Requiem za kocoura

Včera mi volala babička, aby se zeptala jak se máme a jak se daří malýmu. Chvíli jsme mluvily a pak se ptám já: „a co ty, babi, jsi zdravá? A jak se má kocour?“ (standartní otázky, které může člověk po telefonu babičce položit)
Kocour už to má odbytý, říká babička.
„Cože???“ Nevěřím svým uším. „Čičman umřel?“
„Jo, už před vánocema…pořád si na to nemůžu zvyknout,“ říká babička.
Volám to našim, taky nic neví, taky nestíhají- ne že by bylo tak překvapující, že se ten dvanáctiletý kočičí trapitel mojí babičky odebral na věčnost- ale nějak nechápeme ten zvláštní psychologický jev, kdy moje babička, která nám vždy podrobně referovala o každém čičmanově prdu a posílala nám dlouhé dopisy, ve kterých líčila co si čičmánek kdy myslel, co udělal a jak se cítil, (…jak jste přijeli, tak on byl tak nervózní z toho, že tu vidí tolik nohou, že se mi prostě musel vykakat do postele. Chudáček!!!) se po celý měsíc nikomu z rodiny ani slovem nezmínila, že nás ta šelma navždy opustila.
No, anyway, pokud neexistuje kočičí ráj, tak to vůbec nevadí, protože tenhle kocour si svůj ráj užil už na zemi. Nechť odpočívá v pokoji!

Comments are closed.