Oslavenci

„Mám dobrou zprávu,“ jásal mi dnes Medvěd do telefonu, „přišel nám nedoplatek za plyn- jenom tři tisíce…“

Jak je vidět, představy o dobrých zprávách se mohou různit.

Pro mne je například dobrá zpráva to, že jsem si sehnala hlídání a budeme moci s Medvědem oba zajít do Carolina zaslzet, až bude pan prezident jmenovat tatínka profesorem.

V klidu. S dětmi se tyto akce moc podnikat nedají a v klidu už vůbec ne. Není to ani dva týdny, co Medvěd skládal slavnostní slib, že bude hodným panem advokátem a bude se chovat dostatečně způsobně a reprezentativně, aby neznevažoval důstojnost advokátního stavu, ale bohužel jsem ten slib neměla šanci slyšet, protože jsem zrovna v té době naháněla po chodbách ČAKu Krokodýlovou.

Z čehož vyplývá nejlepší zpráva tohoto měsíce, kterou jsem tu ještě tuším nezmínila- Medvěd advokátní zkoušky úspěšně složil a je z něj pan advokát s vlastní advokátní praxí (takže kdybyste něco potřebovali, zámožných klientů není nikdy dost:-)

Kancelář sdílí mimo jiné i společně s mým bratrem. Občas se tam chodím učit a je to docela legrace je vidět vedle sebe. Medvěd, který chodí v košili i doma (a když měl tuhle teplotu a byla mu zima, tak si přes tu košili navlékl další košili- nekecám) a vedle bratr, student matfyzu, s vizáží studenta matfyzu…

Nejlépe jsem se tam ovšem uvedla já. Přišla se tam představit paní z vedlejší kanceláře, podala ruku Medvědovi, pak bratrovi a pak se otočila ke mně a já: „No já tu sice nepracuji, ale jsem Ma…“, nakousla jsem svoje dívčí příjmení a pak jsem se zarazila, protože mi docvaklo, že ve stávající sestavě jsem se měla spíše přiřadit k Medvědovi, než k bratrovi… „teda vlastně,“ koktala jsem a přes rameno té paní jsem viděla bratra, jak se kření, až se smíchy málem počůral. No a než jsem si rozmyslela jak se vlastně jmenuji, tak už to ticho bylo příliš dlouhé a tak jsem neříkala nic, třásla jsem té paní pravicí a vypadala jsem jako idiot, co neví čí je. „To je moje žena a to je můj švagr,“ zachránil mě Medvěd a paní tak konečně mohla vysvobodit svou ruku z mého zoufale křečovitého sevření.

Holt není každý den posvícení.

Svůj šťastný den ovšem neměla ani tchýně, které jako dárek k narozeninám ukradli kolo, ani můj táta, který slavil narozeniny o den později a pro změnu dostal darem masivní zánět oka, který ho na týden vyřadil z provozu.

Také obě naše děti oslavily minulý týden své svátky. Těm se naštěstí průšvihy vyhly. Vojta dostal od tchána tunu sladkostí a od tchýně kartáček na zuby, čímž se síly ve vesmíru vyrovnaly. Krokodýlce jsem v Ikeji (skloňuje se to podle idea, že jo?) zakoupila knihu Jak Krokodýlice hledala domov. Není to sice zrovna literatura pro Krokodýlčinu věkovou skupinu, ale nemohla jsem odolat:-)

Mimochodem, vždy když mě napadne, že to, co jsem ta dlouhá léta studovala bylo úplně k h*vnu, tak si vzpomenu, jak jsem na státnice drtila rodové dvojice: býk- kráva, il toro- la vacca, vepř- prasnice, il porco- la scrofa, atd., krokodýl- samice krokodýla, il coccodrillo- la femmina di coccodrillo. Phe, prý k ničemu. Nebýt mého pětiletého vysokoškolského studia, vůbec bych nevěděla, jak se italsky řekne Krokodýlka!

2 Comments

  1. jana napsal:

    Cos to studovala, to zní zajímavě?! :D
    Historka s bratrem/manželem mě pobavila… a zajímavé, jeden náš známý se teď taky stal profesorem, na matfyzu (?), moc jich za rok nebývá, ne?

  2. Sandra napsal:

    Nevím, kolik jich je, můžu se zeptat…minimálně dva:-)
    Studovala jsem romanistiku na fildě…zajímavé ano, nicméně ne příliš praktické, jak se mi to tak zpětně jeví.