o mateřských radostech a prďavých hovínkových bombách

„A tak jsem jim řekl, že moje malá sestřička umí dělat prďavý hovínkový bomby!“vyprávěl Vojta, okouzlen Housčinou schopností v nestřeženém okamžiku dostřelit svůj kakánek  na míle daleko a cílit nejlépe na něco, co nejde vyprat. Já jsem touto schopností okouzlená o něco méně, protože náš odchod z domova na hřiště vypadá následovně: obléknu sebe, popoženu Krokodýlku, aby se oblékla a obula, zbývá už jen přebalit Uhunku a jdeme… o chvíli později sundavám pokaděné kalhoty a triko, Valerína se mezitím zuje. Znovu se obléknu, popoženu Krokodýlku , aby se obula… hledám klíče a Valerína zpívá do toho telefonu, co se jím otevírají vchodové dveře. Klíče nalézám zastrčené ve Valerčině holince. Uhunka se počůrala, takže ještě jí přebalit a jdeme…sundavám další pokaděné triko, Valerína přestává zpívat do sluchátka a začíná si zouvat boty….
To když Vojta není doma. Když Vojta doma je, tak je celý proces ještě doprovázen výkřiky- já přivolám výtah- ne, já – já otevřu- ne já- auuu- mamíííí….

„Jo, prďavý hovínkový bomby!“ raduje se večer Medvěd ze schopností svého nejmladšího potomka, drží nahaté Uhunce nožičky nahoře, zadek jí otáčí mým směrem a volá: „A zamíříme na mámu a ratatatata!“

Za poslední měsíc jsem se dozvěděla, že dvě z mých nejbližších kamarádek čekají přírůstek do rodiny a také Medvědův brácha celkem nečekaně očekává malého Medvěda juniora …a tak jsem moc ráda, že zážitky tohoto typu budu mít s kým bezprostředně sdílet:-)

A na konec jedna básnička, co mi přišla mailem.

Na materskej tretím rokom cítim sa už byť otrokom.

Každé ráno pripravená, že ma čaká dáka zmena.

Ale večer s hrôzou zistím, že to bol deň zas ten istý:

Plienky, hračky, kašičky a dve zlaté detičky.

Starší o pol šiestej vstáva, pyžamko si dole dáva.

Do práce sa s tatom strojí, ten sa toho právom bojí.

„Nemôžeš ísť so mnou zlatko, veľa roboty má tatko.

Mamička má času more, pozri sa, už vstala hore!“

Ja strapatá, pomalá, nočnú som zas ťahala,

lebo malý nechcel spať, iba cicík cumľovať.

Manžel zdrhá: „Láska idem.

Navar niečo, hladný prídem!“

Tak bez seba od radosti, začnem plniť povinnosti.

V ruke nočník, v druhej plienka: „Pozri, v knižočke je lienka!

Chvíľu si tu čítaj, seď, malého prebalím hneď.“

Tvár umytá, zúbky čisté, musia niečo papať iste.

Smerujem ich do kuchyne, cestou otvárajú skrine.

Šaty, šperky, knihy, spreje, zrazu nič na mieste nie je.

Dve stoličky, podbradníky, k tomu svorný krik veliký.

Jeden nechce kašu jesť, pritom reve o 106.

Druhému sa šunky máli a čajík vraj strašne páli.

Po raňajkách hrôza čistá, na vychádzku oboch chystám.

Obliekaciu vojnu zvediem a keď ich už pred dom vediem,

pri malom mi nos vykrúti, nervovo sa takmer zrútim,

cítim to aj cez pančuchy, pos… sa až pod pazuchy!

Druhý pokus upotená, zvládnem ako superžena,

do auta ich oboch pútam. „Kam ich dneska zobrať?“ hútam.

„Už viem, k rieke pri kačičky, to je ten raj pre detičky.“

Ubieha nám rýchlo cesta, na sedačkách divo vreštia.

O hračku sa naťahujú, zvyšných dvesto ignorujú.

V parku je to čistý des, holub, kačka, mačka, pes -

na všetkých sa s chuťou chystá môj dvojročný terorista.

Nemôžem ho spustiť z očí, do jazera by hneď skočil.

Z kočíka sa rev ozýva, celý park sa na nás díva.

Malý mi chce zvestovať, že ho musím pestovať.

Na rukách ho teda vláčim, ťahám tašku, kočík tlačím.

Na staršieho pritom vrieskam, nech nespadne na preliezkach.

Keď lavičku voľnú zbadám, od únavy na ňu padám.

A pre moje detičky, vyťahujem čajíčky,

mandarinky, keksíky, veď majú hlad veliký.

Po desiatich minútach, zašpinení sú až strach.

Tak oznámim: „Moji milí, výlet sa ku koncu chýli.“

Cestou domov – radosť veľká, zaspia obe strašidielka.

Do postieľok ich vyklopím, varešky sa s chuťou chopím.

A pre blaho rodiny, varím zo dve hodiny.

Priebežne periem a suším, upratať nestihnem, tuším.

A hľa – už sú krpci hore, musím sa mať na pozore.

Výtržnosti totiž množia, snáď len požiar nezaložia.

Vo dverách sa manžel zjaví: „Hotový som“ smutne vraví.

„Daj mi niečo na večeru, to bol zas deň, namôjveru!“

Kým papá, ja kŕmim deti, umývam riad, zbieram smeti.

Posťažovať sa mu snažím, že po chvíľke kľudu bažím.

Chápavo mi hlavou kýva, do novín sa pritom díva.

Vytratí sa nenápadne, na mňa ďalšia šichta padne.

Že mal prácu, musím chápať, počujem ho z gauča chrápať.

Chalanov do vane súrim. „Zas nestihnem seriál“, zúrim.

Mydla, šampónu sa stránia, do postele sa ísť bránia.

V pyžamách (mám radosť veľkú) chcú sa hrať a kukať telku.

O polnoci, chvalabohu, nevidno už ani nohu.

Hore je len mamička a kamoška žehlička.

O pol druhej zbitá líham, vlasy si zmyť zas nestíham.

Sníva sa mi krásny sen, že mám zajtra voľný deň…

5 Comments

  1. Manželka napsal:

    ze života, obojí! :D

  2. chunicce napsal:

    to je naadhera,ja jsem tak rada,ze nejsem sama…. ooo boze,dekuji,ze zijou stejne zotroceny jedinci :D

  3. Martina napsal:

    Ale je dobře, že to berete s humorem…… co já bych dala za uklizenej barák, čistou podlahu, neumatlaný okna, nezaprášeno, posekanou zahradu a záhony bez plevele….. (chlap odjel na čtyři dny a ty mláďata jsou v přesile, lotřící)

  4. jana napsal:

    Básnička mě pobavila, hihi :) . jenže já se mám, jednak mám zítra volný deň, a i když je malá doma, tak vstává jako celkem normální člověk v půl osmý :) .

  5. Sandra napsal:

    Martino, tohle jsou ještě celkem humorné situace, k pláči jsou jiné…
    Jani, víš, že škodolibost je fuj vlastnost?:-)