Osiřelý západ

Osiřelý západ, hru Martina McDonagha, jsem viděla v Činoherním klubu za poslední rok asi desetkrát. Už ji mám pěkně v oku, takže poznám, který z herců není zrovna momentálně v kondici a kde komu vypadává text…Je to moc pěkný kousek, ačkoliv po jedenácté už ho vidět nechci:-)


Hned co se zhasne, přichází na jeviště Coleman Connor (Jaromír Dulava) provázen otcem Welshem (Michal Pavlata). Vracejí se právě z pohřbu Connorovic otce.

Coleman je naštvaný…ostatně, jak se záhy zjistí, to je zřejmě součástí jeho povahy. Cynismus, amorálnost, krutost a permanentní naštvanost.

(„Prý kdy už budou ty pohřební koláčky? Baba jedna! Nebudou! V tomhle domě nebudou žádné pohřební koláčky- ne dokud tu drží kasu Valene. Kdybych to byl já, kdo tady drží kasu, řekl bych jo, přijďte si. Ale nejsem to já, kdo tady drží kasu. Tady drží kasu Valene.“

„Váš Valene je poněkud spořivý…“

„Poněkud? Ten by vynášel i hovna z hořícího prasete- ostatně tahle kořalka je také jeho, takže až přijde a začne vyvádět, řeknete, že jste si ji poručil. Že jste o ni škemral- tomu ostatně nebude tak těžké uvěřit“

„Já nejsem alkoholik, Colemane, rád se napiju, to je všechno….ostatně tahle farnost by dovedla k pití každého“)

Přichází Valene (Marek Taclík), chlápek, kterému sláma čouhá z bot. Do saka nosí barevné vytahané tričko s potiskem a používá neexistující slova jako přídrž, nebo neprázdný. Všechno v baráku patří jemu, od sklepa až po půdu,a dává to svému bratrovi patřičně najevo. I ta kořalka, co má otec Welsh s Colemanem na stole je jeho…

(„Ty vole, to je moje kořalka!“

„A co jsem měl asi dělat, když si ji poručil“

„A proč jsi mu nedal svoji?“

„A nechtěl jsem snad, než jsem zjistil, že moje skříňka je prázdná?“

„Prázdná?“

„Prázdná, jako tvoje makovice prázdná…“

„Tvoje skříňka není nikdy neprázdná.“)

Otec Welsh má opět- už asi potřicáté v tomto týdnu krizi víry. Valene ho totiž obvinil z toho, že si na pohřbu jejich otce potřásal rukama se dvěmi místními vrahy…

„Ani jeden z nich nebyl odsouzen“ brání se otec Welsh.

„Já jsem slyšel, že daleko větší pravomoc, než nějací blbí fízlové v týhle zemi, má ten chlápek, co ho zastupujete vy…“ rýpne si Valene

„Zdá se, jako by Bůh už neměl vůbec žádnou jurisdikci“ vzdychá otec Welsh

„Juri.. co?“

Coleman vidí, že se jeho bratr dostává do úzkých a tak se připojuje „Ty, to ti mi přijde jako výborné slovo, jurisdikce. Já mám rád slova od J…“

„No, to je ti podobný, vždycky když nevíš co říct, říkáš hlouposti. Jurisdikce, to je jak z nějakého amerického seriálu- vyoperovali jsme vám jurisdikci, budete žít…“

„Jsem mizerný kněz.“ neúčastní se otec Welsh sourozenecké bitky o slovíčka a dál si vede svůj opilecký monolog. „Nedokážu bránit boha, když na něj lidé útočí. To by se sice ode mne čekalo, ale ne, já jsem první ve frontě na házení kamenů…“

„Vy nejste mizerný kněz, otče,“ uklidňuje Welshe Coleman- jen je těžké před Vámi uhlídat chlast a máte pochybnosti o katolické víře…ale alespoň neobtěžujete nezletilé chlapečky a už to vám dává náskok před polovinou kněží v týhle zemi…“

Ani jeden z bratrů Connorových nepracuje. Coleman, zdá se, nedělá zřejmě nic jiného, než že přemýšlí, čím by tak ještě mohl svého bratra mučit a Valene se pro změnu baví tím, že sbírá po celém Leenane sošky svatých (které Coleman nesnáší) a nakupuje ty nejlevnější chipsy (které jsou samozřejmě JEHO a Coleman se jich nesmí ani dotknout)

Krize otce Welshe se ale v příštích dnech ještě prohloubí, protože Tom Hanlon, jedna z jeho oveček spáchá sebevraždu. Valene i Coleman mu jdou pomoci odnést Tomovo tělo k Hanlonům domů a Coleman se ustavičně ptá plačící Tomovy matky jestli budou pohřební koláčky.

Od Hanlonů se vrací otec Welsh s Valenem, jehož nálada je, vzhledem k okolnostem, nepřiměřeně dobrá.

