Výtlem

Konečně přišla ta kýžená chvíle klidu, kdy mohu spáchat svůj poslední předdovolenkový článek. (Mojta dnes svůj obvyklý zdržovací rituál vylepšil o nový prvek- “ mami, pití“ a „mami čůat“ jsou všechno procedury, které spánek odloží jen o chvíli, ale zato takové dlouhé a usilovné tlačení doprovázené patřičnými citoslovci, to se může protáhnout i do pozdních nočních hodin.)
Zítra odjíždíme na dva týdny na Šumavu. První týden strávíme na srazu cyklonadšenců, kteří své ratolesti vozí ve vozíčcích za kolo, druhý týden se pak v hotelu s obrovským wellness centrem budeme z té první dovolené vzpamatovávat. Abychom nebyli za ty největší bačkory tak trénujeme (před trénujeme by se hodilo příslovce pilně, ale nechci vás zase tak úplně nestydatě tahat za nosSkvělý)
Během výletu jede Medvěd první, ve vozíčku táhne potomky a já to jistím zezadu. Občas ke mně manžel během jízdy otočí hlavu a zavolá Hele!… a mávne rukou kamsi do prostoru. A já se jen mohu dívat naznačeným směrem a hloubat nad tím, jestli jeho pozornost upoutal holub bez nohy, někdo koho známe, auto, které si chce koupit, zajímavý architektonický prvek, či detail, který by se nám hodil do našeho nového bydlení. Většinou to není ale ani jedno z toho („Co bylo to poslední Hele!?“ ptám se, když zastaví. „Ten dům, co jsem ti ukazoval-?- byl zhruba stejně tak starej jako ten, co stál na našem pozemku …“-?-) Trochu mě to zlobí, ale zase jsem si vzpomněla na to, kolika lidem jsem napomohla k růstu já, když jsem měla za úkol navigovat v autě („doprava, doprava…ne, tak sorry, myslela jsem doleva“) nebo když jsem seděla na háčku („hele, bacha šutr!“…“kde, kde, kde?“…drc, řch, hrk, řch, prásk….“no, to už je jedno…“) a tak si říkám, že je to možná něco jako spravedlivý trest.
Minule jsem psala o tom, jak mne zarmoutilo setkání s českou náturou, tak dnes pro změnu napíšu o tom, jak jsem se zasmála.
Občas závidím Váje, protože té stačí ke štěstí opravdu málo. Je to takový malý chechták- stačí aby si vzal Mojta třeba kapucu na hlavu a Vája se řehní na celé kolo…nebo tuhle jsem ji měla na klíně a ozývalo se – prd- hahaha- škyt- hahahahaha- prd- hahaha- škyt- haha,… To já už ani nevím, kdy jsem se upřímně od srdce zasmála tak, až mi tekly slzy. Kde jsou ty časy, kdy stačilo říct něco naprosto banálního a člověku to přišlo tak neuvěřitelně vtipné, že se prosmál málem až do bezvědomí… vybavuje se mi v té souvislosti slovo výtlem. Jasně že je to věkem a že je to tak normální, že seriózní matka od dvou dětí se nemůže co chvíli prohýbat smíchy za kočárkem a hýkat na celé kolo…ale občas bych raději byla vytlemená i za cenu toho, že bych vypadala o něco méně seriózně.
A jak jsme tak jeli na tom kole, Medvěd vpředu, já vzadu a já si v hlavě rovnala tento článek, tak to prostě najednou přišlo. Bylo to jako velká voda. Fičeli jsme zrovna z prudkého kopce a já se tlemila na celé kolo. Medvěd se za mnou krátce a překvapeně otočil a pak už se musel soustředit na cestu, ale tu otázku mu šlo číst na zádech- „čemu se gebíš?“ (on by se samozřejmě takhle nikdy nezeptal, to jsem si jen vzpomněla na další krásný výraz, který už jsem neměla šanci použít, ani nepamatuji) A odpověď by byla- „nevím, prostě se gebím jenom tak!“ A bylo to nádherné, mohu to vřele doporučit. Zkuste někdy na chvíli zapomenout na to, že jste dospělí a čas od času se pěkně vytlemeně zagebte.

Comments are closed.