sněží, sněží, mráz kolem běží

Ještě krásnější prosincový zážitek, než stát za oknem a z teplíčka domova pozorovat Ladovskou zimu je pozorovat dětičky, co sotva začínají rozum brát, jak stojí za oknem a z teplíčka domova pozorují Ladovskou zimu. Ních, vzdychala okouzleně Valerka, když se stromkům, které nám rostou před okny, vytvořily bílé sněhové čepice. Vzpomněla jsem si v tu chvíli, jak sice u jiného okna, ale ve velmi podobné situaci výskal před dvěmi lety Vojtíšek- mami, tati, něží!! A ještě rok zpátky stála malá Malá Medvědová u okna a křičela Omejoj!! (chumelí- má mamku učitelku, tak se vyjadřuje sofistikovaněji:)

Zážitek jiného druhu pak ovšem je, když člověk opustí teplo domova a tu Ladovskou zimu si jde vyzkoušet na vlastní oči, uši, nos, pusu a ostatní vyčnívající končetiny. Kdyby měl někdo zájem zjistit, jak to asi vypadá v pekle, mohl se přijít podívat na to, jak jsme šli dneska ze školky.

Valerka byla venku více než po týdnu. Zatímco byla nemocná, střídali se ve vyzvedávání Vojty ze školky Medvěd s mamkou. Dnes to holt padlo na mně a Valerku, tak jsme vyrazily. Problém č. 1, zjistila jsem, že Valerína nemá do tohoto počasí vhodné oblečení- resp. má běžné zimní oblečení, dokonce i nepromokavou bundu, ale žádné oteplováky, kombinézu, nic. Všechno to, co v jejím věku nosil Vojta, je pečlivě uloženo v Hradci ve sklepě. Boty jsou sice krásné a teplé, ale ke sněhulím mají také daleko. Problém č. 2, nemám žádné vhodné vozidlo. Kočár, ve kterém jsem ji vozila loni v zimě, kam šla nacpat i s fusakem (kterej je ostatně taky v Hradci) se nám loni na jaře rozpadl a golfky (ty nejmenší, nejlehčí, nejskladnější a nejlevnější, které si dovedete představit) jsou ideálním vozidlem na letní putování světem, ovšem funkci sněhového pluhu plní velmi špatně. Zkrátka mě letos zima zaskočila stejně, jako každým rokem zaskočí naše silničáře- sice jsme o ni všichni byli dopředu zpraveni, ale když se pak předpověď naplnila a skutečně začlo sněžit, zírali jsme s pusou otevřenou a říkali si- jejda!

Naštěstí jsem koupila boby. Malá vsuvka- boby si loni na konci zimy půjčil bratr, že jede bobovat na hory s nějakýma Kambodžanama a už nám je nevrátil, neboť je při té příležitosti rozsedl. Já si na to vzpomněla až po dlouhém usilovném přemýšlení, kde asi ty boby máme uskladněné, Medvěd, když jsem mu to říkala, tak jen pokrčil rameny, že je to možné, ale že si to nepamatuje. Zato Vojtěch, ten má paměť jak slon. Když jsem domů přitáhla ty nové, stejně červené jako ty původní, tak zajásal- jé, boby, tady jsou, tak on je strejda nerozsedl! Na to, že během toho třičtvrtě roku nebyl nikdo, kdo by mu to aspoň jednou připomenul, si to pamatoval neuvěřitelně. Dobrá zpráva, že si také něco pamatuje, to když se ho zeptám, co měl ve školce k obědu, tak neví… asi to holt na něj silně zapůsobilo. Konec vsuvky.

A tak jsem si říkala, že do školky Valerku dovezu na bobech a tam se mi buď podaří ukecat Vojtu, aby ji nechal sedět a šel za ruku, nebo že je tam nějak naskládám oba. Tolik teorie, skutečnost byla mnohem pestřejší.

Dějství prvé- cesta do školky: Valerce se ních při bližším ohledání pranic nezamlouvá, nechce sedět na bobech a nechce v té divné bílé hmotě ťapat, chce se nosit. Já v jedné ruce kabelku a boby, za druhou ruku střídavě vedu a poponáším vzteklé dítě, belhám se směrem ke školce.

Dějství druhé- před školkou. Teď chtějí sedět na bobech oba a rvou se a ječí. Nakonec se mi podaří je na ty malé boby naskládat oba i včetně veškerého plyšového zvěřince, který si s sebou Vojtíšek denně MUSÍ do školky odnést. Směřujeme do obchodu.

V obchodě platím a Vojtěch mezitím dělá díru do hlavy nějakým lidem, kteří stojí ve frontě vedle. Nakonec se ukáže, že to jsou rodiče Vojtova kamaráda Matýska a slyším jen- tak to ty jsi ten Vojta, ten smíšek ze školky. Bezva, naše sláva nás předchází.

Dějství třetí- cesta domů. Valerka už nechce sedět na bobech, v ruce třímá rohlík a mírně fňukavě se šine přede mnou směrem k domovu. Já v jedné ruce tašky s nákupem a v druhé ruce provázek od bobů a táhnu za sebou to z dětí, které by mohlo jistojistě chodit po svých (kdyby chtělo) které na mně haleká jak na tažnou mulu- jedém mami, jak s tureckým medém. Kousek od domu spadl Valerce rohlík do sněhu, což byla poslední kapka a ta spustila takový ryk, že nás muselo být slyšet až na sousedním sídlišti.

A zítra znovu. Jen houšť a větší kapky!

Před spaním Vojta začal trénovat vánoční koledy. Něco málo si pamatuje z loňska, slyšela jsem jak zpívá na melodii Půjdem spolu do Betléma- Ježíšku, Valášku, přines mi ňáký dárečky.

Tak já bych se přidala- Ježíšku, Valášku, sníh prosím jen do Štědrého dne a dále pak už jen na horách, děkuji:)

5 Comments

  1. Nz napsal:

    Krléš!

  2. Ivuska napsal:

    Co na to říct :) Kouká z toho zábava každým coulem :) ))

  3. Sandra napsal:

    jj,prča k neuvěření:)

  4. jana napsal:

    chachá, dětičky! :D my byly s Mařkou taky týden doma, je to k zešílení!
    no, hlavně ať už neomejoj…

  5. Sandra napsal:

    NO, bohužel se zdá, že už zase omejoj. Sotva to trochu odtálo, tak má opět připadnout dalšíéch 10 čísel…takže jak se mně dneska Vojta ptal, když jsem pro něj přišla do školky, jestli když už se dá místy pod sněhem zahlédnout tráva, tak jestli už začíná jaro, tak to byla bohužel trochu přehnaně optimistická představa…