přečteno- České výpečky

České výpečky novináře Martina Daneše mají podtitul Kronika let 1989-2005 v 17 obrazech, což je samo o sobě vypovídající.

Sedmnácti příběhy nás provází různí hrdinové- s některými se setkáváme opakovaně, třeba s reportérem Davidem, fílzem Trnkou, sexuologem Novákem, nadrbanými chlapci z Vimperka, co shání holky na chatu, Šárkou, co od revoluce řeší, zda se vrátit z emigrace zpátky do Čech, pendluje tam a zpátky a usadit se vlastně nedokáže nikde, a její kamarádkou Janou, kterou nejdřív poznáme jako svobodnou ženu hledající chlapa- a o pár let později pak jako svobodnou matku. Jiným hrdinům je věnován jen jeden příběh a v dalších letech už se s nimi nesetkáme.

Na pozadí jednotlivých osudů vykukuje doba, ve které se příběh odehrává. Mohla by ale podle mého vykukovat mnohem víc. U některých příběhů jsem tedy ten znak, který by byl charakteristický pro onen konkrétní rok, vůbec nenašla. A to mi přijde trochu škoda, protože tahle kniha měla potenciál, aby se stala víc, než jen souborem příběhů. Po této stránce se mi líbily příběhy 1989- Já a můj lesní plod- o fízlovi, který se představuje jménem lesního plodu (a my časem zjistíme, že se jmenuje Trnka) jehož chování se začne spolu s blížícím se listopadem podivně měnit, 1996- Jeden den volebního kandidáta- o Robertovi, co kandiduje za erotickou stranu, přestože jeho vlastní sexuální život poněkud pokulhává, 2003- Mrazík na Hrad- o prezidentské volbě mezi kandidáty, z nichž každý připomíná nějakou postavu z Mrazíka, nebo 1992- Jistota desetinásobku- o bezdomovcích a Harvardských investičních fondech. Z tohoto příběhu také bude první ukázka:

………………………………………..

„Tady píšou, že kdo vloží všechny svoje kupóny do Harvardskejch investičních fondů, tak za ně pak dostane desetkrát tolik. Za tisícovku deset tisíc!“
„To je ňáký máklý, ne? A kde bys chtěl vzít tu tisícovku?“ Madla kostnatou rukou hrábla do igelitové tašky ležící u jejích nohou a vytáhla láhev vína. „Hele, zahoď ty noviny a napij se,“ nabídla ji Josefovi.
Josef odložil noviny, vzal láhev a vlil si do hrdla pár doušků červeného. Víno příjemně hřálo v jícnu a na stromě nad jeho hlavou zahvízdal pták. Nebo to bylo krákorání vrány? Slunce prosvěcovalo zastrčený kout parku, kde seděli, ale tepla v tuhle roční dobu ještě moc nevydávalo. Vzpomněl si, že červené má být dobré na krvinky, každopádně je zdravé a posiluje organismus.
„Červený je dobrý na krvinky,“ podotkla Madla. „Ale musíš ho pít míň a musíš k tomu žrát. Jinak je to na hovno.“
Josef nesnášel tyhle její poznámky. Na první poslech se vyznačovaly smyslem pro realitu, ale ve skutečnosti páchly rezignovaností. A on to ještě neměl v úmyslu vzdát.
Madlina viditelná odevzdanost osudu se dala pochopit. Jeho na ulici vyhodila manželka, kdežto Madlu snacha se synem. Jednoho dne ji vystěhovali z bytu, v němž společně žili, protože jim překážela. Ani se pro starou ženu nenamáhali shánět náhradní přístřeší, vždyť takový domov důchodců stojí peníze! Snacha jí sbalila tašku a doporučila odjet za Jarkou do Brna. Na to, aby s ubytováním obtěžovala svou kamarádku, s níž se mnoho let neviděla, byla Madla moc hrdá, a tak místo v Brně zakotvila v zahrádkářské kolonii na druhém konci Prahy. Tam se seznámili s Josefem. Oba je odtud vyhnali zahrádkáři, kteří si nově oplotili pozemky a vrata opatřili bytelnými zámky.
Madla byla asi vždycky svérázná ženská: podle Rudy, který ji znal z dřívějška, vybírala popelnice a odpadky si tahala domů, ale i kdyby to byla pravda, je tohle nějaký důvod k ponechání matky vlastnímu osudu?
„Na ty svý kupóny zapomeň – takový prachy nikde neseženeš,“ řekla Madla, sama si mohutně přihnula vína z láhve a zase ji schovala do tašky.
Svými pochybnostmi jen dále stimulovala Josefův entuziasmus. „Jak to, že ne?“ ohradil se. „Kupónovou knížku si může koupit každej vobčan proti vobčance. Vobčani jsme a vobčanky taky máme. Koupíme ji za tisíc a prodáme těm Amíkům za deset. To je ložený!“ Madla měla svůj občanský průkaz spolu s několika dalšími cennostmi uschován ve vlastnoručně ušité látkové kapse, jež jí s přezkou kolem krku visela na holém těle. Na Josefovu žádost tam před časem uložila i ten jeho. Mezi bezdomovci byli oba šlechta – těch, kdo vlastní doklady, není mnoho.
„Povidám, vobčanky máme, ale prachy ne,“ připomněla Madla. „A za blbou vobčanku ti zadarmo nikdo nic nedá.“
Josef se ohlédl po té v hadrech zachumlané hromádce neštěstí, která s nachýlenou hlavou a apatickým výrazem ve tváři seděla vedle něho, a dloubl do ní loktem. „Ale my nic zadarmo chtít nebudem,“ houkl jí do ucha, „my si na to vyděláme, víš? A abys věděla, tak začnem hned zejtra!“

