Přečteno- Cizí tvář v mém zrcadle

Knížka od Ilony Borské Cizí tvář v mém zrcadle je taková oddychovka, která se čte sama. Průměrně bystrého jedince už po přečtení záložky napadne, kudy se děj asi povine a skutečně ho až do konce nepřekvapí vůbec nic. Ale i tak je to poutavě napsáno a trochu to svádí k přemýšlení, jestli se už dnes medicína neblíží takové úrovni, že to za chvíli začne být lidstvu spíš na škodu, než ku prospěchu. Technicky už je možné dneska kdeco, člověka jde vyměňovat po součástkách, ale co vlastně všechno dělá člověka člověkem? Když mu transplantují ledviny někoho jiného, bude to stále ještě on, nebo už bude z části i někým jiným?… a srdce?…a mozek?

Monika je mladá kočka, která se po těžké operaci mozku vrací zpátky k rodině. Manžel si od ní udržuje odstup a děti se k ní chovají vyloženě nepřátelsky. Protože si nedokáže vybavit nic ze své minulosti, ale nikomu nechce přiznat jak hluboká je mezera v její paměti, až postupem času se propracovává k zjištění, že je ve skutečnosti svobodná a nikdy nerodila. A že tedy její postavení v rodině je jiné, nežli manželka a matka, jak si doposud myslela. Potíž ovšem je, že jak se jí pomaličku začíná pamět vracet, vzpomíná si zcela jasně, že nějaké dítě už na svět přivedla. Jede na návštěvu do svého rodiště, kde ji všichni poznávají, ale jí nepřipadá povědomého nic, ani tváře, ani místa. Ze své původní profese- kosmetičky- si nepamatuje nic, hadříky, které našla ve svém bytě, by nikdy nevzala na sebe, stejně tak jako zařízení bytu, které prý vybírala sama, jí přijde neuvěřitelně laciné a kýčovité. Kdo ji znal, tvrdí, že se změnila. Útržky paměti se pomalu vrací, ale podle toho, co o sobě- Monice Kerrové- dosud zjistila, to jsou vzpomínky nějaké naprosto jiné osoby…

……………………………………………

Do dveří nakoukla jedna z těch modrých sestřiček a mě napadlo, že Vinner i tady, jako dřív, chodí v růžovém. „Pane profesore, na okamžik!“
Omluvil se: „Hned jsem tu.“ Zůstala jsem sama. Computer na dosah. Mají tě celou v počítači, zmínila se svého času Berta.
Risknu to, otočím k sobě obrazovku. Čísla, zkratky, latinská slovíčka. Záběry, snad rentgenové, schematické obrazce. Jedu dál, proti proudu těch tajemných údajů, opustila mě opatrnost, úporně hledám srozumitelné sdělení. Tady, samotný začátek mé dokumentace: Monika Kerrová, narozena 6.1.1987 v Grandville nad Rhonou, svobodná, původním povoláním prodavačka, t.č. bytem Paříž, Puteau...Adresu znám, co je mi do adresy, tady, tady: Nerodila. Interrupce jedna, r. 2004.
Hlasy za dveřmi, popoháním záznam k dnešním údajům. Stihla jsem computer obrátit ve chvíli, kdy Vinner stiskl kliku. Berta přišla s ním.

Tak teď to tedy víš, Moniko Kerrová. Máš, co jsi chtěla.
„Jste unavená,“ konstatoval profesor. Pozorně na mě pohlédl: snad registroval změnu, která se se mnou stala, moji náhlou skleslost.
„Už jsme hotovi, jen vám dám tenhle náhrdelník…“ sáhl do zásuvky pro podlouhlou krabičku. „Nebude vás obtěžovat tolik, jako ten dosavadní krunýř. Seďte, seďte!“ Obešel stůl, jde mi sám široký kovový obojek připnout. Cítím jeho teplé, měkké ruce v zátylku, nic to se mnou dneska nedělá.
Berta přihlíží. „No podívej se, jaká je to paráda,“ ukázal jí; bezděčně jí tyká. Hádala jsem správně, byl to on, koho tenkrát milovala. Koho jsem však milovala já? Začala jsem brzo, potrat v sedmnácti. Už vím, že nejsem Oliverova manželka, Patrik a Sylva nejsou moje děti. Čí tedy jsou? A kde já jsem se vzala? Pořád se někam řítím, propadám.
Příští prohlídka za měsíc, můžeme jít. Vstala jsem, zavrávorala; stačila jsem se podržet křesla, nepostřehli to.
Mám z vás radost, paní Galifetová,“ zdůraznil znovu Vinner, ale připadalo mi, že duchem je kdesi zcela jinde.

