Přečteno- Baobab v lipové aleji

Karíma Sadio, nejznámější Manželka českého internetového rybníčku dokončila v roce 2008 svou prvotinu Baobab v lipové aleji.

Čtu její blog už od začátku a tak jsem se konečně dostala k tomu, abych si knihu sehnala i v tištěné formě. Příběh Manželčina života (samozřejmě je otázka, do jaké míry se jedná o autobiografii a do jaké míry autorka využila zkušenosti známých) kdy se přes lásku k wolofskému jazyku dostala do Senegalu a tam jako slepý k houslím přišla k Choti, vzali se, společně se odstěhovali do Prahy a postupně se začli sžívat, poznávat, milovat,…  je psaný velmi čtivě a za dva večery jsem to měla přelouskáno (nebýt toho, že musím ráno vstávat k dětem, přečetla bych to na jeden zátah přes noc.)

Abych jen nechválila, musím říct, že se jedná o první knihu nějakého mého oblíbeného bloggera a zjistila jsem, že mi tento žánr moc nevyhovuje. Že mě při čtení ruší za a) to, že už jsem to všechno jednou četla a za b) to, že spisovatel- blogger je se svým životem už většinou mnohem dál, takže např. v tomto případě těžko můžu být zvědavá na to, jak to s Manželkou a Chotěm dopadne, když vím, že už spolu mají tři krásné děti.

No nic, ještě to zkusím, protože ve frontě čekají knížky Ostrovanky a Fily a ty si prostě přečíst musím (ačkoliv tam to bude úplně ten samý problém).

Ukázek sem hodím jen pár, nemá smysl tu knihu  opisovat, když si můžete zaochutnávat přímo u autorky :-)

………………………………………………………………………………………………..

Pokud držím mezi rty klacík na čištění zubů, přestávají mě pronásledovat prodavači suvenýrů a místo toho se stávám terčem obchodnické pozornosti prodavaček fazolových lusků a nádobí. A zároveň se asi o polovinu snižuje počet osob, oslovujících mě francouzsky. Mám snad naději, že když si dám ještě na hlavu umývadlo a na záda dítě, domluvím se se všemi?

Prozatím jsem zůstala jen u toho klacku.

Ale i tak se ke mně turisté příliš nehlásí, přestože, jak jsem už mnohokrát viděla, se v rámci jakési „všebělošské sounáležitosti v černé Africe“ na ulicích zdraví; cizinci, kteří by se na podobné ulici v Janově či Kodani minuli bez povšimnutí.

Příliš „černá“ na to, abych byla bílá, nejsem do tohoto spiklenectví bílých cizinců zahrnuta. Asi nevědí, že dřevo, ať je v řece jakkoli dlouho, se krokodýlem nikdy nestane.

Příliš bílá na to, abych byla černá, vyvolávám nesváry mezi těmi, kdo se mě pokoušejí (na základě mé rasové příslušnosti) ošidit, napálit, podvést nebo rovnou okrást a těmi, kdo mě (na základě mé evidentní příslušnosti kulturní) proti nim brání. Ti druzí jsou naštěstí v početní převaze a zatím vždycky bez výjimky zvítězili.

………………………………………………………………………………………………………

Byla jsem přesvědčená o tom, že opravdovou svatbu (natožpak opravdového manžela!) nebudu mít nikdy. Moji nápadníci se většinou rekrutovali z řad „sans papiers“ a potřebovali získat právě jen povolení k trvalému pobytu. Podobni mouchám, které usedají ke každé loužičce, se cílevědomě snažili pojmout za ženu jakoukoli Češku. Nechtěla jsem být pouhým přívažkem k evropským „papírům“. Nehledě na to, že muž, který by nevěděl nic o pozůstatcích náslovné souhláskové permutace ve wolofském plurálu, netušil, jak wolofsky říci „literatura“, „letadlo“ nebo „kufr“, mě nebyl hoden. Natožpak muž, který by do svého wolofského projevu pletl francouzská slova, jak je dneska v módě.

