pohoda jazz

Po dvou týdnech dlouhého čekání konečně dorazily výsledky amniocentézy…

a je to v pořádku. Takže nám spadl kámen ze srdce…nicméně je to jak v té počítačové hře Prince of Persia, člověk jednou vyhraje a rovnou postupuje do dalšího levelu, vyhrává se až na konci. Příští týden velký ultrazvuk, tentokrát i 3D, aby se zachytil i případný rozštěp.

Byly to skutečně hodně nepříjemné dva týdny, plné nejistoty, kdy se člověk snažil vyhýbat všem představám o nadcházejících Vánocích, letním semestru, letních prázdninách…ale když pominu tohle, tak to bylo docela pěkné období. V bytě už to máme (skoro) všechno dodělané, ještě sice pořád nemáme takové drobnosti, jako jsou židle ke stolu; a jak se říká, teprv kdo má židli, ten bydlí… ale alespoň už tu nemáme řemeslníky každý den, ale jen jednou za týden, halaluja! S nižší frekvencí návštěv řemeslníků ubylo i našich hádek s Medvědem a tak teď máme zase nějaké období plné lásky a porozumění.

Co jinak:

Vojtu si ve školce paní učitelky nemůžou vynachválit. Ani se nedivím, on je tam totiž opravdu zlatej, roztomilost sama. Sotva však opustí brány ústavu, narostou mu rohy a stává se z něj Belzebub. Nedávno se mi tu hystericky svíjel na zemi asi 20 minut kvůli tomu, že jsem místo něj omylem zmáčkla tlačítko ve výtahu. Naštěstí se mu to zatím stalo jen párkrát, protože nevím jak bych to měla řešit- v takovou chvíli je úplně nepříčetný a nepomůžou domluvy, úplatky, odvedení pozornosti, seřezání, nic. Jediný zatím osvědčený způsob je ignorace a ono ho to většinou tak do půl hodiny přejde…jenže to předpokládá svatou trpělivost, a to jak mojí, tak sousedů. Říkala jsem to učitelce a ta tvrdí, že to je normální, že to je období vzdoru. Jaké zase kua období vzdoru, to je pořád nějaké- období prvního vzdoru, období vzdoru dvouletých, období vzdoru tříletých…dítě začne v roce vzdorovat a provzdoruje se až do puberty. Když ale pominu tohle, tak je s ním docela legrace.

Ve školce má favoritku, Sárinku. Sám si najednou dohlíží na to, aby měl denně čisté spodky (a hlavně aby nebyly holčičí!), pečlivě si volí, co na sebe a včera mi říkal ustaraně- Sárinka říkala, že jí maminka dneska ostříhala nehty, mně je tatínek stříhal včera, tak doufám, že mi to ještě vydrží. Těpic! To to přišlo nějak brzo. Před týdnem během odpoledního spaní obtěžoval Sárinku na lehátku tak usilovně, že si zapomněl dojít na záchod a počůral se. Docela mně to naštvalo. Že se počůrá když usne a mám to doma jak v prádelně a žehlírně, s tím už jsem se nějak smířila. Ostatně, za a) není sám, počůraných hromádek ložního prádla pod skříňkami vídám v té šatničce několik, za b) když jsme si vyprávěli s Medvědem počůrávací historky z dětství, tak jsme zjistili, že budeme šťastlivci, jestli se nám děti nebudou počůrávat v době, kdy půjdou do školy. Ale aby se mi počůrával v době, kdy nespí, protože je línej si dojít na záchod, to už je trochu moc. Naštvaně jsem to vyprávěla doma Medvědovi a místo Sárinku jsem řekla, že Vojta rušil na lehátku Elišku. „No to teda ne!“ ozval se v tu chvíli počůránek dotčeně. „To nebyla Eliška, to byla Sárinka!“ Jasně, tím se to celé vysvětluje, kdo by se počůral kvůli Elišce, když se může počůrat kvůli Sárince, že jo.

Další den u svačiny krkal a paní učitelka mu řekla, že je čuně. Vojtěch se načuřil a odešel vzdorovat do křesla. Tam si za ním přišla přisednout Sárinka a důvěrně mu špitla, ať si z toho nic nedělá, že její tatínek u jídla taky krká. Myslím, že se ještě máme na co těšit:)

Táta má konečně za sebou asi na čtyřikrát odkládanou operaci. Dala by se o tom napsat kniha- horor z lékařského prostředí s názvem Jak jsem čekal na operaci, ale tak naštěstí i toto už má naše rodinka šťastně za sebou a pacient péči lékařů přežil.

