přečteno- Biomanželka

Kniha na mimořádně zajímavé téma-  tradiční muž vezme tradiční ženu, ale rok za rokem, krok za krokem se mu z té tradiční ženy stává pod vlivem různých ujetců žena alternativní a on tak sdílí domácnost s někým, koho by si- kdyby to byl předem tušil- vůbec nevzal a jako matku svých dětí nevybral.

Mojmír je nadšený. Má pocit, že konečně našel tradiční ženu. Pod pojmem tradiční žena si- tak jako mnoho jiných mužů- odjakživa představuje někoho, kdo rád dostává ve dveřích přednost a komu nevadí, když mu pomůže do kabátu. Životním snem tradiční ženy v Mojmírově pojetí je hodný manžel, venkovský domek se zahrádkou a dvě zdravé děti. Vyjadřování tradiční ženy není infikováno požadavky genderové korektnosti, její myšlení není indoktrinováno bezuzdným liberalismem ženských časopisů (Nechte se od svého milence rozmazlovat!) natožpak nejrůznějšími pseudofeministickými výstřelky (Proč bychom nemohly čůrat vstoje?). Tradiční žena je věrná, čůrá vsedě a nepovažuje teplý oběd o dvou chodech za maloměšťácký přežitek. Dobrovolně, ba ochotně manžela následuje na jeho životní cestě. Necítí potřebu celonárodní mediální rozpravy o menstruaci a Halasovy verše Slečno, řekněte mi, jak to děláte, že hodiny neoněmí, když se svlékáte nepovažuje za sexistické. tradiční žena umí odstraňovat skvrny. Pod tradiční ženou si Mojmír v zásadě představuje někoho, jako svou dávno zesnulou babičku. A Hedvika- zdá se- taková je (Mojmír netuší, že nejenže neumí skvrny odstraňovat, ale naopak je na jeho košilích a tričkách bude- paradoxně během praní- nevysvětlitelným způsobem množit.) A tak dále.
Všimněte si: ani v jednadvacátém století nás tihle praještěři v kravatách nepřestanou posuzovat podle toho, jak pereme…Protože se chtějí považovat za moderního muže, netrvají na tom, abychom byly báječné pradleny či kuchařky, ale pokud báječnými pradlenami a kuchařkami nejsme, musíme jim naše chybějící dovednosti nějak kompenzovat.

………………………………………

I přesto přese všechno Mojmír svou ženu miluje a netěší ho, když vidí jak se s každým dalším rokem a dalším novým zájmem posunuje na žebříčku jejích priorit níže a níže. Krom toho musí svou domácnost sdílet s dulou, která se k nim před porodem nasáčkovala a už se jí Mojmírovi nepodařilo vypudit. Dula je také vypravěčkou celého příběhu a přestože sarkasticky naznačuje, že Mojmír  (neboli Modrovous, Mistr, Spisovatel) je kretén, tak pro mne je Mojmír nejpochopitelnější postavou, upřímně s ním soucítím a z takových lidí, jako je paní dula, mívám osypky.

„Hrdina, který si nárokuje trvalý potlesk žádný hrdina není,“ cituji mu u oběda z jeho blíbené knihy o mužích (s chutí ji používám proti němu).
Modrovous na mě pohlédne s neskrývaným odporem. Nenávidí mě od samého začátku, ale protože jsem pro Hedviku cosi jako náhradní matka, musel se s mou přítomností v jeho domě smířit. Hedvika se na mě usměje a potom pomůže mladší dcerce Báře rozkrájet bylinkový karbanátek z ovesných vloček (Mojmír bylinkové karbanátky nenávidí, ale Hedvika, já i děti je milujeme).
„Já nežádám trvalej obdiv, takovej idiot nejsem,“ odsekne. „Úplně bych se spokojil s mírnou přízní, a dokonce jsem dočasně ochotnej tolerovat i minimální přízeň- ale odmítám se smířit s absolutním nezájmem. To je celý.“
Hedvika se takticky vyhýbá jeho obviňujícímu pohledu.
„Popelka ignorující svýho zachránce, to mi připadá fakt nespravedlivý!“
Promiňte Mojmíre, ale nedokážu se nesmát. Takhle dopadají všichni samozvaní princové. Muži a jejich věčné bolístky! Pojď sem, chlapečku, maminka ti to pofouká! Ale ty trucuješ, no to se podívejme!
Ano, trucuje, protože v říjnu roku 2000 byl v Hedvičině hodnotovém žebříčku první, zatímco dneska je desátý. Nedávno sepsal následující chronologický seznam Hedvičiných zájmů, který to jasně dokazuje:
1. dům
2. zahrada
3. děti
4.duly
5. laktační poradenství
6. mateřské centrum
7. bioklub
9. domácí vyučování
9. charita
10. Mojmír
Cha! Modrovous si připadá odstrčený! Pán tvorstva se cítí ukřivděný!

