Vojta vyhrává

„Tati, tati, já jsem vyhrál!“ hlásil Vojta ve školce Medvědovi a ukazoval směrem k nástěnce.

„A co jsi, Vojtíšku, vyhrál?“ koukal Medvěd požadovaným směrem a nic neviděl.

„No přece malování!“

„Malování?“ zadíval se Medvěd na nástěnku pečlivěji a viděl pár ledabyle začmáraných pohádkových postav. Pak se podíval vedle a tam ten samý obrázek, Sárinkou vybarvený v lidských barvách, vlásky princezen žluté, tvářičky růžolící, vodníci zelení a Červená karkulka oblečená do červené barvy, vše pečlivě dotažené do krajů…

„A jak to že jsi vyhrál?“

„No vyhrál jsem, byl jsem první!“

…takže soutěživé to naše dítko přeci jen bude, jen disciplína mu občas trochu uniká:-)

……………………………..

Na bruslení jsme tento týden byli 3x- v týdnu jsem byla 2x já a pěkně jsme si to užili, Vojta byl nadšenej, že jsem ho vyzvedla „po o“ a po cestě busem jsme stihli probrat všechno možné, od spletitých vztahů ve šmoulí vesnici až po solární panely v polích. Poprvé měl Vojta instruktorku celou dobu sám pro sebe a opravdu se snažil, podruhé tam měla na starost děti 3 (jsou tam 2 instruktorky, jedna provádí s těmi zkušenějšími dětmi cviky typu- a teď jedeme po jedné noze a druhou si dáme za krk, a druhá se stará o nováčky) a na Vojtovi bylo velmi vidět, jak jeho zájem opadával přímo úměrně tomu, jak daleko od něj se zrovna trenérka nacházela. Jakmile koukala jinam, tak stál a dloubal se v nose, nebo mi přibruslil vysvětlit, že bych mu měla tleskat, nebo hučel něco do hlavy komukoliv, kdo zrovna bruslil kolem…ostatně, pusa mu jela pořád, když zrovna nebyl v doslechu nikdo jiný, povídal si pro sebe. V jednu chvíli jsem dokonce i z druhé poloviny stadionu zřetelně zaslechla píseň Bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš. To jsem si říkala, jestli jsem ho spíš neměla přihlásit někam do sboru…
V sobotu s ním jel bruslit Medvěd a přijel zpátky s historkou o tom, jak trenérky přivezly krabici s balónkama, aby je po ledě rozházely a malí bruslaři měli co sbírat, načež Vojtěch převzal velení, popadl krabici a začal rozhazovat, dětičky sbíraly a instruktorky stály opodál a  přemýšlely, co je to ten novej pražskej kluk za týpka.

………………………………

Vojtěch ostatně začíná být proslavený po celém městě. Včera v obchodě začal něco vyprávět paní ve frontě před námi, ta se na něj pozorně zadívala a zeptala se- nejsi náhodou ty ten kluk, co jsem s ním před týden jela v metru? A udala čas i místo a já si na ni vzpomněla, skutečně jsme ji potkali před týdnem v centru. Asi na ni musel Vojta udělat hluboký dojem, když ho i po tom týdnu poznala, malého užvaněného kluka, jednoho z mnoha malých užvaněných kluků, co v tomto městě přebývají…tak jen doufám, že to byl dojem pozitivní:)

……………………………..

