Pufa

„Jé, to je tak bezvadný, že mu rozumíš,“ rozplývala se nadšeně jedna moje známá, když sledovala moji konverzaci s Mojtou. „Já vůbec netuším, co říká- pejsek, písek, všechno mi to přijde stejný.“
Tak jsem jí nechtěla kazit radost a nevysvětlovala jsem, že to není zdání, že pejsek a písek v Mojtově podání zní skutečně naprosto stejně a moje porozumění se zakládá na tom, že zkoumám kam Mojta upíná zrak a odhaduji, co se tak asi mohlo ocitnout v jeho zorném poli.
Na procházce je to snadné- „mami, hele, čiči, hele ato, hele touo“ (kočka, auto, kolo) se dá snadno odvodit. Medvěd není tak trénovanej, tak občas kouká špatným směrem. „Táto, mychi!“ Medvěd kouká po poli, ale žádné myši nevidí. „Tady nejsou žádné myši, Vojto!“ „Mychi!! opakuje trpaslík čím dál tím méně trpělivě. Je to potíž, mít tak tupé rodiče, kteří si nevšimnou, že na obloze svítí měsíc.
Horší je to doma, u věcí, které se ukázat nedají- trochu se to zlepšilo poté, co Mojta začal používat i slovesa a vytvářet první věty. Když řekne „Pusti tiťá!“, je to o dost přehlednější, než původní strohé „Tiťá!“, protože vím, že chce pustit pohádku o Krtečkovi a nemusím přemýšlet, jestli chce jít na návštěvu k tetě, či co.
Ze všeho nejhorší jsou ovšem potraviny. To Mojta stojí u kuchyně a dožaduje se Ufy, nebo Ututy. To ovšem zahrnuje skoro všechny jeho nejoblíbenější pochoutky- sušenky, okurky,… dokonce i šunka zní také podobně. Někdy si ovšem nemůže vzpomenout na název toho, co mu zrovna přišlo na mysl, a tak může být Ufa, nebo Ututa prakticky cokoliv. A to je pak hádej, hádej, hadači.
„Mami, ufůůů…“
„Co chceš, Vojtíšku, sušenku?“
„Ne!“
„Okurku“
„Ne, ufu…“
„Šunku?“
„Ne!“
„Tak nevím…“

„PUFU!“

Comments are closed.