novinky z Medvědova

Jsem slaměná vdova.
Medvěd je už týden v Praze. Původně se mi jevilo jako dobrý nápad, aby ten měsíc a kus, co mu zbývá do advokátních zkoušek, strávil tam- naši jsou pryč, má tam volný byt, klídek… ale fakt je, že mi tu chybí. Mám sice o něco méně uklízení, protože je tu o jednoho nepořádníka míň, ale zase se mi hůř spí, protože večer nemůžu usnout- hlavou se mi honí různé katastrofické scénáře, třeba co bych dělala, kdyby začalo hořet. Že nejdřív bych musela dostat Mojtu ven, umístit někam, odkud bych měla jistotu, že se nedostane zpátky, např. hodit k sousedům přes plot a pak oběhnout barák, rozbít dveře u Vájinky a vytáhnout ji ven. No a jak tak ležím v posteli a hlavou mi táhnou takovéto myšlenky, tak prostě vstanu a jdu zkoumat, jestli by se nám s Mojtou skákalo snáz z okna u něj v pokojíčku, nebo u nás v ložnici. Prostě magor. Nebo se bojím, že přijdou zloději. Nebo že se dětem něco stane, třeba že Vája v noci přestane dýchat. Mimochodem, asi předevčírem mi tu ve dvě ráno začal houkat monitor dechu. Jak mívám sny tohoto druhu často, tak to trvalo notnou chvíli, než jsem se probrala a došlo mi, že to se mi nezdá, že Vájince houká monitor dechu, ale že to je skutečný signál, že přestala dýchat. Tak jsem doběhla k její postýlce…. a dýchala. Byl to planý poplach, asi už docházely baterky, ale tu noc už jsem toho moc nenaspala. Představovala jsem si jak nevím, co dřív- resuscitovat, nebo zavolat záchranku? A kde mám mobil? Resuscitovat, nebo hledat mobil? A kde jsou klíče, abych mohla otevřít záchranářům? Ztrácet drahocenný čas oblékáním, nebo běžet otevřít nahá?
No, takže takhle já si tu žiju. Ráno se pak po takovéto noci samozřejmě nemůžu vyhrabat z postele. Mojta stojí v postýlce a pořád dokolečka opakuje tátomamitátomami a čeká, až ho někdo přijde vyzvednout. Protože nejsem po ránu schopná nějakých zvláštních akcí, zvykla jsem si ho brát do postele a „číst si“. Mojta má rituály rád, sotva ho vyndám z postele, běží si pro svou oblíbenou knihu, pak ke mně do postele, přikryje se peřinou a čeká, až přinesu mimi a sedneme si vedle něj. „Čtení“ probíhá spíše tak, že si prohlížíme obrázky a komentujeme co se na nich odehrává. Když je ale dobrý den, vydrží se koncentrovat i při skutečném čtení. Protože si však na svůj věk vybral docela obtížnou literaturu (O statečném Cibulkovi od Gianniho Rodariho) musím mu text trochu upravovat. Například pan Tykvička nekupuje cukrlátka za utržené haléře, nýbrž za peníze kupuje bombóny, apod. To je snad asi nejlepší část dne, protože moje děti tam na sebe krásně reagují a to je balzám na duši. Mojta nadšeně vykřikuje, když vidí na obrázku něco povědomého „šlápl na nohu, au au, tady je pan okurka a kde je pan víno? Najít pana víno…“ a mimi se mu směje. Nevím co jí na tom výjevu vždycky přijde tak veselého, ale něco asi jo. Tak to je naše probuzení do nového dne.
Dál už to tak veselé není, protože nastává celodenní program s názvem nočníková drezura. zhruba před třemi týdny se mi už zdálo, že jsme na dobré cestě. Mojta začal bobky v plíně hlásit. Sice až dodatečně, ale pořád to byl veliký rozdíl oproti dřívějšku, kdy náš malý tchořík utíkal před tím z nás, kdo ho chtěl zrovna přebalit, za ním se táhnul nezaměnitelný odér a křičel- „tam není bobo, tam není bobo.“ Teď hlásí bobky už ode dveří a když je nahatej a doma, dokáže si i v pravou chvíli sednout na nočník a ten zázrak tam vypustit. Když je na zahradě, má důležitější věci na starosti, než se koncentrovat na takové podřadnosti a pustí to tam, kde to na něj zrovna přijde. „Mami, tam je bobe…“ přiběhl mi tuhle domů oznámit. Vzala jsem toaleťák, šla za ním a čekala, že zamíří k pískovišti, kde si předtím hrál. On ale oběhl barák z druhé strany a skutečně- na zámkové dlažbě přímo před brankou ležel bobek úctyhodných rozměrů. Polilo mne horko, když jsem si představila jak všichni ti kolemjdoucí a sousedé (vesměs starší ročníky, kteří tráví teplé dny na verandách a pozorují co se kde šustne) viděli našeho malého trpaslíka, jak přiběhl zpoza domu, stáhl kalhoty, podřepl, vystrčil na ně zadek, vytlačil hromádku a zase odběhl…
Poslední dva dny se ale nějak šprajcnul a odmítá spolupracovat. Na nočník se odmítá posadit a když se mi ho podaří namotivovat „bombón dostaneš, až se vyčůráš do nočníku“ podřepne, vytlačí pár kapek, pak mě upozorní na to, že nočník hraje a dožaduje se slíbené odměny. Fakt nevím po kom tuhle vyčůranost zdědil…
Do školky mi ho nevzali (měli 114 přihlášených a brali 60 dětí…a to jsem přitom šla do té ze školek v okolí, kde byla největší šance- např. do Montessori, kam bych ho dala ze všeho nejraději, ale kde u zápisu byla čtyřhodinová fronta a přitom brali 18 dětí, jsem to ani nezkoušela.) Jsou okamžiky, které jsou jedinečné, kdy je Mojta milý, něžný, kdy objeví nějaký nový kus světa, kdy mě něčím rozesměje a to si říkám, že by bylo škoda ho dát do školky a o tyto chvíle přijít. A pak jsou chvíle, kdy je vzteklý, protivný a divoký…a to si zase říkám, že by nebylo od věci ho na pár hodin někam deponovat.

Comments are closed.