……………………………………………

Ale dula není první člověk, který Mojmírovu ženu infikuje podivnými myšlenkami. První je- kupodivu- architekt, ten, co měl za úkol pomoci s plněním prvního z bodů tehdejšího společného snu o štěstí- dům se zahradou a dvě zdravé děti.

„Mohu znát vaše data narození?“ požádal je v samém závěru schůzky architekt se svým typicky mírným úsměvem.
Mojmír chtěl vědět, k čemu to bude.
„Dělám trochu do numerologie. Vždycky si zákazníky nejdřív proklepnu.“
Hedviku přirozeně zajímalo, jak to dělá, takže architekt jí vysvětlil princip tzv. numerologické tabulky- od níž byl už jen krůček k čínskému zvěrokruhu a čínské medicíně (nemusím zdůrazňovat, že když mi to Hedvika vyprávěla, architekt okamžitě vzbudil mé sympatie; ano, zaplaťpánbůh existují i muži, jejichž pohled na svět je širší než škvíra v hledí středověkého brnění). Ale zpět k Hedvice a našemu tragikomickému hrdinovi: po krátké přednášce o akupunktuře a meridiánech (to jest drahách, kudy v lidském těle proudí energie čchi) svěřila Hedvika tomu charismatickému muži své občasné urologické problémy.
„O svym močáku vypráví Architektovi!“ zuří dodnes Mojmír.
Architekt jí obratem nadiktoval telefonní číslo čínského lékaře, který se usadil v Praze a český název originální bylinné směsi, která vždy pomohla jeho manželce (projasnění temné tůňky).
„A bylo to! Tady se to stalo,“ je přesvědčen Mojmír.
Do Hedvičiny středočeské mysli vtrhla celá Čína, tvrdí. Pěšák jejího zdravého selského rozumu byl napaden armádou východního duchovna! Tenkrát to ovšem ještě netušil, a tak si Hedviku pouze přátelsky dobíral. Její poněkud čerstvý obdiv k orientálním učením rozhodně nesdílel.
„Pokud jsem někdy pocítil onen módní hlad po Číně,“ tvrdil,“ vždycky jsem jej dokázal uspokojit ve vršovické restauraci Huang- He.“
Ano, tak tohle je Mojmír. Maximum ochoty otevřít se něčemu neznámému pro něj představuje kuře s bambusovými výhonky. Smažené nudle s černými vejci, to už je samotný vrchol spirituality…
„Jaks to říkala? Tao rodí jedno, jedno rodí dvě, dvě rodí tři, tři rodí vše?“ posmíval se Hedvice. „Vážně? A já zas řikám: jedna a jedna jsou dvě a dvě a dvě jsou čtyři- a všechno ostatní jsou kecy!“
Mojmír odmítá žít v iracionálních zmatcích. Miluje řád a nenávidí chaos. Žádné rádobykultovní prostory mezi řádem a chaosem neuznává.
„Ale co když je právě tenhle prostor jediné místo, kde může existovat lidská komplexnost?“ namítám.
„Než mít na mozku nějaký mystický šváby, to budu raději lidsky nekompletní.“
Když o tom tak přemýšlím, Mojmír vlastně celých těch deset let nedělal nic jiného, než že nutil Hedviku, aby jej následovala na území Řádu. Pokud s ním chce sdílet život, pak jedině tam, sděloval jí (nepřímo) nekompromisně. A než vstoupí, ať laskavě použije rohožku a setře si z podrážek ten duchovní bordel! (Hle, Mistrova představa rovnosti pohlaví!)