Sběr lahví od piva a minerálek rozjel Josef ve velkém stylu. Jako bývalý zástupce šéfa směny v dílně na výrobu dřevěných hraček něco věděl o organizaci práce. Blízký sídlištní rajón rozdělil na dvě poloviny – jednu pro sebe, druhou pro Madlu – a v nich pak oba obcházeli a probírali popelnice. Madla s ruksakem na zádech, který sama našla. Kolem třetí odpoledne si s nasbíraným sklem dávali sraz před výkupnou místní samoobsluhy. Madla se zřejmě rozpomněla na staré zvyky, protože už napodruhé donesla jen pár lahví (o poznání méně než Josef), zato plesnivé tašky, jež schrastila kdovíkde, měla plné zmuchlaných hadrů a dalších nepotřebných krámů.
„Cos to zase přitáhla?“ rozčiloval se Josef. „Za tohle nám nikde nic nedaj!“
„Tady určitě ne,“ Madla se v tašce prohrabovala kupami zasviněné veteše, „ale jinde hadry vykupujou. Musíme jenom najít tu správnou sběrnu a uvidíš, že mi eště poděkuješ.“
„Neblázni, za tohle ti nic nedaj ani v tý nejlepší sběrně na světě.“
„Když nedaj, nedaj,“ pravila Madla umíněně, vytáhla z tašky žmolkatý trikot, původně nejspíš červené barvy, nyní dočerna, a jako toreador se s ním jala šermovat před svou plochou hrudí. „Tahle blůzka mi padne,“ chlubila se, „a navíc je celkem teplá. Večer bude dobrá.“
„Hrome, tyhle ženský,“ zalomil Josef rukama, „nedá to s paráděním pokoj ani u popelnic!“ Nešlo mu na rozum, jak tahle stará troska, která nejeví o nic zájem, může stále toužit po tom, být sexy. On na tyhle věci už skoro nemyslel: dobře si všímal, že ženy, které ho míjejí a o něž by býval stál, o něho nezavadí okem a pokud přece, tak leda s odporem. A než aby si to zkusil rozdat s tou svojí smrtkou obalenou suchou strupatou kůží, to radši nic, i kdyby si přes sebe přehodila tři sexy blůzky (krom toho si nebyl stoprocentně jist, jestli mu to ještě funguje). Jako parťačka nebyla ovšem Madla k zahození, lepší než nějaký chlap, protože přes své ustavičné brblání Josefa respektovala. Při nocování v parkovém altánu, který se stal jejich dočasným příbytkem, se za největší zimy k sobě tiskli a vzájemně si předávali tělesné teplo – samozřejmě nešlo o nic víc než o to teplo.
„Ty buď rád,“ vytrhla ho Madla z úvah, „že jsem s tebou do toho šla. Ta tvoje knížka je pěkná hovadina. To máte vy chlapi z těch novin – moc čtete a pak z toho blbnete,“ mudrovala.
Josef se s ní nemínil hádat. Madla ho příjemně překvapila, když se nechala přemluvit k realizaci jeho plánu. Povšiml si, že nejvíc zpozorněla ve chvíli, kdy začal nahlas přemýšlet o tom, co udělají s „jistotou desetinásobku“. S takovými deseti tisíci by se už něco podniknout dalo, to musela uznat i ona. Měli by dost peněz na zaplacení ubytovny, mohli by se pořádně umýt, vyspat a začít si shánět práci. Madla by pak třeba někde myla nádobí a on se uchytil jako údržbář. Manuální zručnost za ta léta určitě neztratil.
„A stejně je to celý pitomost: i kdybysme ty prachy nasbírali a těch deset táců za ně dostali, jako že ne, tak já nádobí nikde mejt nebudu,“ řekla Madla, jako by Josefovi četla myšlenky. „Jsem na to moc stará, dlouho stát mě unavuje a máčení rukou v jaru by mi zase probudilo ten ekcém.“
„Jdi mi s ekzémem, babo!“ okřikl ji Josef a přepočítal láhve, jež předtím složil do několika úhledných řad na pult výkupny. „Dvacet tři. Včera jsme měli třicet šest a zejtra bysme to mohli dotáhnout na stovku.“
„To je málo,“ ucedila Madla, „takhle tu blbou tisícovku nebudem mít ani za rok. Kdybys dal na mě a prodávali jsme i cennější věci, než jsou ty blbý lahve, mohli jsme vydělat víc.“ Josef se její věčné nářky snažil nevnímat. Vzal si peníze od muže z výkupny a podával je Madle: „Na, dej si je zas k sobě, u tebe jsou víc v bezpečí.“
Počkej, dáš mi je, až ti řeknu,“ požádala ho, odložila ruksak na zem a vykasala si na břichu několik vrstev hadrů, co měla na sobě. Josef odvrátil zrak, aby se nemusel dívat na její špinavé tělo. Měl podobné, ale přece jen si chtěl uchovat jakés takés iluze o ženské kráse. „Co se čumíš jinam, ty se stydíš?“ rozřehtala se Madla kuckavým smíchem.