Jenže pánové, kteří dokážou ve wolofštině hovořit i o kufrech a literatuře, kteří se vyznají v náboženství a dějinách a kterým záleží na osudu jejich jazyka a kultury, se obvykle nežení bezhlavě.

Gor, člověk dbalý jména své rodiny a vážící si svých předků, je ke svým morálním i materiálním povinnostem, jichž se za žádných okolností nezříká, pro jistotu ještě připoután jemnými, ale pevnými vlákny očekávání svých příbuzných a známých.

Někteří muži mají tolik cti (nebo opatrnosti), že na tuto okolnost upozorňují předem. Třeba slovy: „Nikdy se s tebou nebudu moci oženit. Jsem Fulba z Fouty, mám závazky ke svému rodu.“

…………………………………………………………………………………………………

Opírala jsem se o sporák v kuchyni domku v Almere-Haven a sledovala, jak si Assane připravuje kořeněné café Touba. Vypadal teď mnohem líp, než před dovolenou; propadlé tváře se trochu zakulatily, jindy nehezký obličej dostal něžné, skoro dívčí rysy. Vyklepal lžičku do kameninového hrnku, s klapnutím zavřel plechovku a postavil ji zpátky na polici. zachytil můj pohled a chvíli ho pětoval:“ Děje se něco?“

„Ne. Jen ti chci něco říct.“ Vyprávěla jsem o tom, jak jsem potkala Issu, o jeho talentu a o naší „svatbě“.

Tím jsme se také dostali k Assanově pobytu doma. Starší bratr mě pozdravuje. Vhodná příležitost říct mamince o mé existenci se sice ještě nenaskytla, ale to už se brzo změní. Maminka teď, co se Assane oženil, bude snad na jeho další manželky pohlížet shovívavěji…možná. Je to už stará dáma a Assane byl její nejmladší- a jediný svobodný- syn.

Nu což, jedna vlaštovka jaro nedělá, jedna manželka rodinu netvoří.

Ale i když před maminkou mě Assane tajil, manželce o mně řekl. A prozradil jí i to, že má v úmyslu se se mnou oženit. Jeho paní choti se to pochopitelně nezamlouvalo (ukažte mi manželku, která bude bez sebe štěstím, když jí její drahý týden po svatbě řekne, že si vlastně chce vzít ještě pár jiných ženských, a to co nevidět), ale vymínila si jen, že se se mnou nebude muset stýkat.

Vida: Assane mi nabízel přivdání do rodiny, kde mě budoucí spolumanželka nenávidí už předem a tchyně mě nenávidět bude, jen co se o mně dozví. Jaká lákavá nabídka!

Když mi pak ještě prozradil, že pro svou novomanželku a maminku staví dům, nedalo mi to, abych se nezeptala, co hodlá dělat se mnou.

„Tobě pronajmu byt,“odpověděl bez váhání.

K neodolatelné příbuzenské konstelaci přibyl ještě výhled na budoucnost, v níž budu odstrkována nejen tchyní, ale i vlastním manželem.

„První manželce postavíš dům a mně pronajmeš byt?!“

„Měj rozum, přece nemůžu stavět dva domy!“

„Když chce pták snášet vejce, musí si postavit hnízdo.“

A když člověka opustí hrdost, nezbývá mu nic.

Assana jsem už nikdy neviděla.

5 Comments

  1. Manželka napsal:

    Děkuju za recenzi… za to, že znáš pokračování, se omlouvám, a slibuju, že další knížku dopředu neprozradím! ;)

  2. Sandra napsal:

    Omlouvat se netřeba, to je chyba žánru, ne autora. Na další knížku se budu těšit:-)

  3. jana napsal:

    Fíha, zajímavý osud! Knihu bych si fakt ráda přečetla…

  4. Quanti napsal:

    jé, a jak se jmenuje knížka Ostrovanky? blog moc nečtu, ale kolegové se musí podporovat… ;)

  5. Sandra napsal:

    Příběhy z Olivového ostrova, aneb Když na Korfu kvetou mandloně, Pavla Smetanová