Následující bohužel nevyhnutelné pracovní schůzky s tím budhistickým šamanem plánuje Mojmír vždy tak, aby se jich Hedvika nemohla zúčastnit. muži jak známo žárlí na všechno větší, mozek nevyjímaje. Další schůzku proto zorganizuje na středeční dopoledne, kdy (jak ví) se Hedvika nemůže uvolnit z práce, a v následujícím týdnu se s architektem domluví na hodinu, kdy je objednána k čínskému lékaři. Hedvika se ovšem Mojmíra nečekaně zeptá, zda nechce jít k lékaři s ní- třeba by mu dal něco na hemoroidy?
„mast rudé jeskyně?“ posmívá se čtyřtisícileté tradici čínské medicíny náš český mudrc a snaží se získat čas, aby mohl vymyslet nějakou výmluvu. „Ne, díky.“
„Balzám doutnající rokle,“ opraví ho klidně Hedvika, která už nastudovala knihu Na frekvenci čínské medicíny.
Mojmír pochopí, že pokud jde o Hedvičiny názory na zdraví, došlo k nezvratným škodám. Uchýlí se k banální výmluvě: tvrdí, že s ní k lékaři jít nemůže, neboť jde na oběd s Felixem.

……………………………………..

No a pak ta dula, ta už jen dokonala dílo zkázy.

Spisovatel zadumaně pozoroval průčelí činžáku, jako kdyby mu ta omšelá fasáda mohla poskytnout odpověď na otázku, proč má celý týden, nebo dokonce víc, strávit s porodní bábou (Mistr sice chápe rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou, ale schválně ty odlišné role zaměňuje; porodní bába má tam trochu středověký zvuk, což mu umožňuje lépe naznačit míru mé údajné zaostalosti). Slyšela jsem, jak se výtah rozjíždí. Věděly jste, milé sestry, že delfíni mají v těle sonar, s jehož pomocí si snadno vytvoří libovolný ultrazvukový snímek? Věděly jste, že v přítomnosti těhotné ženy delfíni vidí a slyší nejen srdce matky, ale i tep plodu? Lidé a delfíni mají jak známo hodně společného- ale věřte mi, že dobrá dula je skoro delfín. No nic. Nevydržela sem to a vyšla jim k výtahu naproti. Beze slova jsme se objaly, a přesto ke mně obě celou tu krásnou chvilku mluvily- ona i její nenarozená dcerka. Vtáhla jsem je dovnitř, popadla housle a ze samého nadšení té maličké zahrála několik ukolébavek. Potom jsem jim pustila své oblíbené cédéčko s nahrávkou tibetských mís, což obě komentovaly s radostným vděkem. Modrovous mezitím odnosil má početná zavazadla do auta. Když se vrátil, záměrně jsem ho pozvala dál, aby mé konspirativní úsilí nevyšlo nazmar- celý předchozí den jsem se totiž snažila dodat svému bytu zdání spořádané domácnosti: schovala jsem většinu talismanů a amuletů, asi tři desítky knih, taky všechny sošky a obrazy s lesbickými motivy i tu velkou  perokresbu porodu pánevním koncem; odklidila jsem rovněž památeční pupeční šňůry, tarotové karty, sbírku léčivých kamenů, Bachovy esence a samozřejmě i vlčí lebu, vlčí zuby a tu grafiku malovanou menstruační krví. Z šuplíků jsem naopak vyndala kopii daňovéh přiznání a několik nedávno zaplacených složenek a rozložila je po kuchyňském stole.
mojmír se předpokládaně postavil před knihovnu a očima přejížděl tituly naaranžovaných knih. Jeho pohled se náhle zastavil na objemné publikaci na šicím stroji, kterou jsem bohužel přehlédla: Ženy, které běhaly s vlky.
Chyba, blesklo mi hlavou. Jak jsem stará, tak jsem občas hloupá.

……………………………..

Mít dulu u porodu je jedna věc, ale jiná věc je trávit s dulou dva týdny před porodem v hotelu ve Vrchlabí, jiná je snést její přítomnost u sebe doma po dobu šestinedělí, kdy může rodičce pomoci se všemi těmi ženskými záležitostmi a péčí o novorozence…a úplně jiná je, když se z pokoje pro hosty nehne ani potom, protože se z ní mezitím stala důvěrnice, náhradní matka a spřízněná duše opět těhotné manželky a dceřina chůva.

