SuperMedvěd

Já jsem Vojta SuperMedvěd!! rozléhalo se naším bytem v sobotu po ránu. O pár hodin později pak naše Superdítě sedělo zkřísle na klouzačce u McDonald´s  a odmítalo se spustit dolů. „Mamííí, já se bojííím,“ volalo, zatímco kolem něj proudily davy mladších dětí, včetně jeho sestry a vesele se vozily po tobogánu dolů. Nakonec se neodhodlal, vztekle slezl a jeli jsme dál. Ostatně, s těmito spirálovitě zatočenými klouzačkami u McDonald´s má naše rodina vůbec problém. Na odpočívadle u dálnice ve směru do Hradce mají tobogán tento, kde se Vojta bojí sjet dolů, a v opačném směru mají stejně vypadající klouzačku, na které se sice Vojta nebojí („protože je zelená“ čímž pádem pro SuperMedvědy asi méně nebezpečná) ale zase tam mají stupínky rozmístěné ve větší vzdálenosti od sebe a tak se Krokodýlka nedostane nahoru. V každém případě máme vždy jedno dítě načuřené.

Druhý problém byl tedy řešitelnější, než ten první- zatímco Valerína svého bratra nepřesvědčila, aby se svezl dolů, tak Vojta své sestře nahoru vždycky nějak pomohl (schůdky jsou tam řešené tak, že z venku se asistovat nedá, dítě musí vylézt nahoru samo, nebo mu musí pomoct někdo uvnitř.) A tak jsem se vyhřívala na sluníčku a sledovala, jak ty moje děti lezou nahoru a kloužou se dolů, jak krásně spolupracují, jak se mají rády, jak si pomáhají… a pak sjel dolů jen Vojta.
„Kdes nechal Valerku?“ povídám.
„Mami, ona se pokadila!“ podíval se na mne synáček vševysvětlujícím pohledem, který jasně naznačoval, že s takovým materiálem on tedy pracovat nebude, že to po něm nikdo nemůže chtít.
„Ojto, ojto!“ ozývalo se vzteklé volání odněkud z prostředka schodiště a Vojta jen krčil rameny, že to teda sorry.
Nakonec se nám ho naštěstí podařilo přesvědčit, že pouhý fakt, že jeho sestra ukrutně smrdí, ještě není důvodem, abychom domů odjeli bez ní a že tedy bude nezbytně nutné ji nahoru dopravit.
Zvládnul to, je to SuperMedvěd.

Původně jsme se minulý víkend chtěli zúčastnit pochodu Praha- Prčice, ale hlásili vedro + sem tam nějakou tu bouřku a tak jsme to vzdali. Loni to šlo 17 tisíc lidí a představa, že se někam s dětmi povlečeme kilometry v hnusném pařáku, sem tam nám něco nateče za krk a pak budeme několik hodin čekat mezi tisícovkami dalších lidí na spoj do Heřmaniček, nás nějak nelákala. A tak jsme vyrazili opačným směrem- do Krkonoš. Z Pomezek do Spáleného mlýna je to jen asi 4 kilometry, ale trasa je výborná v tom, že po cestě jsou tři parádní hřiště (u kostela, u chaty Permoník a u restaurace Rusalka) a tak mají dětičky spoustu příležitostí se vyblbnout a rodiče můžou mezitím svlažit vyprahlé hrdlo.

Valerku jsem od září přihlásila na 1-2 dny v týdnu do jesliček. V průběhu školního roku jí budou tři léta a měla by jít správně do školky, jenže to je beznadějné (letos nebrali ani děti, co v únoru,  době zápisu neměly dovršené čtyři roky… ) a kolektiv Krokodýlce chybí. Tak snad jsou jesličky dobrá volba…

S Vojtou jsem byla na přijímačkách do sboru. Hrozně mu na tom záleželo a tak, když mu paní sbormistryně řekla, že je ještě malý a že máme přijít za rok, začal mi tam brečet. A že prý není malý, že ten chlapeček, co tam byl před ním byl stejně veliký jako on a toho, že vzali. No jo, stejně veliký byl, akorát byl skoro o dva roky starší… I sželelo se paní sbormistryni milého dítka a vzala ho ještě jednou na přezkoušení. Nechala ho zpívat dohromady s nějakým větším klukem a vrátila mi ho s tím, že Vojta úplně přesně opakoval totéž, co ten větší kluk, že je cílevědomej a že má úžasnou paměť a že to s ním tedy zkusí. Přeci jen tam asi nemívá moc dětí, co jim na zpívání ve sboru záleží tolik, že jí tam na chodbě srdceryvně vzlykají, že je nevzala. Takže šanci dostal, jestli jí využije, to se uvidí v září…

