o úsměvu

Na mě se usmála!-  Ne, na mě! hádají se trpaslíci sklonění nad svou malou sestrou a odstrkují sourozencovu hlavu z Verunčina zorného pole, aby si tam mohli nacpat hlavu svojí, aby to vypadalo, že se usmála na ně. Je cosi magického v prvním dětském úsměvu …

Všechny ty první bezzubé a jen částečně uvědomělé úsměvy mých dětí mám schované hluboko v paměti, jsou to mé nejvzácnější poklady.

A nejen ty.

Je to jen pár dní zpátky, co jsme s bráchou seděli u babiččiny postele. Bylo celkem zřejmé, že odchází a přijeli jsme se rozloučit. „Babi,“ říkala jsem jí, „narodilo se ti třetí pravnouče. Vojtu a Valerku znáš…a teď se nám narodila Verunka.“ Babička už nevnímala, oči měla otevřené a dívala se na nás, ale v jejím pohledu už nebyly žádné emoce. Tiše si něco broukala, ale její slova již nebyly reakcí na naše povídání. Navíc jí bylo špatně rozumět. Když jsem jí ale říkala o Verunce, stiskla mi ruku, za kterou jsem jí držela, a řekla: „Jsou tři, byli dva a teď jsou tři.“ A usmála se.
Nebo to možná neřekla. Brácha seděl celou dobu vedle mě a tvrdil, že to neslyšel a že je krajně nepravděpodobné, že by její jediný kontakt, který s námi navázala za dobu naší návštěvy, byla takováto složitá početní úvaha. Tak to možná neřekla, možná jsem si jen přála, aby to řekla, aby mě vnímala. Ale usmála se zcela určitě. Byl to její poslední úsměv, který jsem viděla, dnes v noci zemřela.

Jsem ráda, že jsem jí o Verunce stihla říct, i když už mě nejspíš nevnímala. Stejně tak jako jsem ráda, že stihla poznat Vojtu a Valerku, že z nich měla radost, i když oni si na ní pamatovat nebudou.

Úsměv první…úsměv poslední. Člověk by si měl pamatovat co možná nejvíce úsměvů lidí, které má rád… on ten čas tak hrozně rychle běží…

3 Comments

  1. Ještě jednou upřímnou soustrast, článek mě rozbrečel, mojí babičce je 77, pravnoučata má čtyři, a až přijde její čas, ponesu to hodně těžce…

  2. Martina napsal:

    Kdepak, medvědová, babička to opravdu řekla, opravdu se usmála a určitě ji to potěšilo… zažila jsem to samé. Ty jasné chvilky tam jsou. Naši nejmladší prababička taky už neviděla. Za druhou jsme byli tenhle víkend, malou znala jen z fotek, máme to přes celou republiku…. A bojím se, že se už taky neuvidíme. Je těžký se smířit s tím, že nás naše milý babičky opouštějí…

  3. Sandra napsal:

    Nig, dík a přeju ti, aby tvoje babička byla ještě celou řádku let při síle.

    Martino, možná jo, těžko říct, byla jsem si celkem jistá, ale brácha mě zviklal. Ale ono je to jedno, co jsem jí chtěla říct jsem jí řekla…za druhou babičkou bych také měla zajet. Také to mám přes celou republiku a také už to není moc kam odkládat…