přečteno- Blonďatá stíhačka

Blonďatou stíhačku od Simony Monyové jsem si zakoupila v Hradci v Tescu, když jsem tam čekala, až si manžel vyřídí nějakou pracovní záležitost, dětičky si hrály v koutku, mně vzniklo volné okénko a já s sebou zrovna neměla nic na čtení…a také jsem jí tam za těch pár hodin zhltla. Medvědovi jsem pak předčítala jednotlivé pasáže, ale ten nejen že je dostatečně neocenil, ale dokonce to v něm vyvolalo nečekaně agresivní reakci a na adresu autorky i celého ženského pokolení prohodil pár velice nepěkných vět. Zřejmě to asi nebude kniha pro muže:-)

Hlavní hrdinka Zuzana má trochu problém s muži. První muž jejího života- její otec- ji i její matku opustil kvůli nějaké Vlastičce, kterou Zuzana přezdívá prdelatá koza. Prdelatá koza je matkou dvou malých prdelatých koz a pro Zuzku je poměrně obtížné přijmout, že její vlastní otec raději žije se dvěma cizími holkami, než aby byl doma u své vlastní dcery. Tím spíš, že její máma si nabrnkne Oldu, který je tak trochu úchyl.

………………………………………..

1.

Jdou dvě blondýnky tunelem, jedna uvidí zrcátko, zvedne ho, a říká: „Hele tu tvář znám, ale nemůžu si vzpomenout odkud…“
Druhá blondýnka jí zrcátko vezme a povídá: „Ukaž… Vždyť to jsem přece já!“

Už když jsem byla malá, příbuzní, známí i naprosto cizí lidé překvapeně upozorňovali na skutečnost, že jsem celá máma. Možná to ale bylo jen proto, že zahlédnout se mnou tátu bylo pravděpodobné, jako spatřit ve volné přírodě bílého nosorožce.

Táta žil volně až příliš, a rezervaci s názvem rodina se úzkostlivě vyhýbal.

„Já se ochočit nenechám,“ hlásal hrdě, kdykoliv ho máma požádala, aby vysál koberec v obýváku anebo došel v sobotu do samoobsluhy, kde býval trvalý nedostatek nákupních košíků i zboží.

„Na všechno jsem sama!“ křičívala s ohyzdně vystouplými žílami na krku, načež otec zavrčel, že doposud byl s ní, ale právě odchází do kanceláře, neboť víkendové rodinné idyly je již značně přesycen.

Snad proto jsem večery trávila ve flanelovém pyžamku s růžovými ovečkami stočená na parapetu okna a toužebně zírala do tmy, jestli neuvidím chvátat svého bílého nosorožce z práce domů.

„Ta jeho práce!“ pohrdavě odfrkovala babička z máminy strany, a tvářila se naprosto totožně se všemi těmi svraštělými lidmi, co mají za to, že o životě už vědí opravdu, ale opravdu všecičko.

Tehdy jsem vrásky a shrbená záda samozřejmě taky brala jako důkaz absolutní kompetentnosti a vrcholné autority. Až mnohem později jsem přišla na to, že stáří není jen scvrkávání se pokožky a zmenšování postavy, ale že podobné zmenšování se týká i mozkové kapacity.

Růst do země, jak svoje zmenšování babička nazývala, byla ochotná akceptovat. To, že by se mohla v čemkoliv mýlit, popírala zcela rezolutně. Protichůdné názory druhých od sebe odháněla jako otravné mouchy. Mávla rukou a trvala na svém.

V tátově případě však bylo babiččino podezření oprávněné, jak se později ukázalo. Když mi bylo šest let, máma se ho ještě zastávala. Dokonce ještě když mi bylo osm, pouštěla se s babičkou do divokých pavlačových hádek, aby otce ochránila před očerňováním, ačkoliv v jejích očích už byl tehdy černý jako mouřenín.

„Tak si běž za tou svojí Vlastičkou!“ vřískala na něho čím dál častěji, až otec nakonec uposlechl a šel.

V noci, když jsme s mámou obě spaly. Myslím, že měl strach, abych se mu nepověsila na nohu jako vězeňská koule a neznemožnila mu tak jeho domnělé vězení opustit.

„Jako zloděj! Odešel od nás tajně a podle jako zloděj!“ kvílela máma na druhý den u babičky.

„Jako zloděj?“ opáčila babička znechuceně a důrazně poukázala na nepřehlédnutelný fakt, že s tátou zmizelo i auto, které našim koupili oni – babička s dědou.

