o velikonocích a nemocech

Venku je krásně a Mojta má zánět středního ucha.

„Neboj, půjdeš za panem doktorem a ten ti dá lízátko a obrázek,“ slíbil Medvěd Vojtovi ve dveřích. A Vojta se těšil.

„Prosímtě, ten inzerát že hledáš sekretářku, ti na tu obchodku dneska asi nenalepím, když je Vojta nemocný a budu muset být doma,“ houkla jsem ještě za ním.

„Tak to nalep na polikliniku, tam taky chodí lidi, odpověděl mi Medvěd a byl pryč.

V příštím životě bych chtěla být chlap.

Pan doktor na ORL evidentně nebyl připraven na dětské pacienty- nejen že nebyl vybaven zásobou obrázků a lízátek, ale navíc nebyl zvyklý pracovat v bojových podmínkách. Přestože jsme vzpínajícího se Vojtu, kterému se kupodivu jehla zabodnutá do ucha pranic nelíbila, držely se sestřičkou dvě, nedokázal to píchnout tak, aby s tím byl spokojený. Když to říkal, tvářil se přitom dost vyčítavě, jako že je to moje chyba, že to má Vojta píchlé nedostatečně. Do příště budu muset zřejmě absolvovat nějaký kurz u US Army- tam bych mohla pochytit jak bleskovým hmatem znehybnit protivníka…akorát že do pondělí to asi nestihnu.

Tak to máme další antibiotika a další týden doma, ach jo.

O velikonocích to bylo také zábavné. V sobotu nám kleklo auto. Medvěd zastavil u našich před domem a než si otevřel garáž, tak už se nerozjel.

V neděli přijela tchýně s partnerem a s Medvědovým bráchou. Přijeli poprvé, tak jsme měli vymyšleno, co všechno jim tu ukážeme a jak si to užijeme…v devět vyjížděli z Hradce a Medvěd jim do telefonu ještě říkal: „navigovat vás budu po telefonu, ale přijet vám naproti nemůžu, protože jsem bez auta.“ Hahaha. V jedenáct volala tchýně, že jim rovněž kikslo auto a že stojí někde u Letňan v polích. K nám domů je nakonec přivezl odpoledne pán z odtahovky- když viděl ty tchýniny plné pekáče, usoudil, že chudáci venkované přijeli navštívit syna do Prahy a tak se mu jich sželelo. Švára hlásil už ve dveřích, že má střevní chřipku (což nás nesmírně potěšilo, taková návštěva se střevní virózou v domácnosti se dvěma malými dětmi, to je přímo dar z nebes), u tchýně ta samá střevní chřipka propukla asi hodinu na to. A tak jsme jí rozestlali v ložnici a šli ven bez ní. Začalo pršet. Ve Fata Morganě byla fronta až ven a tak jsme to vzdali.

„Co jsme vlastně dělali loni o velikonocích?“ ptal se Medvěd.

Nevím, nemůžu si vzpomenout, zřejmě nic mimořádného. Ostatně většina z těch mých 26 prožitých velikonoc se slévá v takovou jakousi změť obarvených vajíček natvrdo a pomlázek, které táta s bráchou lovili rok co rok v prachu na skříni.

Medvěd si tentokrát pomlázku neopatřil…ale myslím, že i přesto budou letošní svátky vyčuhovat z řady (to bylo tenkrát jak našimi auty zaplnili odtahové parkoviště na Proseku a jak vaši přijeli zkontrolovat jakou máme ložnici a záchod.) Tuším, že v žebříčku popularity to bude hned za velikonočním pondělím, kdy jsem Medvědovi rozbila o hlavu pukavec (a kdy jsme začali tu naši společnou cestu životem ve třech.)

2 Comments

  1. mura napsal:

    oni jsou ti usari asi podle jedny sablony. nase usarka taky byla vzdycky desne dotcena, ze to dite malo drzim a ze rve a cuka sebou. no, vzhledem k tomu, ze stredousnima zanetama trpi deti do sesti let hojne, trochu me to prekvapuje…

  2. Sandra napsal:

    njn, ale tenhle byl docela mlád, tak možná byl Vojta skutečně první dítě, které během své praxe viděl a první pacient, který nečeká radostně s uchem nastaveným, až mu do něj někdo zabodne jehlu…nebo tak alespoň vypadal.