což rozhodně není žádná selanka, o tom netřeba diskutovat.

„Těší mne, že jsi se sama posadila. A dokonce máš nový účes…,“ pochválil mě. Tak v tomhle byl vždycky nedostižný, to se mu nedá upřít. Stručně řečeno – muž, kterému nic neunikne. Závidět mi mohou všechny frustrované manželky, jejichž drahoušek po návratu ze služební cesty přehlédne novou barvu vlasů, váhový úbytek šest kilogramů a luxusní koženou sedací soupravu v obýváku zaregistruje teprve při kontrole výpisu z bankovního konta.

„Myslím, že už se s tím konečně začínám smiřovat,“ pokusila jsem se o úsměv. Šlo to ztuha. Velmi ztuha. Ale začátky bývají těžké, to je všeobecně známo. Jen se nenechat odradit.

„Ty moje malá, statečná holčičko,“ polaskal mě jak cvičeného pudlíka. Nemyslel to zle. Je už prostě takový. Suchar, říkávala jsem si častokrát v duchu. Tehdy, v minulém životě. Před mou velkou proměnou. A od té doby si žádnou kritiku stejně nemohu dovolit ani v myšlenkách, byla by to ode mne drzost. Jsem vděčná za to, co mám. Musím být vděčná, jinak zůstanu sama. A pak už by mi zbýval jedině ústav nebo… Však víte.

„Jen si opláchnu ruce a připravím něco k jídlu,“ pravil nadšeně. Další z jeho ctností. Hrozně rád vaří. A pečuje o mě. Tak o tohleto potěšení jsem se mu postarala neúmyslně. Bude ho mít ažaž. Může mě obskakovat dnem i nocí; nedá se říct, že bych byla právě samostatná. Jen aby ho to nepřestalo bavit…

„Co bude k večeři?“ zeptala jsem se s hraným zájmem. Je mi jedno co jím. Můj dřívější apetit je tentam. Už řadu měsíců se v jídle jen nimrám a málokdy pozřu víc jak dvě tři sousta. A přesto mi začíná růst druhá brada.

„Rozmrazím to telecí,“ řekl František mnohaslibným tónem. Jako by nevěděl, že nepoznám telecí od králíka.

„Udělám ho pěkně se smetanovou omáčkou se žampiony, uvidíš, jak si pochutnáš. Tohle mladé masíčko bývá vždy jako z mandlového těsta,“ rozplýval se.

No, fajn. Místo dvou brad budu mít čtyři. Však je to jedno. Jen ortodoxní optimista by na mém místě počítal podbradky. Brada sem, brada tam, nutím se vší silou do kladného postoje, moje dobrá vůle se napíná jako tětiva, ale kdesi uvnitř se pozvolna už zase začíná rozlézat všudypřítomná deprese. Doufám jen, že nejsem úplně ztracený případ… Fuj! Slůvko doufat musím neprodleně vymazat ze svého slovníku.

„Oceníš více zákusek se želatinou, nebo s máslovým krémem?“ snaživě se domáhal pozornosti můj muž, převlečený za kuchtíka. Vypadal v té zástěře a čepici jak kašpar, ale náladu měl skvělou. Málem jsem ho začala podezřívat, že po nocích hltá všechny ty příručky o pozitivním přístupu k životu, které mi v dobré víře nakoupil.

„Tak co? Želatina, nebo krém?“ culil se spokojeně.

Sama si připadám jako kopec želatiny navlečený do flanelové noční košile.

„Tak třeba krém,“ odvětila jsem. Zvolila jsem k odpovědi naprosto chybný tón. No, nedá se říct, že bych ho zvolila. Jaksi mi to vyklouzlo. Ani nevím, kam se poděla zamýšlená vděčnost. A radost. A ocenění Františkovy snahy. Co na tom, že na jídlo nemám ani pomyšlení? Zasloužil by si, abych projevovala trochu nadšení, jinak se na mě co nevidět vykašle a já skončím…, nebudu se opakovat.

„Vezmeš mě s sebou do kuchyně?“ zeptala jsem se. Výraz vezmeš přesně odpovídal mému rozpoložení. Už dlouho jsem si nepřipadala jako člověk se svobodnou vůlí, byla jsem rozplizlou hmotou, přetékající z místa na místo dle uvážení druhých.

Františka můj zájem překvapil a očividně potěšil. Lůžko jsem opouštěla jen málokdy a vždy mu předcházelo vleklé přemlouvání z jeho strany a reptání ze strany mé.

Vzal mě do náruče. Chytila jsem se ho kolem krku. Ještě jsem si na to nezvykla. Pokaždé, když vynášel mísu nebo mi pomáhal z postele na vozík, červenala jsem se studem. To byly okamžiky, kdy jsem pochybovala, zda má takový život ještě vůbec nějaký smysl.

„Zítra už to zkusím sama,“ pohladila jsem ho po ruce. Přikryl mi kolena dekou a zvolna se vydýchával. Nejsem žádné peříčko.

„Nesnaž se nic uspěchat. Víš, co říkal doktor.“

Velmi dobře si pamatuji, co říkal doktor. Velmi dobře si pamatuji, co říkala psycholožka a sestra z rehabilitace. Dva měsíce mě společnými silami ujišťovali, že se nemám vzdávat, že až sroste obratel a hematom se vstřebá, tak možná znovu začnu chodit. Všechna slova, laskavé úsměvy a významné stisky ramene byly živnou půdou pro planou rostlinku jménem naděje. Rostlinka se ujala a měla se čile k světu. Cvičila jsem, držela se všech jejich nařízení a rad. Plynuly týdny. Z nemocnice jsem putovala do lázní v Luži a pak domů. Svoji víru, ten rozpínavý, neskonale odolný plevel, jsem si hýčkala, i když všem okolo už bylo dávno jasné, že chodit nebudu. A pak mi to řekli. Ale naděje už prorostla svými kořeny celým mým tělem. Myslím, že až dnes se mi ji podařilo zahubit a já si konečně přiznala, že lodičky s jedenácticentimetrovými podpatky už nebudu potřebovat. A se smrtí už jsem taky přestala koketovat. Definitivně. Člověku se totiž snadno pronášejí výroky typu než tohle, to raději umřít, ale když na věc přijde, valná většina z nás lpí na životě, ať je jakkoliv okleštěný a ubohý.