Klopýtala jsem za Bertou k parkovišti.
„Teď, Moniko, na oběd! Na lukulský, zasloužíš si to. Navrhuješ nějakou určitou restauraci, nebo…“
„Ty děti nejsou moje, Berto!“ vybuchnu. Ohlédla se, užasle na mne zírá.
„Patrik a Sylva nejsou moje děti,“ rozbrečela jsem se. „A taky nejsem vdaná za doktora Galifeta.“
Otevře dvířka vozu“ To jsi nevěděla?“
„Jak jsem to mohla vědět, když si nic nepamatuju? A vy jste mi nic neřekli.“
„Pojď, nasedni.“ Upraví mi sedadlo.
Nerodila. Nesmysl, na porod si přece vzpomínám: chválili mě, že skvěle spolupracuju. To přece nemohlo být při potratu.
„Proč mi říkají madame Galifetová, když kdekdo ví, že se tak nejmenuju?“
Vyjela z parkoviště: „Nebuď staromódní, Moniko: dobře polovina dvojic dneska žije na divoko. Já se jmenovala Simonová, pak Wiedenhoferová, po rozvodu jsem si vzala zpátky dívčí jméno. Když jsem někam přijela s Poirierem, říkali mi madame Poirierová; to je přeci běžný, není důvod z toho dělat drama.“
Proto děti bydlí s vychovatelkou. Přicházel za mnou do nemocnice, děti tě pozdravují, Mono- samozřejmě jsem si myslela…
„Tak napadá tě nějaká restaurace?“
„Víš něco o jeho první … o jeho ženě, Berto?“
„Dohromady nic, jen co mi řekla paní Leblancová- teď snad žije v Kanadě.“

Annemarie. Miláčkům Annemarie. Až dotočí film, vezme si k sobě děti na prázdniny. Svoje děti. Její muž Oliver je přiveze. Najmou si domek u jezera, budou rybařit. Šťastná rodinka.
A proč by nebyli? Proč jim to závidím?
Závidím jim Patrika, nic víc. Nechce se mi věřit, že jsem bezdětná. Ty porody přece, a zdává se mi o synovi. O synech.
„Jedno je fakt,“ připustila jsem. „Postaral se o mě, když jsem onemocněla, i teď po operaci.“
„Především tě dostal na nejlepší kliniku v Paříži,“ podotkla Berta. „Pochybuji, že by ti jinde v tak pokročilém stadiu ještě pomohli.“ Zněla v tom pýcha na vlastní pracoviště. Hrdost na firmu.
Moje nemoc pro Olivera určitě znamenala šok: rozbil si kvůli milence rodinu, a teď mu doma úpěla ubohá troska. Prokvílela noci, kdy se s ní mínil milovat. Možná ji nacházel ráno podělanou. Trest boží, dalo by se říct.

………………………………….

Narazila jsem na zajímavý článek o transplantaci mozku, ve kterém pan doktor Vladimír Beneš, přednosta Neurochirurgické kliniky ÚVN, mj říká:

Transplantace mozku je hloupost a zcela chybný termín. Člověk je mozek. Ruce dělají, co si mozek usmyslí, nohy pak mozek donesou tam, kam chce. Oči, uši a nos dodávají mozku informace, které si zpracovává. Srdce pumpuje krev proto, aby dopravilo mozku kyslík a glukózu. Takže by nešlo o transplantaci mozku někam, ale o transplantaci těla k mozku. Dárcem by byl ten, kdo dává tělo, příjemcem mozek. Ale v celém problému, který se zdá jasný a jednoduchý, máme ještě jednu rovinu.

Mozek je hmota, hardware. Funkce je podobná funkci počítače. Existuje něco, co bychom mohli nazvat operačním systémem, tou by v našem případě byla vigilita – bdělost a vědomí. A dále to, co funguje bez našeho uvědomění. Od srdce, přes dýchání a zažívání až po třeba činnosti, které vykonáváme zcela automaticky, například chůze, řízení automobilu. A teprve pak přichází vlastní funkce, uživatelské programy. Invence, sebeuvědomění, fantazie, schopnost abstrakce a generalizace. Individualita, touhy, zvědavost, logika. V podstatě vše lidské.

Takže jinými slovy, až se dořeší pár drobných detailů a mozek transplantovat půjde a ze dvou lidí se udělá jeden, bude to ten, jemuž patřil mozek…jenže pro okolí, včetně nejbližších, bude tím, jemuž patřilo tělo…docela dobrá schíza.

2 Comments

  1. jana napsal:

    Hm, to je fakt zajímavý, docela ráda bych si to přečetla… mohli by to mít v knihovně?

  2. Sandra napsal:

    Zcela určitě, já to měla půjčené z knihovny…