Vdala se mi kamarádka, na zámku kousek za Prahou. Byla to pohádková svatba, nevěsta byla jak princezna a moc jsme si to všichni užili. Nicméně velmi silným momentem bylo setkání s tamní paní matrikářkou. Oblečená a zmalovaná jak šlapka, v ústech žvýkačku zpracovávanou pohybem, za který by se žádná kráva nemusela stydět. Koště zaparkovala za zámkem a začla nás tam všechny drezůrovat. Když řekla ženichovi před oltářem tím svým přežvýkavým způsobem- tak cóóó, už budete za chvíli pod pantoflem, že jóóó, tak to se mnou málem šlehlo. Podobně perlila během celého obřadu a nakonec zapomněla nechat podepsat svědky. Zážitek na který člověk jen tak nezapomene. Jak mi říkal tatínek nevěsty-“ …například z vaší svatby si matrikářku vůbec nevybavuju….“, upřímně řečeno, já taky ne. Pamatuji si, jak mě táta vedl k oltáři, pamatuji si, jak Medvěd celý obřad proslzel a pak si z něj dělali kamarádi srandu, že to tedy začíná brečet brzo…matně si vybavuji oddávajícího a spoustu dalších momentů,  ale jak vypadala matrikářka si tedy nevzpomínám. Zřejmě to nebyla taková osobnost, protože tuhletu osobu si budeme všichni pamatovat ještě dlouho.

V souvislosti se svatbou je ještě třeba udělit pochvalu před nastoupenou jednotkou bratrovi, který příjemně překvapil hned 2x. Hlídání prďochů na celý víkend mi slíbil ještě se svojí přítelkyní a když se mu pak osobní situace vyvrbila tak, že na to zbyl sám, čekala jsem, že mi to odřekne. Ještě v sobotu ráno, když mi zapípal mobil, jsem si myslela, že píše brácha ať se na něj nezlobim, ale že nedorazí…takže poprvé příjemně překvapil, že skutečně přišel. A podruhé překvapil, že to všechno v pohodě zvládnul. Dokonce odtud ani neutíkal- myslela jsem, že až v neděli zachrastíme klíčem v zámku, tak se kolem nás protáhne jak žíznivá čára, oblékat se bude až na schodech a měsíc o nás nebude chtít ani slyšet. Překvapil. Holt už je to velkej a šikovnej kluk:)

V souvislosti s těmi našimi špatnými výsledky jsem zjistila, kolik kolem sebe máme lidí, kteří nám fandí. Je to moc prima. Spousta lidí mi volalo, nebo psalo, že na nás myslí a že nám drží palce. Občas to tedy byly docela kuriózní situace. Volala mi například z neznámého čísla  nějaká žena, která se představila křestním jménem, tykala mi a ptala se mně jak mi je. Něco jsem říkala a přemýšlela u toho, s kým že to vlastně mluvím. Když jsem vyloučila všechny své kamarádky toho jména a nikdo jiný mě nenapadl, tak jsem přiznala barvu. Dozvěděla jsem se, že mluvím s tchánovou přítelkyní, takže jsem se trochu zorientovala, ale ani zbytek rozhovoru mi nedával moc smysl. Když jsem po chvíli zavěsila, tak jsem to říkala Medvědovi a z něj vypadlo, že když svému tátovi líčil tu naši situaci, tak měl starý Medvěd poněkud volně zavěšenou pozornost a z Medvědova vyprávění pochopil něco o postižení. Při dalším telefonickém rozhovoru z tchána vypadlo, že si myslí, že jsem byla na potratu, ale to byl Medvěd zrovna na ulici a nechtěl to rozebírat a tak ho v tom nechal. Takže mi jeho přítelkyně v podstatě volala, aby mi kondolovala a nějak jí to asi moc nesouhlasilo s tím, že jsem jí tvrdila, že se mám výborně, zákrok byl úplně v pohodě, vůbec to nebolí, pohoda jazz…

No a zakončit bych to dneska chtěla poděkováním. I podpora virtuálních netových přátel je super, ale ti skuteční lidé z masa a kostí, kteří nás znají a přes ty naše různé vady a úchylky nás mají rádi, ti jsou k nezaplacení a za ty Bohu díky.

