Odstávka

Včera dopoledne jsem měla jít cvičit, ale když jsem rozloupla oči, z okna jsem uviděla jak se z nebe valí proudy vody… jako by se nahoře protrhly hráze. „Nikam nejdu,“ zavrčela jsem, protože cokoliv, co se dá použít jako výmluva pro to, abych nemusela jít cvičit, se hodí. Jenže pak jsem se snažila rozsvítit a zjistila, že nejde proud. Jednalo se o plánovanou odstávku, o které nás informovali už asi před měsícem, ale stejně nás to s Medvědem zaskočilo.
Ono je docela překvapující, co všechno si člověk musí odpustit bez elektriky. Oběd, napadlo mě jako první- budeme se muset najíst někde venku, nebo si namažeme rohlíky. Druhá moje myšlenka patřila pračce a sušičce, které jsem měla připravené k zapnutí a v duchu jsem si gratulovala, že jsem včera byla líná dojít do sklepa a pračku nastavit posunutým startem na šest ráno, protože to by jí došla šťáva někde v polovině pracího cyklu a to by jí zřejmě moc neprospělo. Pak jsem zjistila, že nesvítí světlo v koupelně a na záchodě a že ve spíži nic nevidím, protože si tam nerozsvítím. Nevadí, tak si alespoň uvařím čaj…aha, neuvařím. Na net se nedostanu…tak alespoň napíšu recenze, co se mi tu kupí už měsíce…nenapíšu, ten počítač vlastně ani nezapnu. Jsou to samozřejmosti, ale všechno mi to dochází nějak pomalu.
Přestává pršet a já jsem najednou bez výmluvy, proč nejít cvičit. Mojta je nadšen, protože se tentokrát sešlo hodně dětí a skoro samé holčičky. Jedna z nich vypadá jako by z oka vypadla Medvědové nejmladší sestře a tak přemýšlím který z Medvědů se kde zapomněl. „Jak vypadala ta maminka, měla velká prsa?“ snaží se Medvěd později zavzpomínat co dělal cca před třemi lety…
Po cestě domů nás opět zastihne déšť. „Pichí, pichí,“ vykřikuje Mojta a vystrkuje hlavu zpod pláštěnky. Vůbec mu nevadí, že mu prší na šišku. Mně taky prší na šišku, protože můj bezmála 50kilový kočár se jednou rukou prakticky řídit nedá a tudíž jdu bez deštníku, ale já z toho už tak nadšená nejsem. „Houpat, houpat,“ připomíná mi Mojta, abych se nezapomněla zastavit na dětském hřišti. „Vojtí, vždyť prší, jedem domů.“ Mojta chvíli protestuje, ale za chvíli se rozprší natolik, že houpání oželí a hlavu strčí pod pláštěnku. Než dojdem domů, padají nám na hlavu kroupy jako trakaře. Medvěd je kupodivu ještě doma- myslela jsem, že už bude odjetej do Prahy, když se mu doma nabízí k obědu jen namazaný rohlík- ale je tu. „Proč sis nevzala deštník?“ Jsem úplně promočená a za blbé dotazy jsem schopna zabíjet. „Čím to, že jsi ještě doma?“ „Ale, bez elektriky nemůžu otevřít bránu a vyjet autem.“ Aha, takže jsme tu uvěznění…trochu jako trosečníci. Ještě že jsme si byly včera s Vájinkou „zashopovat“ a máme plnou ledničku.
Malá odbočka- když mi Medvěd poprvé navrhnul, že si mám jít „zašopovat“ docela mě tím pobavil, protože pod tím pojmem si představím Paris Hilton, jak v botech na jehlách a růžovým psíkem strčeným do růžové kabelčičky probírá šatstvo v superluxusním butiku, ne strhanou matku, která v každé ruce drží jeden košík, břichem popostrkává kupředu kočár se dvěmi ratolestmi a „šopuje“ jídlo pro celou rodinu na dva týdny dopředu (které nakonec vydrží tři dny.)
Takže tak, naštěstí jsme si s Vájou udělaly den předtím dámskou jízdu a zashopovaly jsme si potraviny na měsíc dopředu, aby nám to Medvěd mohl hodit domů autem, ještě než odfrčí do Práglu. „Samý jogurty, jogurtový nápoje, hrášek a kukuřici“ vrčel Medvěd naštvaně, když doma uklízel nákup do lednice. „Co blbneš, vždyť tu nebudeš, tak co se rozčiluješ?“"Hm…“

A tak mám mrazák plný rozmraženého hrášku, kukuřice a také se mi napůl rozmrazila ta půlka husy, co si ji u mně v mrazáku kdosi deponoval. A další odstávka za 14 dní…

Comments are closed.