V dlouhém seznamu věcí, které mi Modrovous klade za vinu, zaujímá jedno z předních míst položka váznoucí sex- i tohle je přirozeně křivé obvinění. Ano, občas si s Hedvikou povídáme až do noci, a když mám menses, bývám natolik přecitlivělá, že potřebuji mít někoho blízkého u sebe, ale na druhé straně mám snad dostatek taktu a soudnosti, abych se do jejich intimního života nevměšovala. Mojmír to samozřejmě popírá.
„Když se zkombinuje špatná konstelace luny, menstruace a mykóza mý ženy a perioda duly, na manželskej sex nám zbývá jedinej den v měsíci,“ líčí Felixovi náš prozaik.
Jako vždy přehání. Ostatně už půl roku po porodu Sáry Hedvika znovu otěhotní.
„Je početí, kterýmu nepředchází prakticky žádnej sex, možný označit za neposkvrněný?“ táže se Mojmír své ženy, když se tu radostnou novinu dozví. „Zajímalo by mě, zda církev v tomto ohledu nějaký to promile připouští. Pokud by totiž tolerovali 0,25 sexu za týden, mohla bys mít nárok na svatořečení.“

…………………………………………..

Jako Mojmírův hlavní problém vidím to, že pokud chce mít tradiční ženu, tak se ale musí jako tradiční muž chovat, což on nedělá. Nedokáže si dupnout. Sice se mu při každém dalším nápadu, se kterým jeho žena přijde, vkrádá do mysli přirovnání k rybářově ženě, která nikdy neměla dost a vždycky chtěla víc, ale vlastně jí nikdy neřekne Ne! Což kdyby udělal ze začátku, dokud šlo jen o Hedvičinu koketerii s orientálním učením, tak by se mu podařilo zachránit tu část manželky, kterou si bral. Jenže tenkrát situaci podcenil a v okamžiku, kdy už je jeho žena pevně napojena na skupinu žen, co čurají vstoje a šijí si látkové vložky, které perou v pračce a věší vedle jeho košil od Armaniho, tak už je pozdě.

Také Hedvika nepracuje, a to ani po skončení mateřské dovolené. Je doma, manžel zajišťuje finančně nejen ji, ale i dulu a všechny jejich potrhlé nápady. Sice nerad, ale platí. Tím pádem se nemůže divit, že má Hedvika spoustu času na zakládání bioklubů, mateřských center, absolvování sebezkušenostních tréninků a kurzů…kde se potkává s dalšími a čím dál tím většími pošuky a nakonec se z ní stává žena, která běhá s vlky.

Je to opravdu zajímavá kniha. Viewegha mám přečteného skoro celého, ale všechny jeho ostatní knihy po mně tak nějak sklouzly. Kdybych si měla teď okamžitě vzpomenout o čem která jednotlivá kniha byla, dala bych dohromady děj Báječných let pod psa, vzpomněla bych si na pár scének z Výchovy dívek v Čechách. U Románu pro ženy bych si vzpomněla na dopisy v metru a na film a u Účastníků zájezdu by se mi také vybavil film. Ale třeba u knihy Vybíjená, kterou jsem četla a dokonce si pamatuji, že se mi líbila, si nevzpomenu na nic. Ale Biomanželku, tu si budu pamatovat jistě.

2 Comments

  1. bb napsal:

    Na mě působila Biomanželka chvílemi až děsivě:) Úplně jsem viděla jiskru svatého zápalu v oku Hedviky a jiskru fanatismu v oku duly. Možná proto, že jsem na vlastní uši slyšela M.V. říkat v rozhovoru, že ta kniha je silně autobiografická a stále velmi aktuální, bohužel.

  2. Sandra napsal:

    Tady je nějaký starší rozhovor s Veronikou Vieweghovou- http://ona.idnes.cz/veronika-vieweghova-manzel-sem-tam-pomuze-a-to-je-prece-skvele-p66-/spolecnost.aspx?c=A090622_110609_ona_ony_jup
    ve kterém v podstatě potvrzuje, že ta kniha stojí minimálně na skutečných základech (mateřské centrum, klub pro duly, dům a zahrada na Sázavě, laktační poradenství, domácí doučování, biobedýnky,…)
    Naopak v tomto hovoru autor hovoří o veliké nadsázce- http://ona.idnes.cz/veronika-vieweghova-pri-cteni-biomanzelky-jsem-se-smala-p2a-/spolecnost.aspx?c=A101228_165900_spolecnost_lf
    Ale ať je to jak chce, Veronika to s ním asi také nemá snadné. Každopádně z těch rozhovorů působí poměrně normálním dojmem,stejně jako je částečně pochopitelná Hedvika- což se rozhodně nedá říct o postavě duly.