Týden

Tak máme za sebou první týden…a že to byl sakramentsky dlouhý týden!


Do středy jsme byli v porodnici- svůj čas jsem tam spravedlivě dělila mezi kojení, (kojit po dvou hodinách, ze začátku z obou prsátek po 20 minutách, tj. pauzy mezi kojením 80 minut) přebalování a starost o své zdevastované tělo.
Oč snadněji to šlo tam, jsem pochopila, až když nás pustili domů.
Ve středu dopoledne k nám dorazila sněhová kalamita, která- přestože byla hlášená- silničáře zaskočila, takže ještě v poledne nebyla protáhnutá ani jedna silnice. Sněžilo jak o závod a Medvědovi navíc odpojili telefon, takže jsme ten návrat domů měli poněkud dramatický…no, vlastně zas tak dramatické to nebylo, protože jsme v pořádku dorazili.
Dali jsme Medvídě do postýlky a já se rozhlídla okolo a viděla jsem svůj starý život- knížky, počítač, rozepsanou práci, noviny… a teď jsem přemýšlela jak do toho našroubovat všechno to kojení, přebalování, …a cítila jsem se dost divně- tolik jsem se domů těšila a doufala jsem, že nás skutečně pustí (Medvídě mělo žloutenku a navíc mi opuchla prsátka, takže se čím dál tím hůř přisávalo, a až do poslední chvíle nebylo jisté, jestli si nás tam ještě nenechají) a najednou jsme byli doma a mně došlo, že teď už jsme na to sami a začla jsem být poněkud nervózní.
Medvěd šel odházet sníh a Medvídě začlo brečet… a já taky, protože najednou to nebylo jak v nemocnici- tady máte čisté košilky, tady čisté pleny, sem házejte ty špinavé, když vám něco dojde, dojděte si támhle, sem si položte dítě, tady ho přebalte,…byli jsme doma a já si potřebovala vymyslet nějaký vlastní systém- vzpomenout si, kam jsem si dala pleny, kam košilky, vymyslet kam mám dítě položit a co všechno si musím předem připravit, aby mi pak v průběhu akce nic nechybělo…a potřebovala jsem to vymyslet hned, protože Medvídě řvalo jak tur. A já se pomalu nemohla ani zvednout, protože mě všechno bolelo…a tak jsem tam seděla a brečela.
A pak přišel Medvěd a pochopil, že ne nadarmo si bral dovolenou…a tak jsme to všechno vymysleli spolu. (Stejně se nám asi až tak naposedmý podařilo se zařídit tak, aby v okamžiku, kdy člověk dítě rozbalí na přebalovacím pultu a nemůže od něj odejít, bylo vše potřebné při ruce.)
Další trable byly s kojením- prsátka jsem měla nalitá jak dojná kráva, mléko mi z nich odkapávalo jak z netěsnících vodovodních kohoutků a dítě mi řvalo hlady, protože se k těm nateklým prsům nemohlo přisát… byl to boj a říkala jsem si, že takhle vydržim kojit tak týden…naštěstí do čtvrtka většina otoků splaskla, takže boj na této frontě jsme začali vyhrávat.
V pátek se u nás byla podívat paní doktorka a moc nás chválila…v úterý se za ní máme stavit do poradny, takže pojedeme poprvé ven s kočárkem. (Už se těšim, letos jsem viděla sníh zatím jen oknem.)
Často to naše mládě pozoruji a říkám si, že je to zvláštní, že teď už tu s námi bude na furt…vždycky, když jsem si představovala, že budu mít velkou rodinu, tak jsem si představila kupu dětí ve věku 3-10 let. Rozhodně jsem nebyla ten kašičkovitý typ, co slintá nad každým pohledem do kočárku a hnusily se mi matky, co zaměňovaly 2 osobu jednotného čísla s 1 množného… a teď už jsem se kolikrát přistihla, jak říkám malýmu: „jsme se pokakali, napapali,…“
Těpic!:-)

Comments are closed.