Že se Vojta o sebe umí postarat jsem tento víkend zjistila i já, protože jsme spolu zašli do divadla na představení Duhové bubliny. Naštvala jsem se tedy už na začátku, protože uvaděčka říkala každému rodiči, co vcházel dovnitř do sálu, že první čtyři řady jsou určeny výhradně dětem a pokud chceme sedět spolu, máme si vzít pro dítě podprdelník a posadit se od páté řady dál. Načež člověk vleze do sálu a ejhle, kdo sedí v prvních řadách? Kupa prarodičů v důchodovém věku (že to byli důchodci je celkem marginální, ale prostě byli, žádného rodiče jsem tam neviděla) kteří měli pocit, že zrovna jejich bobísek musí sedět v první řadě, aby výborně viděl, ale přeci ho tam nemůžou nechat samotného, že. Fakt mě to dmýchlo, sál plný malých dětí a všechny chtějí vidět a přitom tolik dospělých bere v potaz jen svůj vlastní zájem. Hádat se ale nemělo cenu, jednak jsme si sedli až do sedmé řady a musela bych vstávat, abych jim došla něco říct, navíc to tam už někteří rodiče z řad před námi řešili a úspěch se nějak nedostavil. Protože ovšem boží mlýny občas zamelou, tak přišli na jeviště dva klauni, jeden z nich nesl smetáček a lopatku a začal se s tím ometat, jako že to je hřeben a zrcadlo…pak se pozorně zadíval do hlediště a té bábě, co nejagresivněji prosazovala svůj nárok na sezení v první řadě tím smetáčkem- hřebenem očesal fazónu. Nebylo to samo o sobě příliš vtipné, ale i přesto jsem se škodolibě zasmála. Děti se smály skoro pořád, Vojtovi úplně tekly slzy. A tak jsem byla spokojená, že je takový šťastný a rozesmátý a že jsme do toho divadla šli, přestože mně tedy klauni moc neberou…asi už jsem na to příliš stará, nebo nemám smysl pro humor, nevím. V druhé polovině představení foukal klaun bubliny, veliké a ještě větší, různě barevné, pospojované,… a foukal je rovnou do hlediště. Tam se ukázala výhoda těch dětí, co seděly v prvních řadách, protože ty nadšeně natahovaly ruce a bubliny chytaly…do sedmé řady samozřejmě skoro žádná nedoletěla a Vojtíšek z toho byl smutnej, tak jsem ho poslala do uličky, ať chytá bubliny tam. V tu chvíli to vypadalo v divadle trochu jako při hře škatulata, škatulata, hejbejte se, protože všechny děti se přesouvaly za bublinami a skákaly a chytaly a klaun foukal další a další mraky bublin. Když se všichni usadili zpátky na místa, tak si klaun vytáhl z hlediště jednu holčičku, postavil ji doprostřed obruče a tou obručí namočenou do mýdlové pěny vytvořil obrovskou bublinu, do které se ta holčička celá vešla. „Já taky, já taky“ volaly snad všechny děti a hlásily se, aby si je pan klaun vybral. My s Vojtou jsme v tu chvíli seděli na kraji páté řady, zřetelně mimo šanci se dostat do klaunova zorného pole. Ten se rozhlížel po hlásících se dětech z prvních řad, když tu náhle Vojta vedle mně vstal, došel až k podiu, podíval se mu přímo do očí a tiše vyčkával… tak nějak samozřejmě, jako by říkal- no tak jsem tady, tak co mám dělat? A tak si ho klaun vybral, vzal ho na jeviště a vytvořil okolo něj obrovskou bublinu. Vojtík tam stál, usmíval se na diváky a vypadal v tu chvíli jako hvězda večera. Ještě teď mně to dojímá k slzám, jednak proto, že se mnou mlátí  těhotenské hormony, ale hlavně také proto, že jsem mu to hrozně přála. Že vím, že o to stály všechny děti, že i já bych o to stála, být dítětem, ale vím, že bych nikdy nenašla odvahu se z té zadní řady zvednout a tak samozřejmě si své místo na slunci vydobýt, že bych jen seděla a záviděla těm vepředu, těm šťastnějším, co mají šanci takovou úžasnou věc zažít. A tak jsem na toho svýho kluka byla hrozně pyšná, že se o sebe dokáže postarat a že se v životě neztratí.

One Comment

  1. jana napsal:

    tyjo, kdybych byla aspoň trochu jako Vojta, mohla jsem to v životě někam dotáhnout! :D