O něčem úplně jiném, než o čem jsem původně chtěla psát

Můj drahý bratr, který má pracovat na nové podobě mého blogu, se odjel na pár měsíců rekreovat do Indie a do Nepálu. Takže zase nic. Měl na nové podobě mého blogu pracovat už před rokem, jenže to si odjel na rok do Španělska a také ještě rok předtím a to se pro změnu potuloval po Kambodži…nebo to byl Vietnam? No to je jedno. Co je jisté je to, že strejdu Momana si naše dětičky moc neužijou. Také bych chtěla být vysokoškolákem a cestovat si po všech koutech světa. Ačkoliv- když jsem byla vysokoškolákem, tak jsem cestovala pravidelně Praha- Brno- Hradec a zřetelně si pamatuji, že jsem tenkrát byla vděčná za to, že jsem nikam cestovat nemusela. Ony jsou totiž na světě i jiné radosti, než je poznávání nových krajů- např. budování hnízda.
Co se našeho hnízda týče, výrazně jsme se tento týden posunuli kupředu- náš domeček sice pořád existuje pouze na papíře, ale tento týden už začaly najíždět bagry a připravovat pozemek k budoucí výstavbě. Také jsme vymysleli- tedy vymyslel to Medvěd, abych byla přesná a patří mu za to můj nehynoucí obdiv- jak vybudovat voliéru tak, aby byla zároveň součástí obýváku a zároveň aby papouščí život byl od toho našeho oddělen. Jsem z toho už týden úplně paf a strašně se těším. V neděli jsme se cestou z Prahy stavili za panem Chovatelem a ukazovali mu, jak jsme to vymysleli. Pan Chovatel nás neviděl tři roky a velmi se podivil, jak jsme se za tu dobu rozrostli. Vojta byl z té návštěvy papuščího ráje úplně nadšený- pobíhal od papoušků k pejskům a od pejsků k rybičkám a od rybiček zpátky k papouškům. Trhal hroznové víno a strkal kuličky arám skrz mříže a byl to nezapomenutelný pohled, vidět ty obrovské ptáky, kteří, vědomi si své síly, si co nejopatrněji brali pamlsek z ruky lidského mláděte. Ary jsou krásná zvířata- jednou, až budou děti z domu, se přestěhuji na Vysočinu do nějaké bohem zapomenuté vísky a pořídím si pár těchto králů oblohy- a do té doby zůstanu u amazoňanů. No nic, to jsem se nějak neplánovaně rozbásnila o papouškách. Co jsem chtěla napsat je, že to bylo krásné odpoledne v báječné společnosti a že jsem si uvědomila, že čím jsem starší, tím víc si svou budoucnost plánuji mimo město. Kdyby mi někdo ještě tak před deseti lety řekl, že budu jednou žít někde jinde než v Praze, tak bych si významně ťukala na čelo- a ejhle!
Kromě návštěvy papouščího království jsme ještě stihli o víkendu v Praze spoustu věcí- koupili jsme si roční permanentku do Zoo a téměř celou jsme ji za ty dva dny prolezli, večer k nám přišla má nejlepší kámoška s mandolínou a táta, když nás slyšel hrát, tak usoudil, že práce počká a přišel si zahrát s námi. Otevřeli jsme si k tomu lahvinku a prozpívali se do pozdních nočních hodin.
Věřím, že pro někoho je to normální a že to zažívá každý vikend- že každý víkend manžel a otec přepne z režimu ´práce´do režimu ´rodina´a tráví soboty a neděle chozením do Zoo a setkáváním s přáteli. Nám se to podaří zřídkakdy, ale o to víc si pak toho považujeme.
Kolikrát jsem uvažovala, jak by asi můj život vypadal, kdybych si místo Medvěda vzala Skauta. Myslím si, že asi úplně jinak. Nebydlela bych v Hradci, ale na Kladně v bytě, který mi dali rodiče. A nejspíš bychom v tom 2+1 bydleli ještě dlouhá desetiletí. Děti bych měla nejspíše výrazně později, zato bych však trávila každý víkend s dětmi cizími. Každý víkend bychom byli někde, cestovali bychom, užívali a zažívali, ale nikdy ne sami. A nejspíš by mu nevadilo, že jsem hippiesačka:-)
Kolikrát v životě stojí člověk na křižovatce a nějak se rozhodne a pak už neví, co by bylo, kdyby se rozhodnul jinak. Já jsem tuhle měla možnost takového vhledu na to, jak by můj život vypadal, kdyby se věci tenkrát vyvinuly jinak.
Na táboře jsem měli vedoucího, hotový Mirek Dušín. Bylo mu 40, když si pořídil první dítě, do té doby se aktivně zabýval pečováním o děti jiných, popřípadě o děti bezprizorní. Tomu jeho dítěti bylo půl roku a bylo tam, spolu s maminkou, s námi. Mirek vymýšlel výlety, hry a bojovky pro ostatní děti do roztrhání těla, zatímco jeho vlastní dítě (které ještě na výpravy, hry a bojovky nemělo věk) sedělo s maminkou na chatě. Zde je potřeba podotknout, že se nejednalo o klasický tábor a že všechny děti tam měly své rodiče, kteří by se jim případně o nějakou tu zábavu postarali. Ale Mirek byl evidentně ve svém živlu, když mohl každou volnou skulinku vyplnit nějakým programem. V druhé polovině pobytu se mělo jet do nedalekých skal. Autobusem a pak vlakem a ještě k tomu s přestupem, bylo tedy jasné, že pro lidi s nejmenšími dětmi bez auta (já) tento výlet není. Mirek ovšem auto měl a jeho žena projevila přání jet také (do té doby nikde nebyla, jen se starala o to malé.) Seděla jsem s nimi u stolu a sledovala, jak se, chuděře, lesknou oči, protože Mirek usoudil, že parta dospělých lidí by se ve vlaku bez jeho přítomnosti neobešla… a v tu chvíli jsem viděla svůj život se Skautem. Věčný boj o to, kdo bude u něj na prvním místě, věčný strach, že kvůli výletu s cizími lidmi, kteří mu můžou být ukradení, hodí svou rodinu přes palubu. Byl to docela zajímavý zážitek. Pamatuji si, jak jsem se kvůli Skautovi trápila…a to dokazuje, že člověk nikdy neví, co je pro něho dobré.

A tímto moudrem pro dnešek končím:-)

Comments are closed.