No a naše třetí dítko, Uhunka, už má za sebou celých šest neděl. Za poslední čtyři týdny přibrala 1,5 kila, nad čímž naše dětská doktorka jen nevěřícně kroutila hlavou. Doufám tedy, že to tak nepůjde dál, ten běžný přírůstek 10dkg týdně by mi ke štěstí bohatě stačil…i tak se Uhunka za těch 6 neděl vypracovala z našeho nejmenšího a nejlehčího novorozeněte na s převahou nejtěžšího kojence.
Sourozenci ji milují- Vojta tedy takovým umírněným způsobem, občas jí chce pochovat a občas jí něco zazpívá. Jinak se jeho zájem projevuje spíše externě- „pojďte se podívat na naši Verunku,“ nabízí na ulici úplně cizím lidem tak často, že kdybych za každého, kdo mi na Vojtěchovo pozvání nakouknul do kočáru, vybrala korunu, mohla bych si zajít do kina. Zato Valerína, ta zřejmě žije v představě, že jsme to miminko pořídili kvůli ní- tak, jako jiní rodiče kupují dětem pejsky. Její posedlost miminky všech možných druhů a velikostí, která se jí drží od malička, se teď soustřeďuje na její sestru. Do určité míry je to milé, ale má to i své stinné stránky- nedávno mi během chvíle například stáhla Uhunku z postele. Něco jsem s Vojtou řešila v obýváku a Verunka spala v ložnici. Najednou mi přišlo, že je Valerka nezvykle potichu, což je vždycky předzvěst nějaké rošťárny. Jdu se po ní podívat a najdu jí, jak leží vedle Verunky na dece na zemi. Musela si tam tu deku za tím účelem přinést a Verunku čapla nejspíš v pase, raději si to ani moc nepředstavuji. Povedlo se jí to tedy ještě v rámci možností dobře, Verunka ani nebrečela- i kdyby ji stáhla, tak to nebylo vysoko, padala by do měkkého a Valerína ji nějak držela/přidržovala…ale stejně. Je pěkné, že ji má ráda, ale nemusela by být zase až tak moc proaktivní.

Babička se nám vrátila z Ameriky. Medvěd vzal při té příležitosti Vojtu na letiště a čekal, že bude mít Vojta zážitek, že uvidí letadla…a nevyšlo to tak úplně podle jeho představ. Pokud to pro Vojtu zážitek byl, tak to na něm nebylo příliš poznat a Medvěd byl zklamán. Já mám podobných zkušeností s Vojtou spoustu…člověk vždycky uvažuje čím by ho nadchnul/ohromil/potěšil a on pak reaguje vlažně, nebo vůbec, tak to prostě zamrzí.

Zapojili jsme se do uměleckého projektu s charitativním přesahem Loukamosaic. Tvoření bylo vyčerpávající:-)

SuperMedvědovi jsme koupili větší kolo, vypadá na něm neuvěřitelně dospělácky. A protože už jezdí celkem jistě, vydali se včera s Medvědem na velkou chlapskou jízdu na Levý Hradec a zpět.

„Bylo to těch nejdelších 30 kiláků, které jsem kdy ujel,“ hodnotil to Medvěd po návratu a tak bylo rozhodnuto, že s Vojtou bude jezdit on a já budu tahat vozíček s holkama. „To abych začala jezdit, abych měla natrénováno, až pošlapu v září na Bučinu,“ uvažovala jsem nahlas. „Copak na Bučinu,“ ocenil Medvěd naprosto realisticky mou současnou kondici, „hlavně abys došlapala k těm pralinkám.“ A má recht, čert vem Bučinu, hlavně když se dosunu na Knížecí pláně na ty famózní knedlíky s rumovými pralinkami:-) Sportu zdar!!!

5 Comments

  1. Mladsi Malyho nosila bud v pase nebo ho brala do kravaty. Prezil. Deti jsou odolny.

  2. Sandra napsal:

    Je fakt, že jsem včera na hřišti viděla chlapečka zhruba čtyřletého, jak tahal svého malého, ještě nechodícího bráchu jak kočka koťata…a jejich maminka se smála a fotila si to. Já se děsila za ní, ale asi to moc prožívám. Ještě tak jedno, dvě, tři děti a už to budu mít také na háku:)

  3. no tak ja z toho narozdil od pani nadsena nebyla. Kdyz clovek meje nadobi a jeho dvoulete patnactikilove dite mu do kuchyne prinese sveho sestitydenniho sestikiloveho bratricka v kravate, tak to moc nadseni u normalniho cloveka nevzbudi.

  4. Sandra napsal:

    tak on ten chlapečkův bratříček už mohl být tak 8 měsíční, tudíž odolnější…u šestitýdenního dítěte by paní asi také neplesala (doufám!:)

  5. osmiměsční? Tak to už ho holky měly na hraní jako živou pannu, to už je pohoda… :D :D :D zasahovala jsem jen když se bránil a holky to odmítaly akceptovat.