Co to tady smrdí?“ Ptá se Welsh.

„Tak hele, jestli se hodláte pouštět do kritizování smradu v mým domě, tak taky můžete nakrásně vypadnout…“ nedá se Valene.

„A kde je vlastně Coleman?“ odvede kněz řeč jinam.

„Zastavil se po cestě, aby si zavázal tkaničky…ale vždyť Coleman nemá tkaničky, má jenom důchodky…..kde jsou moje sošky?“

Valene se rozhlédne a zjistí, že všechny poličky jsou prázdné. Vrhne se tedy k troubě, která je rozpálená do ruda a z jejích útrob vytáhne pekáč s roztavenými laminátovými ex- soškami.

Jeho bolest je nepopsatelná, což hrubě kontrastuje s klidem, s jakým přijal smrt svého otce, či svého spolužáka Toma.

„Říkal jsem mu, ať nesahá na mojí troubu, ať ani nesahá na moje sošky…a co on udělá? Upeče moje sošky v troubě. Zbyly z nich jen hlavičky….“ vzlyká „Zabiju ho!“

„Valene, nemůžeš chtít zabít svého bratra kvůli neživé věci…“

„Ne, a on asi nestřelil našeho tátu rovnou do hlavy…“

„To byla nešťastná náhoda…“

„A vy jste jedinej idiot v celým okrese co tomu věří…takže táta se asi neposmíval Colemanovýmu účesu….“

Coleman stojí ve dveřích.

„Říkal, že vypadám jak vožralý dítě. Nic jsem s vlasama neměl, normálně jsem se učesal…jsou prostě urážky, které se odpustit nedají…“

Valene drží v ruce pušku a míří na Colemana. Coleman pokračuje

“ Ale ještě než to do mně tenhle chytrák našije, tak vám řeknu, co je ještě horší než zastřelit svýho tátu. Posadit svýho bráchu do křesla, když mu ještě kape tátův mozek z kalhot a říct mu, že dosvědčí, že to byla nešťastná náhoda, když podepíše, že to byl on, komu táta odkázal svůj dům, svoje pole,…“

Valene stisne spoušť, ale puška nevystřelí. Coleman se začne ďábelsky chechtat a ukazuje bratrovi náboje, které předtím neopomněl z pušky vytáhnout. Bratři se začínají rvát, otec Welsh si v zoufalství omývá ruce červeným, žhavým laminátem a s křikem utíká pryč.

Rvačka je náhle zapomenuta

Viděls ho, to je magor, co?“

„No jo, úplně totální magor.“

pauza a jde se do bufáče

Nazačátku druhé poloviny sedí otec Welsh s falškou kořalky a rozjímá, když za ním přijde Girleen, podivná drsňačka v podání Laďky Něrgešové, která se živí prodejem kořalky. Chvíli si povídají- otec Welsh se svěřuje, že ještě tu noc z Leenane odejde. Prosí Girleen, aby Colemanovi a Valenovi od něj předala dopis. V dopise píše, že největší radost ze všeho by mu udělalo, kdyby se oni dva k sobě začali opět chovat jako sourozenci. Kdyby si projednou navzájem vyříkali všechny křivdy a ústrky a začli znova. Že na ně sází svou duši. A že kdyby se jim to povedlo, mohl by za to klidně být i svatořečen.

Druhý den přijde zoufalá Girleen oznámit bratrům, že se otec Welsh utopil v jezeře, na tom místě, co předtím Tom Hanlon. Předává jim dopis. Valene do něho lehce nakoukne, bez většího zájmu. “ Něco zajímavého? Ptá se Coleman. „Ani ne.“

„otevřela jsem ten dopis, abych zjistila, jestli se o mně otec Welsh zmínil“ říká Girleen na pokraji hysterie.

Ani slovo o mně. Líbila se mi ta pasáž o tom, jak na vás sází svou duši. Vám se nelíbila?“

„Neřekl bych, že bych tý pasáži nějak zvlášť rozuměl“ přiznává Valene.

„Hovoří o své duši v pekle, kterou jen vy můžete zachránit…mohl požádat mně, já bych to pro něj udělala ráda. Já bych byla záchranou jeho duše poctěna…ale ne, dva vyměklý, prasečí mozky on požádá…“ prásne za sebou Gerleen dveřma.

Viděls to? Asi musela mít otce Welshe ráda…“ postřehne Valene bystře.

A tak se bratři posadí naproti sobě a na žádost otce Welshe si začnou vyříkávat vše, co si navzájem kdy provedli. Berou to jako hru, jako soutěž…“jedu já, nebo jedeš ty?“, „Zkus tohle trumfnout“…

Jenže co když vyplynou na povrch takové zrůdnosti, že nebude už žádná šance odpustit a začít znova?

Konec vám neprozradím, běžte se na to do Činoheráku podívat…

Comments are closed.