psychologická

Dnes vám povím dva příběhy, které se odehrály v mém okolí v nedávné době. Každý je jiný, ale jedno mají společné:
Příběh první- smolařka
Potkala jsem ji na netu zrovna když byla totálně na dně. Potřebovala někoho na pokec, tak jsem ji pozvala k nám na chatu. Přijela i s dětmi, udělali jsme si výlet, nasbíraly borůvky, děti se vyřádily…a když večer konečně odpadly, probrali jsme u vínka její trampoty.
Málokdy potkáte člověka, kterému se skutečně podělalo v životě všechno možné, aniž by měl šanci to nějak zvlášť ovlivnit.
Ten příběh je námět na román, slíbila jsem, že o tom napíšu, tak aspoň takovouto zhuštěnou formou: po dětství prožitém v dysfunkčním prostředí, kde hrál svou roli alkohol, násilí a nezájem se na ni konečně usmálo štěstí a potkala lásku. Z lásky se narodily dvě děti, holčička a chlapeček. Jedno z dětí bohužel bylo nemocné, narodilo se s poměrně vzácnou chorobou a dlouho nebylo jisté, jestli vůbec přežije. Rodiče se strachovali, opečovávali ho, hýčkali. Druhé dítě bylo zdravé, talentované, chytré, bezproblémové a tudíž trochu stranou zájmu. A pak přišel den, který divně zamíchal karty a to zdravé dítě zemřelo. Je to těžké, když se připravujete na útok zepředu a mezitím vás někdo bodne kudlou do zad….
Do roka od toho osudného dne se jim narodilo další dítě. Záplata na bolavou duši. Příliš milované, málo usměrňované a tudíž poměrně těžko zvladatelné.
Dvěma kousky se Jeho rodičovské potřeby saturovaly a další dítě nechtěl…a to i když pánbůh dopustil a motyka spustila. I přesto se za pár měsíců narodila zdravá holčička. Zhruba v té době začal mít doma neomluvené absence a po pár měsících prohlásil, že odchází. Že poté, co odvezl dítě s běžným nachlazením k doktorovi a druhý den bylo mrtvé, se klepe při každém zakašlání (a že těch zakašlání je požehnaně, když jedno dítě je nemocné, druhé čerstvě školkové a na třetí maminka vlivem rozpadajícího se manželství přestala vyrábět mlíčko) a že takhle žít nechce. Člověk by to i chápal, nebýt toho, že tu káru táhnou spolu a když se jeden z nich rozhodne, že končí, že už nemůže, tak to celé přehodí na toho druhého a ten musí táhnout dál a nezájem jestli se mu chce, nechce, nebo jestli vůbec ještě může.
Když odcházel, tvářil se, že všechen majetek nechá Jí a dětem, ale čím déle byl pryč, tím víc si toho nárokoval pro sebe. Nakonec se o peníze začli hádat. Až do tohoto momentu bych to chápala, ale tohle už pochopit nedokážu. To si jako myslel, že se matka jeho dětí, po 15 letech v domácnosti a s několikaměsíčním dítětem na krku půjde pást? Nebo že vezme děti a půjde s nimi spát pod most? Věděl, že nikoho nemá, že se nemá kam vrátit…
Nakonec se ukázalo, že je v tom jiná ženská. Dlouho zatloukal, až ho jednou potkala i s ní a dál to zatlouct nešlo. Povídal něco o velké světové lásce.
„Když mi umřelo dítě, bylo to zlé“ říkala mi, „ale teď je to horší.“ A já se divila, protože mi přišlo, že smrt dítěte je to nejhorší, co může matku potkat…ale zřejmě je snazší se vyrovnat s definitivní ztrátou, která nebyla ničí chybou, než ztratit milovaného člověka jen napůl, mít neustále naději, že se to třeba ještě vyvine příznivým směrem, dumat nad tím, kde se stala chyba a obviňovat se.
V rámci hloubání nad tím, kde se stala chyba a co by se dalo vylepšit, začala navštěvovat psycholožku. Nebyla na tom dobře- doma tři děti, co jim táta moc chyběl, jedno nemocné, druhé nezvladatelné a třetí naprosto závislé a před sebou jen samé sociální nejistoty, manžel rozhazující s milenkou těžce naspořené penízky („chci taky trochu žít“), žádný vlastní příbuzný, či kamarádka, která by jí podržela a nová vyvdaná rodina (co po bezmála 20 letech manželství byla jako vlastní) která se od ní začla pomalu odvracet.
„Jistě to manželovi dalo také spoustu práce, takto se osvobodit z nefungujícího svazku a začít žít tak, jak chce. Je to v podstatě obdivuhodné, měla byste to také zkusit. Povzneste se na to, jsou i horší případy-muž, který ženu bije a podobně. To vy jste na tom ještě dobře. A manžela chápejte, že hledal vstřícnou duši, neměl to jednoduché.“ řekla jí erudovaná odbornice na zákoutí lidské psýché… a to byla ta poslední rána, která ji srazila k zemi.
příběh druhý: smolař
Tento příběh je výrazně kratší. Odešla od něj žena a vzala s sebou jejich společné dítě i psa. On zůstal sám v prázdném domě. Ani jí nenapadlo, že by mohly nastat nějaké problémy ohledně otázky kdo z nich bude to dítě dál vychovávat. A tak ji velmi nepříjemně zaskočilo, když zjistila, že dítě chce zůstat u táty a táta žádá o střídavou péči. A že v případě sporu má šanci obstát-výrazně lepší materiální podmínky, mnohem více volného času, prostředí, ve kterém je dítě zvyklé, snaha o zachování rodiny,… Začala navštěvovat psycholožku. „Myslím, že otec není vhodný k vychovávání dítěte, že dceru byste měla vychovávat vy.“ rozhodla diplomovaná expertka , která nejen že nahlédla do duše své klientky, ale zároveň také prokoukla chlapovu nezpůsobilost k vychovávání dítěte, aniž by ho kdy viděla, nebo s ním mluvila. Nebo s dítětem. Ne že by její názor měl nějaký vliv, o záležitosti snad budou rozhodovat lidé, kteří si přinejmenším poslechnou obě strany a seznámí se se situací… ale stejně si myslím, že to je obrovské profesní pochybení. Takovéto zbrklé soudy, které nejen, že situaci neuklidní, ale spíš ještě udělají vlny, si může dovolit pronášet kamarádka u kafe, ne doktorka z pozice jisté autority.
Takže, shrnutí. Co mají ty dva příběhy společného? Ano, blbou psycholožku. Obě zmíněné dámy by měly vrátit diplom, protože to, co dělají, nadělá víc škody, než užitku. Když doktor špatně léčí, může zabít, psychologovi se toto většinou nepovede (pokud tedy klient díky jeho léčbě nespáchá sebevraždu) ale i tak můžou být škody, které napáchá, obrovské.

Není to nic proti psychologům obecně, jistě je mezi nimi i mnoho lidí na svém místě, kteří dovedou podržet a pomoct…jenže potíž je v tom, že už na studium psychologie se hlásí dobrá polovina lidí kvůli tomu, že doufají, že si tam vyřeší své vlastní psychické problémy. Jenže mezi psychologem a psychopatem by měla být zřetelná hranice, přestože oba dva začínají na psycho….

Comments are closed.