pár prosincových střípků

Kdo se moc ptá, moc se dozví a tak jsem se na první dotaz, co by chtěl Vojta od Ježíška dozvěděla, že nějakou malou lampičku, co nesvítí, na druhý dotaz mi řekl že želvičku a protože jsem si nebyla jistá, jestli myslí domácího mazlíčka, nebo plyšáka, tak jsem se trochu hloupě zeptala- živou? A protože na stupidní otázky padají často stupidní odpovědi, tak mi Vojta odvětil- ne, živou ne, mrtvou. Jelikož mne nelákala představa, že budu obíhat zverimexy a dotazovat se jestli nemají navíc pár mrtvých plazů, a nefunkční svítidlo se mi pod stromek také balit nechtělo, rozhodla jsem se to dále neponechávat náhodě.

Dopis pro Ježíška jsme raději psali spolu. Tedy spolu s Vojtou, Valerka, ta má ve všem jasno, takže počmárala papír zelenou pastelkou a prohlásila, že chce kalhoty, boty a koleje. Vojtovi jsem opatrně kladla návrhy toho, co by si mohl přát podle toho, co už má Ježíšek na skladě…a protože je to dítko veselé a nenáročné, zajásal nad každým návrhem a ochotně kreslil. Až když jsem se ho snažila lehce zmanipulovat, že by mohl chtít k autíčkům garáž, tak se zasekl. „Ne, garáž nechci!“ „A proč ne, Vojtí, kde budou spinkat ty autíčka, co ti je Ježíšek přinese?“ „No, ty budou přece spinkat v domečku, u takových lidí, kteří už jsou starý a tak už jsou dávno mrtví.“

Bezva, takže nefunkční lampa, mrtvá želva a dům s mrtvými lidmi, kde bude Vojtěch garážovat auta, letos ty vánoce budou asi opravdu pestré.

Což mi připomíná, že mi Vojtěch zakazuje, abych mu říkala Vojtěchu, Vojťas, Vojto, apod. a vyžaduje, abych mu říkala Vojťulko, nebo Vojťulínku. Je to hrozně legrační, pamatuju si, jak se brácha, když byl malej rozčiloval, když mu babičky říkaly zdrobnělinami a vyžadoval oslovování plnou a nezkrácenou verzí svého jména..tak tohle je něco podobného, ale obráceně.

Také nás navštívili Mikuláš s čertem a andělem. Asi o hodinu dříve, než bylo domluveno, začal někdo zvonit u dveří, takovým tím psychopatickým způsobem, kdy nechá několikrát za sebou ležet prst na zvonku, já zrovna převlíkala děti a vyděsili jsme se všichni. Ve Vojtovi by se krve nedořezal, že si pro něj přišel čert, já si představila, že za dveřmi stojí sousedka se sekerou, která se nedokáže smířit s tím, že jí svými hluky rušíme její adventní rozjímání (což mi přišlo horší, než představa samotného vládce pekel) a Valerka, když viděla, jak jsme ztuhli, tak se rozhodla s námi držet basu a vyděsila se taky. Nejstatečnější byl Medvěd a tak šel otevřít…a ulevilo se nám, nebyla to sousedka, by to čert…a taky Mikuláš a anděl. Vojta statečně zazpíval písničku Mikuláši Mikuláši, kdo to tady děti straší, přestože měl opravdu nahánáno, a pak ještě místo Valerky řekl básničku Hudry hudry, dupy dupy, čert k nám leze do chalupy, kterou se naučil ve školce.  Nedávno se vedla debata o tom, jestli kamery do tříd ve školkách ano, či ne. Mně by na tom lákalo, že bych pak mohla přes net sledovat jak se Vojta chová v kolektivu, jak se projevuje, když mě nemá za zadkem…a také bych ráda viděla právě tohle nacvičování básniček a písniček. Vojta, když to pak doma předvádí, tak to vždy doprovází různými cviky, předpažením, zapažením, podřepem, pak ukazuje, že má dlouhý ocas a když je něco až na paty, tak si na ty paty ukáže…jestli to všech těch 28 dětí dělá synchronizovaně, musí to vypadat jako nácvik na Spartakiádu:)

Co by mělo být Vojtovi vytknuto a za co by měl být pochválen jsme s Medvědem dávali dohromady pečlivě, nicméně úplně zbytečně, protože jak se ukázalo záhy, Vojtěch v tu chvíli vůbec nevnímal, co mu ten ušmudlaný pekelník říká. Takže jako výchovné okénko se to příliš neosvědčilo. Ale co jsem se tak dočetla, tak čert, který chodí se Sv. Mikulášem má být podle tradice zlý hostinský Ruprecht, který zabil tři hochy a jejich těla naložil nasolená do sudů (a Sv. Mikuláš je pak oživil)…takže možná že stejně nějaké výchovné působení od takového padoucha není žádoucí.

Na hory jsme nakonec nejeli, protože nač se trmácet do Krkonoš, když máme před domem kupu sněhu. Valerka objevila kouzlo jízdy z kopce na bobech a stal se z ní bobovací maniak.

U Vojty ve školce měli dílničku, kam si přišli rodiče nazdobit s dětičkama perníček. Vojta dozdobil a pak s tím svým perníčkem obcházel několikrát kolem dokola a každé mamince/paní učitelce ho strčil pod nos, aby měla příležitost dostatečně nahlas áchat. To dítě si skutečně umí říct o pochvalu. Seznámila jsem se se Sárinky maminkou, vypadá celkem sympaticky, což je u budoucích příbuzných důležité:) Po páté jsme dorazili domů a před šestou jsem zjistila, že mi Vojta vytuhnul na gauči. Nevzbudilo ho ani něžné Valerčino vřískání, ani jak jsem ho přenášela do postele a převlíkala do pyžama, nic…spal až do rána jako zabitý. Taky to má takto něco do sebe…pokud to neznamená, že Valerka usoudí, že musí zlobit za dva.

Medvěd začíná přemýšlet, čím své blízké podaruje k vánocům a usoudil, že nejvhodnější by byly fotky dětí. Potíž je, že ten náš nový foťák fotí nějak divně. Tedy pravděpodobnější je, že je chyba ve fotografovi…ale zase ten náš ukradený foťák i přes veškerou fotografovu tupost dokázal dělat hezké fotky, takže chyba bude i ve foťáku. Nejhezčí fotky dětí za poslední 3 měsíce máme vyfocené v koupelně, protože tam je nějaké příznivé světlo. Jenže co si počít s fotkou, na které je Valerína, co sedí na záchodě? To přeci člověk nemůže nikomu k vánocům dát… ledaže by k tomu připsal: Ať se z toho v příštím roce neposerete, PF 2011! pak by to možná šlo:-)

One Comment

  1. jana napsal:

    :D haha, to pf je perfektní, to bych určitě udělala! no, a zdá se, že můj muž usoudil ohledně dárků a fotek dítěte to samý! už to i zčásti uskutečnil…
    no a z těch Vojtových vysněných dárků by se dala vymyslet pěkná surreálná hororová povídka… :)