O bydlení a folkových festivalech

Včera jsem byla na koncertě Žalmana a spol.
Nejdřív jsem měla jít sama, pak říkal Medvěd, že půjde se mnou, pak se to ještě čtyřikrát změnilo a nakonec mě tam jen odvezl a než jsem si doposlechla konzert, pracoval v kanclu přes ulici.
Sice jsem si nejdřív říkala, že to je pakárna, chodit na kulturní akce sama…ale pak se mi to rozleželo a už mi to zase nepřišlo tak hrozný- vlastně, vzhledem k tomu, že jsem to měla i s odvozem to bylo skoro lepší, než kdyby vedle mě seděl Medvěd, který bude celý konzert nervózně poposedávat na židli a přemýšlet nad tím, co všechno mohl stihnout za tu dobu, co se tam „fláká“ a o přestávkách bude zuřivě telefonovat, aby měl neustále o všem přehled.
Konzert byl pěkný, už jsem dlouho nikde nebyla, tak jsem si to užila. Jak tak hráli, tak jsem si představila, že za pár let budou se mnou jezdit na folkové festivaly moje děti. A že to bude hrozně romantické, jak budeme spolu nocovat pod širákem, poslouchat jak hrají…a pak jsem v té představě uviděla Medvěda- my seděli na zemi na karimatce, všichni v jednom chumlu, poslouchali jak hrají, cpali se děsně nezdravým občerstvením z místního stánku a koukali na hvězdičky…a Medvěd stál opodál, neustále telefonoval a rozčiloval se, že nemá signál. Tak jsem mu říkala- Medvěde, odejdi z mé představy- zapuzuju tě, zapuzuju tě, zapuzuju tě…
Poslední dobou je to s ním fakt hrozné, protože pracuje, pracuje, jí v poklusu, spí v poklusu, souloží… no, nechme toho. Ale ještě tři týdny to musím vydržet- pak se dodělá ten PROJEKT ČASOŽROUT a mohlo by to být nějakou dobu lepší….než si zase vymyslí něco jiného.
No, jinak se to opět a pro změnu začíná komplikovat s naším bydlením- spousta lidí, co dělají do realit nám říká, že za tu cenu, kterou požadujeme, nemáme šanci tento barák prodat. A švagr nechce ani slyšet, že bychom měli jít někdy v budoucnu s cenou dolů- že to pak prý nemá smysl prodávat. Tak to jsem zvědavá jak to tedy budeme řešit….
Každopádně, kdybychom tenhle barák prodali za mnohem méně, tak už nám zase nezbyde dost peněz na stavbu nového baráku. A tak jsme se opět v myšlenkách vrátili o pár měsíců zpátky a začli uvažovat, jestli by přeci jen nebylo lepší si za minimální náklady zrekonstruovat byt v centru v jednom baráku, co patří starému Medvědovi. Výhoda by byla, že takto bychom mohli skutečně za rok bydlet a nemuseli bychom tu bydlet dalších 3, 4, 5 let v nepůl zařízeném bytě- provizoriu a myslet si, že bydlíme na chatě, jak mi radila moje tchýně. Další výhoda by byla, že Medvěd by měl kancelář o patro níž a poslední výhoda by byla, že v centru je všechno po ruce- školka u domu, divadlo u domu, obchod u domu,…
Jenže také vede pod barákem rušná silnice, není kde venčit ani děti, ani psy, neměli bychom ani balkon…
tak zase nevím, a už mě to začíná trochu drásat. Co měsíc, to jiný plán- moji rodiče už jsou z nás na budku, tchýně s tchánem má za to, že bychom měli zůstat tam, kde jsme (což je založeno na předpokladu, že bychom tu do budoucna bydleli i se švagrem a jeho rodinou, protože se navzájem nevyplatíme- což je možná hezká představa pro rodiče, ale jinak je to pohádka O nerozlučných sourozencích, kteří k sobě mají blízko… a já zase raději tu O perníkové chaloupce)
Hlavně abychom se nakonec nerozhodli blbě…

Comments are closed.