Přečteno- Babičky

Po přečtení Opilých banánů jsem usoudila, že Petr Šabach je pánbůh a s radostí si zakoupila jeho další tři knížky…ale nevím, nevím. Možná jsem od toho příliš čekala….

Babičky (Paseka, 1998, 2003)

Hlavní hrdina Matěj se narodil v roce 1951 v rodině, kterou spojuje snad jen vzájemná úcta a láska, protože jinak se jedná o jedince s naprosto odlišným životním i politickým přesvědčením.

Jak Matěj roste, objevují se na pozadí děje tehdejší problémy…neustálý strach z války, rok 68,…

Další důležité postavy- Matějova láska, sousedka a spolužačka Alenka (střídavě Grussová a Rusová, podle toho, jakým směrem se zrovna pohla doba), spolužák Vladimír Gubajev, Matějovy babičky- komunistická babička Marie a kapitalistická babička Irena, strejda Míla- zapřisáhlý obdivovatel SSSR a teta Daniela, která sice má doktorát filosofie, nicméně pracuje jako výhybkářka…

A teď co že se mi to vlastně nelíbilo. Autorovi bych vytkla to, že jeho hrdina přemýšlí způsobem naprosto neadekvátním jeho věku, krom toho jsou jeho úvahy poněkud rozbředlé- nicméně to je otázka názoru- co mě však zklamalo nejvíc bylo, že ta knížka není vtipná. Má sice obvyklý Šabachův námět- tj. mládež se mezi sebou baví, hádá, pere, miluje, provádí psíkusy, tak, jako kterákoliv jiná mládež v kterékoliv jiné době, ale tohle je mládež 60 let… a tak nám- co jsme to nezažili- autor nenásilnou formou vysvětluje jak to tenkrát vlastně fungovalo (jako např. v knize Hovno hoří, nebo v, již zmíněných, Opilých banánech, podle kterých byly natočeny Pelíšky a Pupendo) Jenomže Opilé banány jsou vtipné, tou knížkou se prosmějete od začátku až do konce- u Babiček jsem se zasmála jen jednou:

„Volal ti Vladimír Gubajev“, řekla babička Irena, „říkal, abys večer nezapomněl na to mýdlo“. Matěj se zarazil. „Cože říkal?“ zeptal se opatrně? „Vždyť ti to povídám, Matýsku. Nemáš večer zapomenout na mýdlo!“ opakovala babička důrazně a Matěj se rozhodl, že si tenhle telefonický vzkaz raději ověří. Ještě že tak učinil. Když Gubajeva zavolal a zeptal se, co že vlastně chtěl, odpověděl mu jeho ruský přítel lakonicky: „Mejdlo, vole. Zval jsem tě na mejdlo, takže večer přijď a přines ňákej chlast“

A teď ještě pár ukázek:

Strýček Míla se už několik let snažil vypěstovat na malé zahrádce, která patřila babičce Marii, rajská jablíčka ve tvaru pěticípé hvězdy. Věřil, že když jim bude zpívat, porostou rychleji a tak ho bylo možné občas spatřit, jak stojí před podpůrnými tyčkami a brouká Internacionálu hlasem ne nepodobným černošskému basu Paula Robesona.

„Uvidíte za rok, maximálně za dva“, zdvihal významně obočí, když hovořil o svých rajčátkách. „I Lysenko by záviděl“

„Kdo je Lysenko?“ zeptal se Matěj babičky Ireny. Ta mu až o samotě vysvětlila, že je to primitiv, který se pokusil v Sovětském svazu vypěstovat velkou slepici, co by měla stejně masa jako prase domácí a peří jemnější než husí, jenže místo toho mu vyšlo takové hnusné malé kuře bez jediného brku, které žralo jak bernardýn.