Vzpomínám, že ještě aspoň půl roku po tátově odchodu jsem vysedávala na svém místečku u okna a koukala do noci tak dlouho, až jsem kolikrát na parapetu usnula.

V té době jsem měla pořád rýmu. Kapalo mi z nosu a oči jsem mívala zarudlé. Mamka si myslela, že ho tajně oplakávám, považovala to za zradu, což mi dávala dost značně pocítit. Otec zase automaticky hodil do jednoho pytle obě svoje blonďatý kočičky, jak nás nazýval, když měl popito, a neměl v úmyslu z toho pytle vytahovat ani jednu z nás.

A tak jsme s mámou byly v pytli.

Málo peněz, málo lásky.

Přesto jsem tátův odchod neoplakávala, v té době mi přišlo, že ačkoliv každý jinde, spojili se rodiče proti mně. Přesněji řečeno, oba se ode mě ve vzácné shodě odvrátili, snad abych jim svojí existencí nepřipomínala provinění a omyly, jež se jim na životním účtu kupily rychleji, než čárky na pivním účtu notorického alkoholika.

Svého večerního vyhlížecího rituálu jsem se nedokázala hned tak zbavit, takže jsem dál vysedávala za oknem, čekala na svého bílého nosorožce podobně, jako o pár let starší dívenky vyhlížejí bílého koně s princem v sedle.

Stmívat se v té době začínalo chvíli po tom, co jsem přišla ze školy, a okenní tabule mě zábla. Pořídila jsem si chronickou rýmu, ale ta mi samotu nezahnala, i když jsem díky ní získala nebývalou pozornost ve třídě. Než jsem měla ty příšerné červené fleky v obličeji a do ruda odřený nos, bývala jsem ve škole většinou neviditelná. Výjimku tvoří pouze den, kdy mi babička pořídila rozkošný obleček v jakémsi výprodeji. Dodnes ji podezřívám, že šlo o výprodej maškarních kostýmů. V kostkovaných kalhotách se zipem na boku, jak se nosilo v době, kdy byly kalhoty konečně zpřístupněny ženám, v bílé halence s krejzlíkem a těsné vestičce jsem toho dne zaujala snad každého.

Rýma mi však přinesla trvalou popularitu. Slogan Danuše, podobá se ropuše! se spolužákům vryl do paměti hlouběji než tehdy velice populární komunistické heslo Se Sovětským svazem na věčné časy.

Mně na věčné časy měla zůstat přezdívka ropucha, ale dopadlo to s ní jako s tím Sovětským svazem.

Poté, co mě hodně potrápila, zkomplikovala život a držela raději doma, abych se vyhnula výsměchu, konečně upadla v zapomnění.

2.

Jsou dvě blondýnky, každá na jiném břehu, a obě přemýšlí, jak se dostat na druhou stranu. Mladší už to psychicky nevydrží, a zavolá na druhou: „Prosím tě, nevíš, jak se dostanu na druhou stranu?“
„Na druhou stranu? Vždyť už tam seš!“

První nepostradatelnou životní zkušenost v oblasti lásky mi důsledně vštípila máma: „Kvalitních mužů je nedostatek, pamatuj si to,“ opakovala mi protivně často, až se věta stala tak opotřebovanou, že ztrácela na důrazu svého poslání.

Oldu přivedla domů, když mi bylo deset, a připadal mi z té pitoreskní sbírky jejích nápadníků jako skvělá volba.

Dětské oči jsou krátkozraké. Olda se jevil na povrchu docela dobře, svůj vnitřek pečlivě maskoval. Ze všeho nejlíp na něm ale vypadala ta upnutá kožená bunda do pasu. Připomínal mi komisaře Moulina z francouzského seriálu, na kterém jsem jako většina holek mé generace ujížděla.

Olda měl s Moulinem společnou tak akorát tu bundu, co si dovezl ze západu.

Jezdil s tirákem, takže vlichotit se do mojí přízně bylo snadné. Jedny pravé džíny, dvě bavlněná trička a větrovka adidas, kterou jsem tahala celoročně, až do jejího naprostého rozpadu.

To už mi z ní lezla kostnatá zápěstí, jak jsem vyrostla. Máma mi uštědřovala herdy do zad se slovy: „Nehrb se.“

Netušila, že já se jen choulím a smršťuji, aby mi ta bundička nebyla tak groteskně malá.

