týden

Tak je to týden, co jsme doma. A zatím všichni žijem. I sousedé zatím přežívají, byly velikonoční prázdniny a bylo krásně, takže se tu celé sídliště nádherně vylidnilo a naše sžívací pokusy se obešly beze svědků.

Nejmladšího člena rodiny přijali oba jeho sourozenci skvěle. Trochu jsem se bála, že ta dlouho očekávaná sestřička bude po příjezdu z porodnice pro prďochy trochu zklamáním (něco jako- mami, já nechci sestřičku, já bych chtěl raději poníka, co umí lítat…na což mi kamarádka připomněla tu hlášku z Takové normální rodinky- když nechcete sestřičku za odměnu, dostanete ji za trest!) ale zatím je miminko chápáno jako za odměnu (… a až to udělám, tak mi půjčíš miminko, jo?)

Ale zatímco k miminku se oba chovají s něhou až dojemnou, mezi sebou se neustále řežou a masí. Jsou schopni se pohádat úplně o cokoliv (To je koblih…. ne, to není kobi, to je bu-ta….. ne, to není buchta, to je koblih- opakováno do zblbnutí, apod.) Tuhle už Medvědovi došla trpělivost, tak popadl vařečku a naběhl do dětského pokoje sjednat pořádek. Trpaslíci se přestali hádat a se zájmem se podívali na rozlíceného otce, který stál ve dveřích a v ruce třímal hrozivý exekuční nástroj. „Co vaříš?“ zeptalo se symboliky neznalé starší dítě, čímž sebe i sestru uchránilo před trestem, protože nás tím dotazem naprosto odbouralo.

Největším problémem se ukazuje venčení Valeríny. Je zdatný chodec, ale naprosto nedisciplinovaný. Neumí chodit u kočárku, za ruku jít odmítá, když na ni zavolám Stůj! otočí se na mně, zakření se, zvýší rychlost a utíká dál. V pátek jsem jí byla kupovat sandálky a pak jsem potřebovala na poštu vyzvednout malé rodný list. Z obchodu mi zdrhla v těch dosud nezaplacených botách, než jsem stihla najít kartu. Budovu pošty opustila ve chvíli, kdy mi paní za přepážkou vysvětlovala něco o nějakém dětském úrazovém pojištění, o které nestojím. V obchodě se mi jí dařilo krotit, ale před obchodem mi málem vběhla pod auto…vlastně se divím, že jsme tu vycházku obě ve zdraví přežily. Budu muset opět zprovoznit dvojkočárek a vypouštět ji až v lese…akorát ještě nevím, kde ho budu parkovat, když se nám nevejde do výtahu.

Ještě se mi vybavuje z tohoto týdne moment, kdy se Valerka ptala na monitor dechu.

„To hlídá, jestli miminko dýchá, víš?…Víš co to znamená dýchat?“
„Ano.“
„Tak ukaž jak dýcháš.“
„Dýchy, dýchy.“

A nakonec nejhezčí moment z celého dne:

Jinak se zdá, že budu asi hodně dlouho bez peněz, protože jsem dnes zjišťovala, jakým způsobem lze odhlásit pobírání rodičovského příspěvku na jedno dítě v jednom městě, abych se mohla přihlásit k pobírání rodičovského příspěvku na jiné dítě v jiném městě. Myslela jsem si naivně, že by třeba stačilo do původního města zaslat dopis, že už od nich žádné peníze nechci, nebo- ideálně- že by stačilo přijít na úřad v novém městě a tam by se to všechno vyřídilo. Ne. Dozvěděla jsem se, že si mám zajít do poradny pro formulář, že mi nevznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství, s tím formulářem pak mám přijít na Pražskou správu sociálního zabezpečení, kde mi potvrdí, že mi ten nárok nevznikl, a s tím, občankou a rodným listem nejmladšího dítěte v rodině musím zajet do Hradce, kde se můžu odhlásit…a pak se můžu přihlásit na úřadu státní sociální podpory v Praze. Přičemž na všech zmíněných místech mají úřední hodiny v úterý a v únoru…proč, proboha, proč? Proč nemůže alespoň PSSZ a sociálka spolupracovat, mít nějakou elektronickou databázi, kam se mrknou a uvidí? Proč člověk musí dokazovat, že mu na něco nevznikl nárok? Atd.

A ještě doporučuji vaší pozornosti aktualizovanou stránku O nás :-)

One Comment

  1. Rosťa napsal:

    Jo, úřady.
    Před časem mi začali exekutoři vylepovat na schránku upozornění o zásilkách a podobně. Jelikož s exekutory nejsou žerty ani když nedlužíte, vypravil jsem se na evidenci obyvatel na ÚMO, že se poptám, proč lepí výzvy zrovna na moji schránku, když bývalým majitelům bytu jsem trvalé bydliště u mě už dávno zrušil.
    Výsledek: v roce 2011 úřad není schopen vyprodukovat seznam lidí, kteří mají na dané adrese trvalý pobyt. Jsou schopni zjistit adresu podle jmen, opačně ne; ne proto, že nemůžou, ale prostě to neumí. Během týdne jsem tam ještě dvakrát volal, pokaždý jiný úřednici, protože jsem tomu zkrátka nemohl uvěřit, ale prostě je to tak.

    Historka s vařečkou mě málem zabila, šťastná to dítka :-D