……………………………………..

Jak tak Alena přes den nemá co dělat, padne jí do rukou Františkův deník. Začte se do něj a s hrůzou zjišťuje, že nejen že žije s člověkem, kterého prakticky nezná, ale také že si za manžela vybrala obratného manipulátora, který se neštítí žádných prostředků, které by mu mohly pomoci dosáhnout cílů.

……………………………………

26. října

Náhoda, ta mocná spoluautorka lidských dějin stála dnešního jitra při mně. Zaslechl jsem svého líného a ve všech směrech postradatelného asistenta Vladimíra, jak komusi vykládá bláznivou historku o neuvěřitelných účincích drceného česneku. Svého času prý strávil drahnou dobu s otokem kolenního kloubu v pracovní neschopnosti a vyhnul se tak únavné inventuře v naší knihovně. Ačkoliv jsem, pamětiv dřiny, která v době inventury ležela na mých bedrech pocítil zášť k tomuto prolhanému a bezcennému individuu, usmíval jsem se. Odpoledne musím přikoupit česnek. Doma ve spižírně je ho sotva dvacet deka, nevím, zda by toto množství bylo dostačující.

27. října

Oloupal jsem nejméně tucet paliček česneku a rozdrtil je ručním lisem. Česnek vydával odér tak silný, že jsem byl nucen nastrouhat brambory a z důvodu zahlazení stop usmažit k večeři bramborové placky. Alenka je má ráda, potěšil jsem ji. Česnek zaváněl po celém domě, ale Alenka neměla žádné podezření. Pro jistotu jsem mírně napadal na pravou nohu a hrdinně zdůrazňoval, že s podvrtnutým kotníkem nebudu běhat k lékaři, neb je to maličkost, kterou dokáži zvládnout vlastní vůlí. Po večeři jsem začal pociťovat jisté pálení v místech, kde jsem měl obklad s centimetrovou vrstvou drceného česneku. V deset hodin jsem již kulhání nemusel předstírat. Alenak si dělala starost a chtěla kotník vidět. Aškoliv jsem byl již otupen bolestí, vyvinul jsem nemalé úsilí a pohromu odvrátil. Vladimír říkal, že česnek musí působit dvanáct hodin. Vezmu si silný prášek na spaní a ráno se uvidí.

28. října

Bolest mne probudila několik hodin po půlnoci. Odbelhal jsem se do koupelny, abych odstranil obvaz a omyl si nohu, dříve než procitne i Alenka. Moje zděšení bylo nepopsatelné. Kotník byl pod zapáchající vrstvou česneku opuchlý, zarudlý, kůže byla pokryta podlitými puchýřky, místy již popraskanými do živého masa. Kdybych si nohu odřízl motorovou pilou, sotva bych mohl trpět více.
Vzhledem k příznačnému přetrvávajícímu zápachu jsem byl nucen končetinu namydlit. Vzlykal jsem nahlas, neschopen se již ovládat. takto vzlykajícího mne překvapila Alena. V sobotu většinou spává až do oběda, ale dnes se k mé smůle probudila nezvyklým ruchem už před čtvrtou hodinou ranní. ihned mne odvezla na pohotovost, kde nevěřícně kroutili hlavou nad tak silnou alergií na ketazon. Dostal jsem antibiotika, byl mi předepsán klid na lůžku, na kontrolu jdu za čtrnáct dnů. I přes značnou oběť jsem dosáhl svého. Masturbace v budově polikliniky se odkládá a ještě je tu naděje, že dřív A. otěhotní.

Ještě teď vidím hlubokou, zející ránu, jasně červené maso a svítící odhalenou kost! A když si vzpomenu, jak jsem mu ránu převazovala a přitom slzela, když si vzpomenu na ten zástup doktorů, jejichž rukama prošel a kteří se mu snažili končetinu zachránit, když si vzpomenu, že mu několik dnů hrozila amputace nohy nad kotníkem, nejraději bych mu vlepila pár facek. Naštěstí se tehdy potrestal sám. Otevřenou, nehojící se ránu si poléval dvakrát denně kysličníkem a kulhal až do Vánoc. A to všechno pro nic za nic.

3. listopadu

Několik dnů jsem prodlel ve vysokých horečkách, neschopen opustit lůžko. Byl jsem sláb a zlomen infekcí, která se do rány nečekaně dostala a léčbu zkomplikovala. Paradoxní je, že již dvakrát (i když pouze nepřímo) mohl za můj povážlivý stav kolega Vladimír. Musím si na něj dát pozor, je to vskutku nebezpečný člověk. Nerad bych příště zaplatil životem.
Alena si vzala volno a opět o mne pečovala. Raději bych byl, kdyby byla na lůžko připoutána ona a já jí byl sluhou, pokorným otrokem, milujícím pečovatelem
.

……………………………..

Po tom, co se všechno dozví, je těžko představitelné, že by se svým manželem mohla dále žít…ale na druhou stranu je na něm závislá, protože sama většinu úkonů nezvládne. A tak to končí. Absence konce, to je největší zločin, kterého se autor na čtenáři může dopustit…

Comments are closed.