Olda mi sice na máminu žádost dovezl novou, ale ta už nebyla tak hezká. Jako by věděl, že už si s výběrem nemusí dávat tolik záležet. Možná se dokonce snažil na mně i ušetřit. Svoje místečko v mámině srdci už měl dobře obšlápnuté, nebylo nutno utrácet za jejího fracka těžko naškudlené diety.

Fracek se stal mým druhým jménem. Těžko říci, které jsem měla raději. Ropucha anebo fracek?

Nespláchla jsem dobře pastu na zuby z umývadla? Byla jsem fracek. Zapomněla jsem menstruační vložku pečlivě zabalenou do čtvrtiny strany obřího Rudého práva na pračce, když jsem si šla umýt po návštěvě toalety ruce? Fracek. Nechutnala mi játra, dršťková polévka anebo tlusté maso? Byla jsem rozmazlený fracek!

Někdy v té době si můj pravý otec vzal tu prdelatou kozu. A k ní návdavkem dostal další dvě podobně prdelatá kůzlata, na která jsem žárlila tak, že bych jim snad dokázala i fyzicky ublížit. Tenkrát mi to všechno přišlo tak hrozně nespravedlivé! Můj otec bydlel s dvěma cizími upištěnými holkami místo se mnou!

Chtěla jsem ho mít pro sebe. Tady zřejmě vzklíčila ta touha někoho vlastnit, mít člověka, o kterého není potřeba se s nikým jiným dělit.

…………………………………..

Po Oldově odchodu se Zuzčina máma pokusí o sebevraždu a Zuzka vidí, že i její druhý rodič je schopen jí odejít, aniž by si položil otázku, jestli třeba nebude svému dítěti chybět. A tak se Zuzka vrhá poněkud předčasně, ale o to více zběsileji, do víru partnerských vztahů a ve snaze najít někoho, komu by na ní záleželo, kdo by s ní byl. Chlapce, kteří projdou jejím životem, přezdívá podle opičího druhu, se kterým má ten onen chlapec nějaký společný charakteristický znak.

……………………………………..

7.

Chlápek v baru povídá blondýnce: „Můžu ti někdy zavolat?“
„Proč ne,“ odvětí blondýna, „číslo je v telefonním seznamu.“
„Ale já nevím, jak se jmenuješ…“
„Jméno je tam taky!“

