Při pátku

blondýnka stojí před zrcadlem, hladí si svoje velké krásné těhotenské bříško a povídá si : „Snad to bude moje!“

No, blondýnka nejsem, ale když jsem včera koukala na svého potomka, který soustředěně sledoval krtečka v televizi, viděla ten jeho kulatý obličej, blonďatou hřívu, modré oči… a ani kousek ze mne, tak jsem si říkala- ty kluku, kdybych si nepamatovala jak jsem skoro před dvěma lety úpěla na porodním sále, vůbec bych nevěřila, že jsi můj.
Jinak drahoušek se nám od včera zázračně uzdravil- bez prášků, sám od sebe si srazil teplotu z 39,5 na 36,5 a už zase řádí jak tajfun. Trochu jsme s Medvědem litovali, když nás opět přišel vzbudit před pátou- aspoň jednou týdně by si takovou malou teplotku mohl střihnout, abychom se mohli dospat:-)
Včera jsem definitivně (doufám, že už definitivně) rozsekla dilema, jestli pořídit stupátko za kočárek, nebo sourozenecký kočár. Investuji do kočárku- ze stupátka by mi Vojtěch neustále utíkal a já nemám nervy ho honit po okolí, až budu někam spěchat a on se zrovna bude chtít hrabat ve spadeném listí, nebo přerovnávat kamínky z jednoho konce chodníku na druhý…
Teď jen přemluvit Medvěda, aby mě odvezl do Kolína, kde je největší výběr dvojčecích kočárků přímo na prodejně- snad to do porodu stihnem, ačkoliv to není úplně jisté. Včera jsem po něm chtěla brambory k obědu a přivezl mi je v devět večer…

Comments are closed.