Ochořelý

Medvěd má od předvčerejška pásový opar. Má ho tedy již déle, ale diagnostikován ho má od předvčerejška. Vzhledem k tomu, že ho paní doktorka touto chorobou zaskočila, tak nebyl dostatečně připraven na to, aby jí mohl vysvětlit, jak ho má léčit. Evidentně ho to mrzelo, protože večer trávil na netu vyhledáváním informací a vykřikoval: „A jakto že mi nepředepsala tohle!“ a podobně. Dozvěděl se, že se nemá stresovat, což dodalo jeho stonání další rozměr. V praxi to vypadá tak, že mě něčím vytočí, např. že si se svým pásovým oparem lehne do nepovlečených peřin, a když mu chci vynadat, tak zakňučí, že je nemocnej , že má být v klidu a že ho nemám stresovat. Medvěd a stonající Medvěd jsou totiž dvě naprosto rozdílné osoby, a pokud se brzy nevrátí můj manžel a zůstane mi tu tento přerostlý Vojta na delší dobu, asi si budu muset zakoupit boxovací pytel.
Aby toho nebylo málo, postaral se nám o zábavu ještě malej Mojta. Poslední týden se z ničeho nic začal bát vysavače a když luxuji, s křikem uteče do jiného pokoje. Včera se zavřel v ložnici a než jsem doluxovala, vyštrachal tam tátovi nad postelí platíčko Ibalginů 400. Přišlo mi, že je tam nějak podezřele potichu, tak jsem se zašla podívat, co tam vyvádí, a opičák mi podával to platíčko, spolu s jedním vyndaným ožužlaným růžovým práškem a říkal “ tady má táta éty“ (loupežník jeden, moc dobře ví, že to nejsou bonbóny.) Kromě toho ožužlaného chyběl ještě jeden lék. Pokud je správný předpoklad, že si Medvěd ty léky z lékárničky vytáhl proto, že ho něco bolelo, jeden si vzal a pak byl líný to uklidit zpátky, tak to znamená, že Vojta nespolkl žádný…ale jistota je jistota, tak jsme volali na pohotovost. Podle rady jsme ho nejdřív zkusili vyzvracet, pak jsme mu dali napít mléka a pak jsme jeli. Na pohotovosti se nejprve ujistili, že se jedná o to starší dítě a pak nás nechali skoro hodinu sedět v prázdné čekárně. Vojtěch tam mezitím pobíhal a poskakoval, takže když po hodině paní doktorka vylezla, zhodnotila již mezi dveřmi, že přiotrávené dítě vypadá jinak. A že by ty tablety prý musel sníst tři, aby se jednalo o toxické množství (což nám mohli říct klidně i do toho telefonu, ale budiž.) Zaplatili jsme 100Kč (poplatek + parkování) za ponaučení o tom, že ikdyž je člověk unavený a něco ho bolí, tak když si bere léky, musí je uklidit zpátky hned, a ne je nechat válet u postele s tím, že je uklidí ráno. Za ponaučení bez následků to není zase až tak moc. Nevím ovšem jestli si z toho to správné ponaučení odnesl i Vojtěch- výlet do nemocnice se mu moc líbil. Nadace Archa moc pěkně vybavila čekárnu a před nemocnicí je krásné hřiště. Dnes ráno, hned jak se probudil, tak hlásil, že zase pojedeme za paní doktorkou.
O víkendu jsme měli je k našim do Prahy, ale museli jsme to zrušit. Škoda, docela jsem se těšila, že zase někam vyrazíme bez dětí. Když jsme vyrazili naposledy, měli jsme naplánovanou Křižíkovu fontánu. Po cestě na Výstaviště jsme ale zjistili, že se nám na vodní show zase tak moc nechce a tak jsme se rozhodli strávit večer v nějaké vinárničce. Já si vzpomněla na jednu, do které jsem často a ráda chodila za dávných studentských časů, a tak jsme se šplhali do kopce na Letnou, abychom zjistili, že vinárnička změnila majitele a z útulného studentského podniku je cosi, co se jmenuje vinárna, ale připomíná to spíše hospodu.
Všechna atmosféra je pryč, stejně tak jako doba mých studentských let, stejně tak jako ten, s kým jsem tam kdysi chodívala. To všechno odnééés čas.
Protože ale všechno zlé bývá pro něco dobré, narazili jsme po cestě zpátky na úžasný podnik, jakých je na Moravě spousta, ale v Praze aby člověk pohledal. Bylo tam příjemně a výběr vín byl veliký. Trochu jsme se picli (což v mém případě, po těch třech a půl letech nepřetržitého těhotnění-kojení- těhotnění- kojení, nevyjde nijak moc draho) ale hlavně jsme si připomněli, že spolu vlastně žijeme mimo jiné proto, že se máme rádi.
Nějak na to v té realitě všedních dní vůbec není těžké zapomínat.

Comments are closed.