Sehnala jsem brigádu na pionýrském táboře v NDR. Pro nás oba na dva turnusy jdoucí po sobě.
Já budu pomáhat v kuchyni a ty můžeš dělat vedoucího oddílu,“ rozplývala jsem se. „Pět týdnů spolu, a ještě si procvičíme konverzační němčinu!“
Mangabej se zatvářil zděšeně: Ale já nemůžu nechat maminku tak dlouho samotnou…Ona má jenom mě…“
Moje neochota dělit se o Maria vyústila v nenávistný odpor vůči uzurpátorské matce, která si opovažuje nárokovat dospělého syna namísto toho, aby mi ho se šťastným úsměvem a několika kuchařskými recepty jeho oblíbených jídel, předala.
„A mě víc jak měsíc samotnou, a ještě ke všemu v cizině, necháš?“ otázala jsem se útočně.
„Ty bys jela beze mě?“ zeptal se zkroušeně.
„Asi mi nic jiného nezbude, když se musíš držet máminy sukně!“
„Maminka je nemocná,“ zaúpěl. „A vychovala mě úplně sama, moc jí toho dlužím…“
„Ale ty jsi zdravý a plnoletý,“ pravila jsem nesmlouvavě a až téměř do odjezdu doufala, že přeci jen pojede se mnou.
Jenže jeho hypochondrická matinka nade mnou vyhrála na celé čáře. Pokrevní pouto citového vydírání bylo mnohem silnější, než erotické pouto, kterým jsem se mangabeje pokoušela svázat já.
Mario tedy zůstal v červenci doma, a já se na truc hned první noci, poněkud blíže než jsem původně zamýšlela, seznámila s dvěma vedoucími českých oddílů výměnného letního tábora v německém městečku nedaleko Drážďan.
Dva opičáci z třetího ročníku pedagogické fakulty byli ochotni vyměňovat a směňovat okamžitě.
Celý večer mi u táboráku poctivě dolévali pivo i domácí slivovičku z vlastních rozsáhlých zásob, opečené buřty mi na klacíku foukali, abych si nespálila rty, zakrývali mi záda dekou, abych neprochladla, brnkali na kytaru a sehraně pěli protisocialistické písně zakázaného Karla Kryla.
Oproti Mariovi, který neměl dost odvahy, aby na pár týdnů opustil matku, mi zpívající opičáci připadali jako udatní bojovníci neohroženě podkopávající totalitní režim.
Do jejich společné chatky mě museli potupně odsmýkat.
Pletly se mi nohy, jazyk, a následně jsem si pletla i oba opičáky. V zápalu milostného snažení jsem nepostřehla, že mě osahává více rukou než je obvyklé.
„Běž pryč, prosím,“ v jasné chvilce jsem odstrčila mírně vypelichaného opičího samce Vendu, a noc strávila s robustním Alešem, jehož přirozeně autoritativní způsob se mi zalíbil natolik, že nezůstalo pouze u noci jedné.
Mariovy dopisy se mi jevily nudnější než úvodní politická strana deníku Práce. Zatímco mi drobným úhledným písmem vypisoval citáty z ruských klasických románů a v závěru posílal polibek na čelíčko či tvářičku, Aleš mě poživačně líbal úplně všude.
V sedmnácti letech jsem objevila kouzlo orálního sexu, a namísto vzácného, leč plachého a neprůbojného mangabeje ulovila jeden z nejrozšířenějších druhů opic. Urostlý a sebevědomý Aleš ve vojenské košili a kabátě zvaném vaťák byl bezpochyby pavián anubi. Zelený, mírně vyhlížející pavián, který ovšem, když na věc přijde, dokáže pozřít i antilopu.
„Máš tělo jako gazela,“ šeptal mi a pomalinku líbal dlouhé nohy od kotníku až ke slabinám. Gazela nebo antilopa, to je fuk, říkala jsem si a slastně tonula v jeho mohutné náruči, svolná se nechat kdykoliv pohltit.
„Počkej,“ řekl jednoho večera anubi, naklonil se celým svým tělem nad moji levou lopatku, a naprosto bezprostředně mi vymáčkl drobný uhřík.
Tutéž službu pak vyžadoval ode mě, přesně podle zvyklostí svého druhu.
Příslušníci jeho rodu tráví hodně času péčí o srst a pokožku, ze které si vybírají různé nečistoty a parazity. Doufala jsem, že Aleš parazity nemá, ačkoliv každým zmáčknutím podníceného pupínku na jeho rozložitých zádech jsem vydolovala malého bílého červíka mazu, což ve mně vyvolávalo přece jen mírný odpor.

…………………………………

Langur, který patřil jiné, mangabej závislý na mamince, pavián anubi, který si nikdy nenechá vzít svou svobodu a potěšení z lovu, gorilák alkoholik, který Zuzku stáhne s sebou až na samé dno.

……………………………….

16.

Sedí dobře vypadající muž u baru a v klidu popíjí koňak. Přistoupí k němu spoře oděná blondýnka a říká: „Za pět stovek ti splním jakékoliv přání, dokážeš- li jej vyjádřit pouze třemi slovy.“ Muž si blondýnku dobře prohlédne, zamyslí se a odvětí: „Vymaluj mi barák.“

Na to, aby žena vytáhla muže k sobě nahoru, nemá dostatek sil, ačkoliv v patriarchálním světě často o takové kouzelné moci sní. Vzít si do ruky lano, druhý konec strčit Žarkovi, ani by mě nenapadlo spřádat iluze o tom, že přetahovanou mohu vyhrát. Ale na výhru s imaginárním lanem jsem vsadila celou svoji existenci.
Tahala jsem a tahala, zapřená nohama v blátě, a za mnou zůstávala hluboká brázda, jak zlehka mě gorilák vláčel k sobě.
[...]

Muži prý hledají jednu určitou ženu ve stovkách různých žen, ženy zase tisíce mužů v jednom jediném.
Tím jediným byl pro mě Žarek. Jeho bezohlednost a egoismus jsem považovala za zranitelnost, jeho závislost za lék na šrámy utržené v minulosti, jeho nezodpovědnost za duševní mládí, jeho sebelítost za sebekritiku.

[...]

