Přečteno- Apokryfy

V povídkovém souboru Apokryfy rozvádí Viktor Fischl některé situace ze Starého zákona, představuje nám známé biblické postavy v trochu plastičtější podobě, včetně jejich myšlenkových pochodů apod. Jindy se zase dozvíme, jak se příběh různých postav mohl odvíjet dále, poté, co už se o nich Bible nezmiňuje.

Oběť Abrahamova (ukázka)

…šlo mu to hlavou už i cestou do kraje Mórija, vlastně od samého okamžiku, kdy ho Bůh povolal ke zkoušce. Neřekl Sáře nic o tom, co po něm Bůh žádá, ani slovem se nezmínil, kam se vlastně s chlapcem vypravuje. Když se Sára ptala, nenapadla ho chytřejší výmluva a zalhal nakonec, že se už dávno chystal podívat, nejsou-li v kraji Mórija zelenější pastviny. A chlapce že bere s sebou, aby nebyl na cestě tak sám.
Měl jí snad povědět víc? Mohl jí snad říci pravdu? Znal ji za ta léta příliš dobře. Miloval ji a nebylo, v čem by jí nevyhověl. I Hagar i syna, kterého s ní měl, poslal do pouště, aby splnil Sářino přání. Ani toho se snad už nikdy nezbaví. Ale mohl jí snad tentokrát povědět pravdu? Jí, jejímuž klínu přes léta modliteb bylo požehnáno až ve stáří, kdy už dávno nikdo nevěřil, že se její vyschlý prs naplní mlékem? Mohl jí snad říci, že syn, kterého se konečně dočkala, má být obětován rukou svého otce, protože tak si přeje Bůh, který jí ho dal? Cožpak nevěděl, co by mu odpověděla? Ani jemu nebylo lehké potlačit všechny pochybnosti a zlomit všechno, co se v něm bránilo a vzpouzelo. Dokázal to. Ale byla by to dokázala i ona? Byla by i matka mohla obstát v této nejtěžší ze všech zkoušek?Byl si jist, že ne a proto jí nic neřekl.
Snad měl dobrý důvod. To však neměnilo nic na tom, že ji obelhal, že ji podvedl. Snad z bohabojnosti, z poslušnosti Božích příkazů, ale aby nezhřešil proti nim, zhřešil proti ní.
jak byl krátkozraký ve své lži! Vždyť když odcházel, nemohl tušit, že se vrátí s chlapcem, jenž měl být obětován a který teď seděl na hřbetu oslíka a vyprávěl zřejmě něco veselého oběma hlasitě se smějícím služebníkům. Narodil se mu podruhé. Teď se Sára nebude muset dozvědět nic z toho, co se stalo tam na hoře. Ale co by jí řekl, kdyby se vrátil sám? Pravdu, z níž by zešílela? Či by si byl vymyslel novou lež?
také to, že uposlechl jako bezhlavá ovce, ho tížilo až teď. Měl tolik možností a žádné z nich nevyužil. Mohl se Boha ptát: Což není mezi námi smlouva, že mne žádáš o nemožné? Dal jsi nám snad tohoto syna, jen abychom se s ním na chvíli zaradovali a sotva jsme ho naučili mluvit a chodit, abys nám ho zase vzal? A neřekl jsi „nežabiješ“ a teď mi přikazuješ, abych vztáhl ruku na vlastní dítě? Prosil jsem snad já někdy o něco nesplnitelného?
Věděl však, že i ve chvíli, kdy by se takto ptal, lhal by a dopouštěl by se podvodu na sobě i na Bohu, protože nikdy ani na chvíli nezapomněl, že není nic, co by všemohoucí nemohl splnit a co by bylo mimo jeho moc. i kdyby však vyloučil všechny ostatní otázky, jedna zůstala. Proč neřekl: Chceš- li oběť, vezmi mne, ale nechej chlapce žít! A když držel v ruce nůž, proč jej neobrátil raději proti sobě než proti svému synu?
Na nic z toho si nedovedl odpovědět. Míň a míň chápal, že šel beze slova odmluvy, ba i bez každého pokusu Boha uprosit, přemluvit, přesvědčit, nebo usmlouvat něco z ceny. Cítil, že se ho zmocňuje stud. Obstál snad v nejtěžší zkoušce a Bůh s ním snad mohl být spokojen. On sám však na sebe hrdý nebyl. Styděl se před sebou, před chlapcem, před Sárou a věděl, že se svého studu už nikdy nezbaví.
[...]
„Jsme doma“ řekl a byla to první slova, jež promluvil za tři dny cesty. Sáru, která ho uvítala na prahu, však objal beze slov, protože mu stud znovu sevřel hrdlo a byl rád, když jí chlapec, který seskočil z osla, vběhl s radostným výskotem do čekající náruče.
Krátce nato, zatímco byl Abraham ponořen do rozhovoru se svým služebníkem Eliezerem, který mu podával hlášení o tom, co všechno se v posledních dnech stalo s jeho stády, vrazil ze stanu, do něhož vešla Sára s chlapcem Izákem, pronikavý, táhlý, drásavě úpěnlivý výkřik plný hrůzy a zoufalství a jako nůž rozřízl ticho.
Když spěšně vešel, našel tu Sáru se sinalou tváří. Chvěla se po celém těle a tiskla k sobě křečovitě chlapce, který nepřestával opakovat:
„Ale byl to jenom zlý sen. Jistě se mi to jen zdálo. Otec to řekl. Byl to zlý sen.“
Jejich oči se sešly nad chlapcovou hlavou. Abraham byl první, kdo sklopil zrak. Vyšel zase beze slova. Věděl, že teď oba vědí. Vědí všechno. Když v noci uléhal vedle ní, odtáhla se Sára na samý okraj lůžka.
Nemluvili o tom ani té noci, ani kdy později. Neboť Bůh požehnal sice Abrahamovi ve všech věcech, mezi nimi dvěma se však od oné noci už nikdy nic nezměnilo. Ani Bůh tu nepomohl, přestože Abraham nikdy nepřestal věřit v jeho všemohoucnost.

Comments are closed.