…………………………

Další ukázka je z příběhu nazvaného Planá větev- šmik! , což má být rok 2005- rok, který knihu uzavírá.

…………………………………

Zdeněk pak Šárku oslovil a řekl jí, že se vůbec nezměnila. Ona mu kompliment opětovala z pouhé zdvořilosti.
„Je mu padesát pryč,“ podotkla Jana, „snad bys nechtěla, aby vypadal jako ve dvaceti.“
„Bylo na něm setsakra znát, že už není v prvním rozpuku,“ pravila Šárka se zadostiučiněním v hlase.
„Já vím, jak ty to máš…“ prohodila Jana v narážce na kamarádčinu slabost pro mužné mládí.
„Vždyť Zdeněk byl starší než já, ale o to vůbec nejde,“ odbyla ji Šárka. „začal mi povídat o sobě: je prej zase šťastně ženatej,“ uchichtla se. „Ale to není zdaleka všechno.“
„Co? Tak mě nenapínej.“
„Je dědeček!“
„Dědeček? Není na to trochu mladej?“
„Pamatuješ si přece, že má syna z prvního manželství,“ vykládala Šárka. „Je mu teď dvaadvacet, ale vzal to hopem, nějakou zbouchnul a před pár tejdny se mu narodila dcera. Představ si, že mi to Zdeněk oznamoval celej pyšnej, jako by to snad bylo jeho vlastní dítě.“
„A co je na tom všem tak hrozného?“ pídila se Jana po pravé příčině Šárčina splínu.
„Co? Přece právě tohle!“ vykřikla Šárka. „To, že se v jednapadesáti stane dědečkem a místo toho, aby se to snažil tutlat, tak se raduje, zastavuje lidi na ulici a ještě se s tím chlubí.“
„Vy se přece znáte,“ namítla Jana, „takže tě určitě neoslovil jenom kvůli tomu, aby ti řekl, že má vnučku.“
„Já vím, ale poslouchej: on byl šťastnej, že je dědeček, nebo se tak aspoň tvářil,“ pronesla Šárka pohoršeně. No není to úchylný?“
Jana položila konvici a dva šálky na tác a nesla jej do obýváku.
„Mrzí mě, že nechápeš moje pocity,“ řekla Šárka a následovala paní domu do pokoje, kde se svalila na pohovku.
Jana položila tác na stolek, nalila z konve čaj do obou hrnků a jeden z nich přistavila Šárce. „Myslím, že tuším, co chceš říct. Nejspíš něco o sobě,“ poznamenala.
Šárku napadlo, že na tom něco bude: Zdeněk ji zajímal už jen jako- důležitý- životní milník, s jehož pomocí se pokoušela orientovat sama v sobě.
„Není to tak?“ popíchla mlčící kamarádku Jana.
„Možná jo,“ přiznala Šárka. S Janou se znaly od dětství, a dokázaly se tak docela dobře vcítit jedna do druhé. Ve svém vztahu měly několik delších pauz, ale v posledních letech se díky podobným osudům zase sblížily.
„Máš recht- říkám si, jestli jsem v životě něco nepropásla,“ vybalila Šárka.
„Záleží, co od života čekáš.“
„Život si člověk těžko může naplánovat, to víš sama tak dobře jako já,“ ohradila se Šárka. „Ale je neoddiskutovatelný, že hodně lidí se na ženskou, jako jsme já, kouká jako na nějakou zrůdu.“
„Nepřeháněj.“
„Já nepřeháním, bude mi padesát a jsem svobodná bezdětná ženská. Takovejm se u nás říká stará panna a nikoho nezajímá, že přinejmenším to druhý nemusí bejt vůbec pravda…A mně už nezbejvá vážně nic jinýho než odjet někam, kde se to o mně ještě neví.“
„Přestaň s tím,“ vyzvala Šárku Jana, „co ses z toho Švýcarska vrátila, jsi pořád jednou nohou na odchodu.
A tys nikdy dítě nechtěla?“
„Nechtěla. Teď asi jako zrůda připadám i tobě, co?“ Šárka si změřila svou přítelkyni a pokračovala: „Ne, když se nad tím zamyslím, tak je to ještě o něco složitější. Možná to pro tebe bude těžko pochopitelný, ale u mě je to tak nějak spojený s tím mužským- koukám na něj a říkám si, jestli bych s ním chtěla mít dítě. A já nepotkala žádnýho, u kterýcho bych si tohle řekla.“