A místo toho, abych mu udělala tu největší službu v životě a nechala ho den co den se vypořádávat s následky svého pití, já mu ony následky odklízela z cesty, aby se mu k fiasku kráčelo pohodlněji a rychleji.
Omlouvala jsem jeho nepřítomnost v práci, sháněla lékařská razítka, aby ho nevyhodili, prala mu pokálené oblečení a tajila jeho alkoholové excesy nejen před svojí rodinou, ale i před zbytkem gorilí smečky. Ani Emanuela se neměla dozvědět, k jak neveselému cíly doprovázím jejího bratra.
Pravděpodobně i víru v jakéhosi supervizora žití jsem zdědila po mámě. Zhruba o dvanáct patnáct let později jsem se seznámila s tibetským buddhismem a odhalila moudrost párového soužití: Každý z partnerů je plně zodpovědný za to, co se přihodí celému páru.
Plně souhlasím.
Žarek nesl podíl viny na mém úpadku, já jemu svojí péčí a ochranitelským syndromem přidržela hlavu u dna.

……………………………….

Goriláka Zuzka najde sílu opustit teprve ve chvíli, kdy se kdesi povaluje ožralý na kolejích a tramvaj mu amputuje obě nohy. K této části jsem se vracela 2x a pokaždé mi přišla zvrácená- od ožralého ztroskotance sílu najít nedokázala, přesto, že to udělat měla, aby pak svého partnera opustila ve chvíli nejtěžší, kdy zůstal ukotven navždy ve svém zmrzačení. Protože zatímco ze závislosti se vyléčit dá, tak nohy zpátky nedorostou, to je přeci  jasné…

Po gorilákovi dlouho na další opičí samce zanevře a plně se věnuje tomu, aby se opět stala člověkem. Maká na sobě, přestane pít, stane se z ní opět žádoucí žena, úspěšně si po revoluci rozjede business…ale pak do svého srdce opět pustí nesprávného muže- ženatého makaka.

………………………………………………..

32.

Blondýnka a bruneta vypadnou z letadla. Která dopadne první?
Brunetka, protože blondýnka se musí ptát na cestu.

„Zítra letím na týden do Francie, poletíš se mnou?“ otočil se jednoho večera mezi dveřmi, když byl na odchodu, jako by ho myšlenka na společný výlet napadla právě v tom okamžiku.
„Ano, jasně, zařídím si to v práci, to půjde,“ blekotala jsem šťastně, že moje strategie, založená na naprosté otevřenosti a odevzdání se, nese kýžené ovoce.
Jinak by přece letěl s manželkou, pomyslela jsem si.
Makak letěl s manželkou!
Málem jsem se rozbrečela, když jsem zaparkovala na letišti v Ruzyni, zahlédla přijíždět zelený jaguár a z něho vystupovat Rafaela s drobnou, nakrátko ostříhanou brunetkou. Ovšem v okamžiku, kdy mě představil jako tlumočnici a svoji spolujezdkyni jako manželku, v tom okamžiku jsem málem omdlela.
„Ohrožení a vzrušení přece nejdou dohromady,“ napsala jsem mu textovku ze záchodu, kam jsem se musela jít vybrečet a trochu uklidnit.
„Tohle není ohrožení, ale riziko. Hazard je vzrušující, uvidíš…“ odpověděl.

[...]

„Nejste první ani poslední,“ přitočila se ke mně nepozorovaně makakova žena, když jsme v shluku turistů vyhlížely, až k nám na pásu přijedou naše kufry.
Napadlo mě, že jsem se musela přeslechnout, otočila se a pohlédla do očí, které byly náhle tvrdé a zlověstně blýskavé jako z leštěného černého opálu.
„Nerozumím,“ špitla jsem.
Makak kdesi sháněl vozík na zavazadla a Milada se přímo před mými zraky změnila v šelmu. Zdržet se Rafael o pár vteřin, zřejmě by mi prokousla krční tepnu.
„Podobných jako vy už tu byly desítky, ale vy se zdáte být zatím nejhloupější,“ ušklíbla se.
A to netušila, že mám tlumočit na veletrhu ve Francii, aniž bych uměla francouzsky!
„Vám to nevadí?“ vykoktala jsem. „To ho nemáte ani trochu ráda?“
Neupřímně se zasmála: „Právě že ho mám ráda! I přes všechny ty děvky, co kdy měl a bude mít, ho mám ráda…“
„Já nejsem žádná děvka! ohradila jsem se zbrkle.
„Ne?“ povytáhla obočí vytrhané do přísných tenkých obloučků připomínající pusu smutného smajlíka. „Tak proč se taháte s ženatým chlapem?“

…………………………………….

Po makakovi přijde chápan, ale že slovo chápan není odvozeno od slova chápat někoho, ale uchopit ho, na to si Zuzka teprve musí příjít…a po chápanovi přijde kdo?

Kniha končí v mírně optimistickém tónu. Mírně optimistickém tónu….

Comments are closed.