První květnové zížitky

Květen u nás začal tím, že si Medvěd stěžoval, že je mu špatně. Když hekal už notnou chvíli, límec od košile si vyhrnul nastojáka a sháněl třetí deku na přikrytí, uvařila jsem mu čaj a do podpaží strčila teploměr. Naměřil 37,3, čímž Medvědovi potvrdil jeho teorii o tom, že umírá.“37,3 mumlal si dramaticky- to je jako 37 + 3, to je 40″ sděloval mi s hrůzou v očích. „Tak to je dobře, žes neměl 37,6, to už bys byl po smrti,“ odtušila jsem. Jsem cynik.
Když dořešil, že ještě nesmí zemřít, protože nemá uzavřenou životní pojistku a já bych neměla z čeho dostavět barák, začal se dotazovat po nějakém prášku.
„Chceš paralen?“ ptala jsem se.
„Jasně že jo, to tě to nenapadne samotnou?“
„Jsi přeci dospělej, můžeš si říct, ne?“
„Ale já jsem nemocnej… „
„Ach, ta mužská rýmička…“ povzdechla jsem si.
„Ale já přeci nemám rýmičku,“ zamumlal Medvěd uraženě, „… mám teplotku.“
Druhý den už byl naštěstí bez teplotky, protože jak je to jeho postonávání čas od času roztomilé, uvítám, když bude zase delší dobu zdráv:-)
Druhý den jsme po cestě z obchodu potkali hada. Plazil se přes cestu a my jsme mu dělali bodyguardy, aby ho nikdo nepřejel. „To je mimi- had“ vysvětloval Medvěd Mojtovi. Mojta už ovšem ví, že každé mimi má mámu a tak celou cestu domů přemýšlel „de je máma at.“ Prokládal to větami- had ztratil mámu, najít mámu, kde je máma had? Není máma had… a vydrželo mu to až před barák. Před domem rozšířil svou starost o hadí rodinku i na širší příbuzenstvo a začal se dotazovat- a kde je babi- had a kde je táta- had a kde je děda-had…?
Naštěstí jsme, těsně před tím, než se nám tu obývákem začal plazit strejda-had velikosti dobře živené anakondy, podle fotek na netu zjistili, že mimi-had nebylo žádné mimi, ale byla to dospělá užovka.

Tak jsme se alespoň trochu dovzdělali v zoologii a Mojta si procvičil příbuzenské vztahy.

Comments are closed.