[...]

Jana poslala syna převléknout a mezitím zjišťovala, zda má hlad. Měl, a tak mu v kuchyni udělala svačinu. Následovalo zhruba čtvrthodinové mlčení, během něhož chlapec sedící na pohovce vedle Šárky pomalu přežvykoval housku namazanou kdovíčím. Když dojedl, poslala ho Jana do jeho pokojíčku připravovat si úlohy.
„Promiň, musela jsem ho odbavit,“ řekla po synově odchodu.
„Jasně,“ přikývla Šárka. „Kolik mu je?“
„Bude mu sedm. Roztomilej, ne? Je to moje sluníčko,“ zapýřila se Jana.
„Řekni, vzpomeneš si někdy na jeho otce?“ zeptala se Šárka.
„Na jeho otce nemyslím,“ odvětila Jana. „Je to už dávno. I když je pravda, že zezačátku to nebylo jednoduchý. Odešla jsem kvůli němu i z bytu, kterej jsem měla ráda.“
„Ten tvůj soused byl ten největší zmetek pod sluncem!“ rozohnila se Šárka. „Věčně byl u tebe naveženej, nechal si od tebe vařit a podstrojovat, ale jak se dozvěděl, že z toho budou nějaký následky, tak zapad do svýho kutlochu a už z něj nevylez. A co ten malej…není mu podobnej?“ pronesla podezíravě.
Jana rychle zavrtěla hlavou.
„Máš štěstí,“ ucedila Šárka.
„No…když tak nad tím uvažuju,“ spustila Jana váhavě,“ tak jsem v poslední době určitý podobnosti zaznamenala. Neříkám, že je to celej on, nakonec je to ještě dítě, ale ten nos…ta pusa…“
„Neříkej!“ žasla Šárka.
„Jo,“ připustila Jana. „A teď se mi zdá, že začíná přebírat i jeho mimiku. Třeba ten smích: někdy mi připadá, že se směje úplně jako on.“
„Vážně?“ hrozila se Šárka. „Jak to snášíš? A seš si vědoma, že se to věkem může ještě zhoršovat, chci říct, že se ta podoba může prohlubovat?“
„Co s tím nadělám, je to můj syn.“
„Já na tvým místě, “ vpálila jí Šárka, „kdyby se mu takhle začal podobat, tak ho utopím.“
Jana zalapala po dechu. „O tomhle prosím tě nežertuj,“ sykla.

[...]

