Žrouti

Malej Medvěd mi není vůbec podobnej- nebýt toho, že si dodnes živě pamatuji, že jsem ho porodila, myslela bych si, že to snad ani není moje dítě. Vzhledem je celej Medvěd a zatím jsem u něj neobjevila ani žádný charakterový rys, kde bych si řekla- ano, to má po mně.
Až před týdnem jsem v něm poznala svoje dítě. Bylo to tak: čekali jsme na Medvěda před Baumaxem a já si koupila k tomu čekání párek v rohlíku. Pak jsem si řekla, že vlastně není důvod, proč nekoupit párek v rohlíku i Mojtovi a tak Mojta objevil párek. Páuek. „Vojtíšku, dávej pozor,“ říkal mu Medvěd, po cestě domů, „ať ti ten párek nespadne“…ale pozdě. Mojta stál na kraji silnice, v ruce držel rohlík s dírou a nešťastně koukal na páuek na zemi. Ještě než ho napadlo se pro něj sehnout a zastrčit ho zpátky do díry, Medvěd se zaktivoval a páuek širokým obloukem čutnul do příkopu. A pak to přišlo! To moje dítě, které nikdy nebrečí, ani když spadne a odře si kolena, ani když se praští do hlavy, že to zaduní, ani když dostane na zadek (mluvím o pláči z lítosti, smutku a bolesti, ne o vzteklém a zuřivém pláči- ten mu jde dobře) se rozplakalo upřímným a srdcervoucím pláčem. Oplakávalo svůj páuek a já s ním tak soucítila… Medvěd na Mojtu chvíli vyjeveně koukal, pak kouknul na mně, pak zaváhal a pak se nejistě zeptal- „tak mu tam dojdem koupit další?“ Byli už jsme sice na půli cesty domů, ale stejně jsem neváhala a přikývla.
„Huá, páuek, dalchí páuek,“ zajásal Mojta, když pochopil směr naší cesty a stalo se z něj rázem 15 kilogramů koncentrovaného štěstí.
Vzpomněla jsem si na historku ze svého dětství, kterou mi máma často vypráví- houpala jsem se na židli a jedla chleba s rybičkovou pomazánkou. Najednou se ta židle se mnou převrátila dozadu a já spadla rovnou na šišku. Začala jsem hrozně brečet a máma ke mně běžela, protože si myslela bůhví co se mi nestalo. Zjišťovala co mě bolí, ale já ze sebe nemohla vypravit ani slovo. Teprve když jsem se uklidnila, dozvěděla se máti, že želím toho chleba s rybičkovou pomazánkou, který mi při té nehodě spadl na zem (samozřejmě namazanou stranou dolů, jak už to tak bývá.)
Takže tohle je ta vlastnost, kterou jsem předala svému potomkovi:-)
… a kdyby Vás zajímalo jak dlouho dozadu si události pamatují dvouleté děti, tak minimálně čtyři dny. Po čtyřech dnech jsme šli totiž s Mojtou tou samou cestou k doktorce a přesně na místě té tragické události začal Mojta hlásit: „bácauo“ (a teď si nemohl vybavit název té pochutiny), „tady bácauo (lusk), bácauo (lusk)“- „párek“, napověděla jsem mu. „Ano, páuek,“ rozjasnil Mojta tvář. „Tady bácauo páuek.“

Comments are closed.