Přečteno- Čas žít, čas umírat

V tomto červnovém týdnu se urodilo spousta literárních talentů…třeba já:-)…nebo E.M. Remarque. A tak bych tu během následujících pár dní chtěla připomenout pár jeho děl, kterým táhne na šestý křížek, ale zub času je pranic neohlodal.

Čas žít, čas umírat vypráví o životě mladého německého vojáka Ernsta Graebra, který se po několika letech strávených na frontě vrací domů na dovolenou. Válka se chýlí ke konci a Ernst si, poté, co německá armáda nezadržitelně prchá z Ruska, musí přiznat, že Německo válku prohraje. Když ale vidí zmatek, bolest a beznaděj v troskách rozbombardovaných německých měst, je to pro něj úžasné překvapení a zklamání. Zjistí, že i jeho rodný dům už nestojí a jeho rodiče jsou nezvěstní…možná mrtví…Všude vládne chaos, není nikdo, kdo by mu poradil, pomohl..

……………………………….

Okénka pro hlášení pohřešovaných byla provizorně sbita z čerstvého dřeva. Nebyla natřená a voněla pryskyřicí a lesem. Na jedné straně místnosti byl propadlý strop. Tesaři tam přibíjeli trámy. Všude stáli lidé mlčky a trpělivě čekali. Jednoruký úředník a dvě ženy seděly za přepážkami.

„Jméno?“ zeptala se žena v pravém okénku. Měla plochou, širokou tvář a v mastných vlasech červenou, hedvábnou stuhu.

„Graeber. Pavel a Marie Graebrovi. Oblouková ulice 18.“ „Jak?“ Žena si přiložila ruku k uchu.

„Graeber,“ opakoval Ernst hlasitě do bušení kladiv. Úřednice listovala v seznamu. „Graeber, Graeber,…“ prst jí klouzal po sloupci jmen a zůstal stát. „Graeber- ano- jak bylo to křestní jméno?“

„Pavel a Marie.“

„Jak?“

„Pavel a Marie!“ Graeber byl najednou bez sebe vztekem. Připadalo mu nesnesitelné, že svou bídu musí ještě ke všemu vykřikovat.

„Ne, tenhle se jmenuje Ernst.“ „Ernst se jmenuju já. V rodině žádný jiný Ernst není.“ „No, vy to být nemůžete. A jiné Graebery tady nemám.“ Úřednice vzhlédla a usmála se. „Jestli chcete, můžete se tu za několik dní poptat znovu. Ještě tu nemáme všechna hlášení. Další prosím.“

Ernst ještě chvíli stál nerozhodně vedle okénka. Nedokázal pochopit, že už je to všechno. Odbylo se to příliš rychle. Na to byla jeho ztráta příliš velká. Jednoruký úředník ho viděl a naklonil se k němu. „Buďte rád, že tu vaši příbuzní nejsou,“ řekl. „Proč?“ „Tohle jsou seznamy mrtvých a těžce raněných. Dokud nejsou hlášeni u nás, jsou jen pohřešovaní.“ „A pohřešovaní? Kde jsou jejich seznamy?“

Úředník se na něj podíval s trpělivostí člověka, který má denně osm hodin co činit s lidským neštěstím, aniž může pomoci. „Mějte rozum, člověče,“ řekl. „Pohřešovaní jsou pohřešovaní. K čemu by byly jejich seznamy? Člověk by ani potom přece nevěděl, co se s nima stalo. Kdyby to věděl, nebyli by už pohřešovaní, ne?“

Graeber na něho zíral. Úředník byl zřejmě pyšný na svou logiku. Ale rozum a logika nešly dobře dohromady se ztrátou a bolestí. A co by se taky dalo odpovědět muži, který ztratil paži?

„Pravděpodobně“ odpověděl Graeber a šel…..

…………………………………..

Uprostřed strachu, beznaděje a fanatismu se Graeber spolu se svou přítelkyní, později manželkou, Alžbětou učí znovu žít. Když už se zdá, že i v této době je možné být šťastný, musí Ernst znovu na frontu. Je zabit.

5 Comments

  1. Sejra napsal:

    „Remárkem“ jsem odkojen – strašně mě bavil. Hlavně se mi líbilo, jak se v skoro každé knížce něco intenzivně chlastalo. Vždycky sem pak na ten chlast měl chuť. Jaké pak bylo moje zklamání, když sem prubnul pernod. Zato calvados mám rád doposud:-)

  2. Sandra napsal:

    Koukám, že tu literaturu vnímáš všemi smysly:)

  3. Sejra napsal:

    Tvoje recenze mě přinutila přečíst si Stíny v ráji. Tam se pila vodka. A hned sem na kvalitní vodku dostal chuť:-)

  4. Sandra napsal:

    Ne že, Sýre, začneš chlastat a budeš to svádět na mne (a na Erika) :-)

  5. Sejra napsal:

    Já už chlastám dávno! I bez pomoci:-)