„Když zvážím, že bych se denně měla dívat na to, jak mi přímo před očima malej fracek roste do podoby toho nejhoršího chlapa mýho života a za takovejch deset patnáct let se jím možná sám stane…“
„To dítě za nic nemůže.“
„…tak bych tu situaci prostě nějak řešila. Napustila bych mu vanu a při koupání…“
„Už se koupe sám!“ přebila Šárku Jana, která v jejím exposé konečně objevila slabinu. „V koupelně na sebe nenechá šáhnout.“
„Poručila bych mu,“ nedala se Šárka zviklat takovou nicoutnou překážkou,“ jako matka vůči němu mám nějakou autoritu. „Řekla bych mu třeba, že to tak bude jenom jednou a pak…pak bych ho v napuštěný vaně nechala natáhnout na břicho a v tý poloze bych mu přidržela hlavu pod vodou.“
„Absurdní! I kdyby se nechal donutit k tomu, že ho vykoupeš, tak dost podceňuješ jeho sílu,“ poukázala Jana na nedomyšlenost Šárčiných plánů. „to není nemluvně, je to silnej kluk a i já mám občas problémy ho fyzicky utáhnout. Jsem přesvědčená, že by se ti ubránil,“ dodala rezolutně.
„No,“ uvažovala Šárka,“ tak bych ti zavolala a ty bys sem přijela a až bych ti dala z koupelny znamení, přiběhla bys ke mně a pomohla mi s ním. Já bych mu držela hlavu pod vodou a ty ho chytila pevně za nohy…“
„Jsi blázen!“ vylítla Jana, jíž náhle došla, k jaké debatě se nechala dotlačit. „Máš šílený nápady a já ti říkám: už ani slovo!“
„Mami,“ ze dveří vykoukla dětská hlava,“ o kom si to povídáte?“
Jana sebou cukla, otočila se k synovi a odpověděla: „O nikom, miláčku. Máš hotový úkoly?“
„To není pravda,“ řekl chlapec, „já slyšel, jak si říkáte, že mě chcete utopit.“
„To byla taková legrace, víš?“ vykouzlila na něho Šárka svůj nejlíbeznější úsměv.
„Chcete mě z legrace utopit ve vaně?“ zeptal se.
„Jistěže ne,“ odpověděla Šárka, leč chlapec jí nevěnoval pozornost.
„Mami, ty mě nechceš?“ obrátil se k druhé ženě.
„Pojď ke mně, miláčku,“ zašveholila Jana a otevřela svou náruč. Chlapec se rozběhl k matce, ale asi tři kroky před ní se jako plaché zvíře zastavil.
„Pojď sem!“ naléhala Jana.
Chlapec ji upřeně pozoroval a nepohnul se z místa. Snad přemítal nad tím, zda toto mateřské gesto není náhodou léčka, na jejímž konci lapí ptáčka do pasti.
Jana sklopila hlavu. „Myslím, že bys měla jít,“ vybídla Šárku, aniž na ni pohlédla.
Šárka se zvedla a s hlasitou omluvou chlapci, že tak dlouho zdržovala maminku, se vyplížila z místnosti. Z předsíně ještě směrem ke ztichlému obýváku houkla „Na shledanou!“ a zvenčí za sebou zabouchla dveře.
V dalších hodinách trápily Šárku výčitky svědomí: jako se svobodnou matkou se s Janou život nemazlí a ona svou prostořekostí zaseje semínko nedůvěry u bytosti, která je jí nejbližší. Jana si tedy za to zčásti mohla sama, protože svým detailním popisem, čím vším začíná být syn podobný nevydařenému otci, v emotivní Šárce vyvolala živou představu nebezpečného vetřelce.
Šárka poslala Janě esemesku s otázkou, zda je všechno v pořádku. Žádná reakce. Na displeji mobilu si Šárka co chvíli ověřovala, zda nedorazila zpráva, a fantazie jí pracovala na plné obrátky; viděla dítě, jak v hrůze vybíhá z domovních dveří na ulici, přímo pod kola rozjetého nákladního automobilu. Odeslala Janě novou SMS s naléhavou žádostí o odpověď.
Pak jí zavrněl mobil v dani. Zmáčkla tlačítko a četla: VSE JE OK ALE TY UZ PROSIM TE ODJED DO TOHO SVYCARSKA J.
V tom okamžiku se Šárka v duchu přenesla o čtrnáct let nazpět. Vybavila si Janu z prvního setkání po svém návratu z emigrace, jak jí do očí říká něco hodně podobného. Svou tehdejší výzvu nevyjádřila v rozkazovacím způsobu, nýbrž jako podiv nad nehoráznou představou, že by se z takové skvělé cizí země chtěla Šárka nadobro vracet do té ubohé, v níž shodou okolností žije Jana. Obě poznámky přesto vyzněly zhruba nastejno. Šárka odjakživa nelibě nesla, když ji odněkud začali vystrkovat její blízcí, a tím spíš se jim pokaždé snažila vyhovět.

Comments are closed.