14 Comments

  1. Sejra napsal:

    Já jakožto virtuální entita (ale doopravdy z masa, kostí a několika desítek šroubů) jsem taky držel palce a jsem rád, že to dobře dopadlo:-))

  2. Sandra napsal:

    Tak tedy děkujeme virtuální entitě za držení palců z masa a kostí:)

  3. mamababa napsal:

    To je naprosto skvělý, snad už bude teď všechno růžový nebo modrý? Moc ti tu úlevu přeju. Ivana

  4. Sandra napsal:

    Taky doufáme, že tím už má toto mimi potíže vybrané…

  5. Quanti napsal:

    já taky nakukovala a napjatě čekala a držela… snad už to bude všechno dobré!

  6. Sandra napsal:

    dík:)

  7. jana napsal:

    No to mám radost, už jsem čekala, až napíšeš :) . A to jste si nenechali prozradit pohlaví? Tak ať dopadne dobře ještě ten zbytek! J.

  8. Ivuska napsal:

    Teeda, myslela jsem na tebe, jak se vsechno vrbi a koukam, vrbi se to dobre!!! To jsem strasne rada!!! :) musim se k vam nekdy v dohledny dobe pozvat a trochu pokecat. S tou matrikarkou jsi to vystihla naprosto presne, ale nastesti jsem taky vnimala jenom toho chlapa vedle sebe a tohle beru jako historku pro vnoucatka :) ))

  9. Sandra napsal:

    Jani, jo, zjistili jsme, že nějaké pohlaví mít to dítě bude:)

    Ivuš, přesně tak, měli jste nádhernou svatbu a tahle madam bude jedna z prvních na seznamu zábavných rodinných historek (což nic nemění na faktu, že by ta paní měla změnit zaměstnání, protože k tomuto se evidentně nehodí)

  10. brixiska napsal:

    moc gratuluji k dobrým výsledkům a přeji hodně radosti s vašimi báječnými dětmi,

  11. Sandra napsal:

    brixisko, díky moc:)

  12. spoon napsal:

    Moc vam to preju.

    To s tim tlacitkem ve vytahu mame taky :D a pak tlacitkem u dveri. Ale ne vzdycky. Co naopak je vzdycky je Samuelovo otvirani a komorne drzeni dvojich dveri pro me a kocarek pri vychazeni z baraku a musim rict ze jdou pomerne ztezka. Takze je to frajer!

    A jaks psala ze pro starosti o vysledky a zdravi deti by si to clovek pomalu podruhe rozmyslel: to bude vzdycky, porad a v ruzne forme. Bez starosti neni radosti. Nekdy se clovek na ty sve potomky, krasne a vzorne a k zulibani, podiva a nejradsi by jich mel jeste NEKOLIK a nejlepe IHNED. A pak jsou dny kdy by dal kralovstvi za hodinku jejich absence.

    Mejte se dobre, rodinko xx

  13. Sandra napsal:

    JO, dveře otvírá a přidržuje Vojta také rád, zvykla jsem si na to tak, že když je ve školce a já mám vjet s kočárkem do baráku, tak vypadám, že jsem Valerku někde ukradla, protože to vůbec nemám natrénováno. Potíž je, že jak Valerka dorůstá, chce dělat vždycky přesně to samé, co Vojta a tak se mi různě hádají a perou u mačkání tlačítek ve výtahu, o to, kdo zmáčkne tlačítko výstup v tramvaji, kdo zmáčkne tlačítko na přechodu…ale to je asi normální. My jsme se s bráchou zase vždycky hádali o jednu polévkovou lžíci, kterou u nás někdo zapomněl a vypadala trochu jinak než ostatní lžíce. Paradoxně to byla nejblbější lžíce ze všech…ale to nebránilo tomu, abychom se o ni nedokázali servat.

  14. Cicule napsal:

    Ja taky na dalku drzela palce, a moc vam preju, ze to takhle dopadlo. Dobre si pamatuju, jak jsem byla mezi vysetrenimi zdrchla ja. S tim vztekanim jsi mne vydesila – moje desetimesicni princezna s tim ted zacala a je to zabavny. Z blondateho andilka se stane ruda otevrena rvouci tlama a jedine, co pomaha je bafnout ji a zacit se ji smat. Akorat se bojim, ze mi za to casem jednu svihne, az bude vetsi, silnejsi a bude umet lip mirit. Sranda je, ze se dokaze prohnout tak, ze si da hlavu na zada. Kolegove tanecnici jen tise zavidi tu ohebnost…
    Mejte se v Praze krasne a uzivejte snih.