nebo

„Vstávejte! Vstávejte! Je válka!“ křičela paní Rusová. Matěj náměsíčně vyšel z pokoje. V chodbě se srazil se svým otcem, který se zoufale snažil uvolnit řetízek na dveřích, ale vůbec mu to nešlo, protože se mu ruce třásly, a třásl se mu i hlas, když se ptal sousedky, co se vlastně děje. I jí se třásl hlas a plakala když říkala:“ Pusťte si rádio… Sověti nás v noci přepadli!“

Přiběhl i její muž a celý pobledlý stále opakoval: „To nemůže být pravda, to nemůže být pravda…“

A pak se všichni nahrnuli do obývacího pokoje, kde se z rozhlasu ozývaly vzrušené hlasy a střelba, a Matěj se musel posadit, protože se mu podlomila kolena. Seděli tu teď všichni, celá rodina, a navíc i Rusovi s Alenkou.

„Okupantské tanky obsadily náš suverénní stát. Zachovejte rozvahu a klid!“ volal hlasatel.

Matějova maminka všem uvařila kafe a když ho podávala panu Rusovi, zašeptala: „Sladíte, pane Rus?“A on odpověděl, že nesladí, chvíli si zamyšleně hryzal ret a slabým hlasem pronesl do ticha, které se na malou chvíli v pokoji rozhostilo: „Gruss, ode dneška se jmenuju Gruss…“

Matěj vzal Alenku za ruku, protože se mu zdálo, že se jí v očích objevily slzy, a ona se k němu sice neotočila, ale přesto zřetelně zaslechl, jak si těžce povzdechla: „Gruss, Rus, Gruss….Co na tom záleží?“

nebo

„Umíte tu někdo rusky?“ volal zoufale jakýsi muž ve středních letech a zjišťoval, že vůbec nikdo v jeho okolí není schopen rusky napsat na transparent: Okupanti, jděte domů! „Akupanty, idítě damój!“ radil mu člověk v přešité vojenské uniformě. Tím se však muži, který chtěl transparent vyrobit, nijak nezavděčil, jenom ho vyprovokoval k tomu, že na něj zakřičel: „To já vím taky! Ale jak se to píše?!“ Pak zahlédl Matěje s Alenkou a vrhl se k nim: „Vy to přeci musíte umět, dyť se to učíte ve škole!“ Matěj se v rozpacích přiznal, že by to snad svedl napsat, ovšem pouze psacím písmem a rychle dodal: „Já mám kamaráda, který to jistě zvládne i tiskacím“ Myslel tím samozřejmě Vladimíra Gubajeva. Alenka vrtěla nevěřícně hlavou a prohodila: „To snad není možný! Sedm let se tu blbou ruštinu učíme. Sedm let! A to nejsme po tý době schopný napsat ani posranej transparent Okupanti, jděte domů! A ještě ke všemu se jmenuju Rusová…“

Matěj ji upozornil, že od dnešního rána je opět Grussová a navrhl jí, aby s ním nejdřív zašla k babičce Marii a hned potom za Gubavajevem.

…..“Takhle, vole,“ řekl Gubajev a hodil po Matějovi kus papíru, na který napsal to nedostatkové ruské tiskací Dé. Zárověň dodal, že on sám to nikam nosit nebude a ať si to Matěj s Alenkou zařídí, jak chtějí.

Seděli u něj v pokoji na podlaze, protože jediný kus nábytku, který tu byl, tvořila Vladimírova postel, a tu momentálně zabíral on. Ležel na ní jen tak v trenýrkách, pokuřoval a v klíně držel skoro prázdnou láhev vodky. Sem tam si lokl, zatřásl hlavou a řekl „Kurvy!“ nebo jenom „Kurva!“

Tohle opakoval už od chvíle, co sem Matěj s Alenkou přišli.

„Je to takhle správně?“ zeptal se Matěj, který dopsal zbytek rozhořčené výzvy. Gubajev pokýval hlavou, znovu nasál trochu vodky a pak zvolal „To je na hovno! Ty si myslíš, že poslechnou, nebo co? Že si to přečtou a řeknou si: A jéjej! Tady nás nechtěj, no tak to musíme domů!….“

Comments are closed.