Přečteno- Cesta zpátky

Cesta zpátky je jednou z prvních Remarquových knih (vyšla v r. 1931) a je příběh mladých německých vojáků, kteří se vracejí z prohrané války domů. Velice přesvědčivě je tu popsán jejich pocit odcizení, osamocení, zoufalství a nemožnosti vřadit se zpátky do mírového života. Jak by se jen mohli vrátit do lavic do škol, které nedokončili, protože byli povoláni, a chovat se stejně jako předtím- tvářit se, že na těch několik let utrpení zapomněli?!!

…………………………………………..

Vstupujeme do budovy. Všechno je tu zrovna takové jako dřív, ale nám to připadá jako z jiného světa. Kupíme se do houfu. Nikomu se nechce stát v první řadě. Koukám se na skupinu profesorů. Dříve pro nás znamenali víc než jiní lidé, nejenom proto, že byli našimi představenými, ale i proto, že- ač jsme si z nich občas tropili šoufky- jsme v ně přeci jen opravdu věřili. Dnes je to pro nás pouhý hlouček obstarších mužů. kterými přívětivě opovrhujeme. Tak tady nyní stojí a chtějí nás zase poučovat. Je na nich vidět, že jsou ochotni obětovat něco ze své důstojnosti. Ale čemu nás koneckonců mohou naučit? Známe teď život lépe než oni, nabyli jsme jiného vědění, tvrdého, krvavého, krutého a nelítostného. Dnes bychom mohli učit my je, ale kdo by o to stál!…

Ředitel si odkašlává a začíná proslov…je to výborný řečník, to se mu musí nechat. Oslavuje nejen hrdinství tam venku, ale i tiché hrdinství doma. Najednou jeho hlas klesá o tercii. Je teď zahalen ve flór a natřen křižmem velebnosti. Skupinkou učitelů prochází pohnutí. Jejich tváře ukazují najednou soustředění a vážnost. „Obzvláště ale chceme zde vzpomenouti padlých chovanců našeho ústavu, kteří radostně chvátali do pole, aby chránili vlast a kteří zemřeli na poli cti. Jedenadvacet kamarádů není už mezi námi- jedenadvacet bojovníků nalezlo heroickou smrt zbraní- jedenadvacet hrdinů odpočívá v cizí zemi a sní o třeskotu bitev ve věčném spánku pod zeleným trávníkem…“

V tu chvíli zaznívá krátký halasný řehot. Ředitel, trapně dotčen, se odmlčuje- Smích pochází od Vilíka, který zde stojí masívně a nedojatě jako šifonér. Jeho tvář je rudá jak krocaní krk, tak je vzteklý. „Zelený trávník, zelený trávník,..“ koktá, „věčný sen? V blátě leží, rozstřílení, roztrhaní, v bažinách utrpení. Heroická smrt! Vám šplouchá na maják. Chcete vědět jak doopravdy umřel malý Hoyer? Celý den ležel v ostnatém drátě před zákopem a křičel, střeva mu visela z břicha jak makaróny. Pak mu střepina utrhla prsty a dvě hodiny nato kus nohy a pořád ještě žil, a pořád se pokoušel zastrčit si druhou rukou střeva do těla a večer teprve to sním bylo u konce. Když jsme potom v noci mohli k němu, byl proděravěný jak struhadlo. Jděte vyprvět jeho matce, jak umřel, jestli máte kuráž!“ „Pane řediteli,“ začíná Albert Trosske, „nejsme tady, abychom od Vás slyšeli, že jsme dělali, co jsme mohli, ačkoliv jsme bohužel nemohli zvítězit, Na to Vám sereme-“

Ředitel vrávorá. „Prosil bych důrazně, aby alespoň způsob vyjadřování-“ pokouší se rozhořčeně. „Nasrat, nasrat a ještě jednou nasrat!“ opakuje Albert,“ to bylo po léta u nás každé třetí slovo, abyste to konečně jednou věděl! Když se nám venku vedlo tak blbě, že jsme už dávno zapomněli všechny pitominy, které jste do nás vtloukli, tak jsme zaťali zuby a řekli nasrat, a pak to zase šlo. Zdá se, že vůbec nevíte, co se děje! Sem k vám nepřišli žádní způsobilí chovanci, žádní milí žáci, vojáci jsou tady.“ V aule je rázem divoký chaos. Najednou se však rámus utišuje. Ludvík Breyer předstoupil…“Pane řediteli,“ praví svým jasným hlasem, „vy sám jste viděl válku po svém způsobu. S vlajícími prapory, s nadšením a vojenskou hudbou. Ale viděl jste ji jen k nádraží, ze kterého jsme odjížděli. I my všichni jsme kdysi smýšleli stejně jako Vy, ale potom jsme poznali i tu druhou stránku… A proto Vás žádáme, abyste nám zase znovu nepředepisoval, jak o těch věcech máme smýšlet. Šli jsme do pole s nadšením, slovo vlast na rtech,- a vrátili jsme se tiše, ale s pojmem vlast v srdcích. A proto Vás teď prosíme, abyste mlčel. Zanechte velkých slov. Už se k nám nehodí. A nehodí se také k našim mrtvým kamarádům. Zemřeli pro víc, než proto, aby se o nich takhle řečnilo…“

Ředitel mlčí, po chvíli tiše praví: „Tak mi přeci řekněte sami, co chcete.“

Díváme se jeden na druhého. Co chceme? Jo, kdyby se to dalo říct jednou větou. Silný cit v nás nejasně vře- ale hned slova? Slov pro to ještě nemáme. Snad je později, jednou, budeme mít.

Comments are closed.