o dětech…všech třech

Maminko, rozhlídnul se včera Vojta v lese, tyhlety stromy mají ještě říjen, ukázal na ty, co měly koruny poseté barevným listím, a tamty, mávnul směrem k holým větvím, už mají listopad. Přišlo mi to jako zajímavá úvaha, obdobně je to možná i u lidí- já kupříkladu mám sotva konec léta a někteří jiní už nakupují na vánoce.

Jako kupříkladu paní, co stála včera v obchodě před námi ve frontě a kupovala asi 15 čokoládových mikulášů. Mami, hlásil Vojta (nahlas), ta paní asi neví, že ještě není prosinec. Občas je s ním docela sranda. Tuhle jsme večeřeli v Ikeji, když Vojta zaostřil a začal volat- hele, koukejte, černoch! což ještě samo o sobě bylo docela v pohodě, jenže dodal (neméně nahlas) Ale babička říkala, že se jmenuje cikán! Která babička? ptali jsme se s Medvědem oba v naději, že to nebyla zrovna naše matka,co nám takhle zavařila, a že si vysvětlování rozdílů mezi černochy a Romy v přeplněném restauračním zařízení vyžere ten druhý. Babička Medvědová. Kiš kiš, ostrouhala jsem Medvědovi mrkvičku…nevím, co bych říkala, někdy začíná být těžké ty jeho zvídavé otázky zodpovídat.

Valerka se naučil říkat krásně slova jako brambůrka, Karkulka…ale Valerka říct bůhvíproč neumí a tak o sobě začla prohlašovat, že se jmenuje Karkulka. Snaha Karkulky si nás tu všechny podrobit a zotročit je bezmezná. My s Medvědem zatím statečně odoláváme, ale ve sporech s Vojtou začíná být jasně vidět, kdo má navrch a Vojtěch to kupodivu není. Kvůli Karkulce bych si přála, aby to další miminko byla holčička, protože jestli bude vyrůstat mezi dvěma bráchama, tak se z ní křehká dívenka asi nestane. Všichni okolo si myslí, že je Karkulka kluk- a to i v případě, že má na sobě vyloženě dívčí oblečení. Domnívala jsem se, že je to tím, že nemá náušnice, nebo tím, že jsem jí koupila modré boty, ale tuhle mě paní doktorka vyvedla z omylu. Říkala…a tady ten Váš chlapeček…to je holka…. Cože, to je vážně holka? Já když jsem jí viděla, jak řádí v čekárně, tak jsem si říkala, že to musí být jistojistě kluk. Njn, nás chlapeček Valerín Karkulka.

Byli jsme tento týden na genetice a rozhodli jsme se, že na tu amniocentézu půjdu. Bylo by to asi jednodušší, kdyby se člověk na všechny testy vykašlal, pak by se mu narodilo nějaké dítě a ať by bylo jakékoliv, postaral by se. Takhle už je to stejně naprd, protože i kdybych tam nešla, tak klid už bych stejně neměla… mluvili jsme s jednou Medvědovou vzdálenou příbuznou, které se narodilo těžce postižené dítě (volali jsme jí, abychom vyhověli paní genetičce, která když se dozvěděla, že je v rodině z dvojčat více postižených potomků, úplně se jí zaleskly oči, že to by byl bezvadnej materiál na výzkum, a že máme zjistit podrobnosti… s námi to souviset nemůže) a ta nám říkala, že kdyby se ukázalo, že je to miminko postižené, tak ať si „to necháme vzít“, že je to peklo. Pro mně to byl třeba docela zajímavý názor člověka, který s tím žije. Na netu člověk většinou narazí jen na blogy lidí, kteří to tak nějak zvládají, mají postižené děti a píší, jak jim to obohatilo život, jak se jejich život stal kvalitnější a jak je to dítě jejich sluníčko. Na druhou stranu, skutečně je to tak? Není to jenom ta hezčí strana mince? Nebo nejsou to nějací tvorové vybaveni nějakou vlastností, kterou já třeba nemám…třeba nekonečnou trpělivostí, nebo ochotou se obětovat až za hrob? Také to jsou většinou blogující rodiče menších dětí…ono je asi trochu jiné, když má člověk doma 5letého downa, sluníčko a něco jiného je mít doma takto postiženého  adolescenta. Zkrátka většinou se člověk dočte, jak díky této zkušenosti získal život rodičů další rozměr a větší hloubku, jak se naučili radovat z maličkostí…tohle byl zatím jediný člověk, který to postižené dítě (resp. spíš puberťáka) doma má a radil nám- dejte to pryč, je to peklo.

No jo, jenže dejte to pryč se snadno řekne, ale hůř udělá. Jak to vlastně je, když se člověk rozhodne kolem toho 20.- 24. týdne pro interrupci a to dítě porodí.- ukážou mu ho, může se rozloučit a to dítě pohřbít, nebo ho odnesou v kýblu a vyhodí do koše s biologickým odpadem? No nic, no, žádné veselé úvahy.

Ale jinak se máme dobře, byli jsme s Medvědem na rande u Zavěšeného kafe, o víkendu se mi vdává kámoška, tak jedeme na svatbu. Hlídání mi slíbil bratr…bohužel se tedy mezitím stihnul rozejít s přítelkyní, takže bude muset hlídat sám. Jsem na něj zvědavá…ale budu mu držet palce:-) A také bych ráda v brzké době zašla do kina. Asi tedy bez Medvěda, protože se neshodnem v názoru na Habermannův mlýn- já mám tyhle filmy ráda a Medvěd říká, že mu filmy o lidské malosti, zášti a zbabělosti nedělají dobře. Přitom zakoupil DVDčko se Řekem Zorbou, včera jsme na to koukali a to je přímo prototyp filmu o malosti, zášti a zbabělosti. Není tam snad ani jedna kladná postava…možná tak ještě toho Zorbu by člověk chápal, ale šéfík, který měl být dle mého názoru také kladná postava na mně působil spíš jako loser a srab.

A to je pro dnešek vše, odcházím do Zoo hledat psa dingo…má to ten Vojta teda zajímavé preference, já se do Zoo vždycky těšila na úplně jiná zvířata, než je pes dingo…

2 Comments

  1. jana napsal:

    Také chceme jít do zoo! Já konkrétně na člunozobce.
    Držím palce s amnio, ať to dopadne jakkoli…
    Vojta je fakt legrační :) .

  2. Quanti napsal:

    já jsem taky hledala psa dingo! Vojta je můj člověk :)