Návštěva

Přijela mne navštívit kamarádka Zuzka se psem, kterému Vojta říká Mámy. Mámy je roční borderčí kluk, nadějný budoucí šampión agility. O borderkách se traduje, že to jsou nezničitelní psi, ale naše situace je taková, že když se Vojta honí s pejskem Mámym po zahradě, tak první se přišourá domů pes a kouká, kam by se složil, zatímco Vojtěch stále ještě juchá na zahradě a vykřikuje: „onem, Mámy, utítej…a opá baló.“
Takže z toho vyvozuji, že máme nezničitelné dítě, když dokáže zničit nezničitelného psa. (Spatřuji ovšem velikou výhodu v tom, když Vojta odrovnává pejska Mámyho, protože když tu pejsek Mámy není, tak odrovnává mně- a já jsem groggy výrazně dříve, než ten pes.)
Tím, že se Vojta i pes unaví, nám dospělým vždycky večer vznikne okénko, kdy si můžeme v klidu posedět a popovídat. Tentokrát došlo na téma, které je pro Zuzku aktuální, a to sice vychovávání dětí ve víře. Jak řešit situaci, kdy jeden z partnerů pochází ze silně věřící rodiny a druhý je přesvědčený ateista s rodiiči, kteří na věřící lidi pohlíží jako na mimozemšťany?
Rozebrali jsme to ze všech stran a můj závěr byl takový, že být já tím nevěřícím partnerem, asi bych svůj názor upozadila a své děti ve víře vychovala. Myslím, že víra je dar, nedá se k ní dospět racionálně. Lze k ní dospět buď skrze nějaký hluboký niterný zážitek, nebo snáze -přijmout ji jako nezpochybnitelnou věc v ranném věku (jedna plus jedna jsou dvě, slunce večer zapadá a ráno zase vychází, Bůh existuje.) A v životě nastane spousta situací, ve kterých je právě víra tou berličkou, o kterou se člověk může opřít, když mu docházejí síly. Přála bych svým dětem ten dar… ale bohužel jsem přesvědčená o tom, že k vychovávání dětí ve víře je potřeba, aby alespoň jeden z rodičů byl ve své vlastní víře pevně ukotven, což není zrovna náš případ.
Navíc ve věřících rodinách, které jsem poznala, bylo všude ve vzduchu cítit něco, co si myslím, že nám chybí a co bych potřebovala ke štěstí. To něco, co je cítit např. z každého článku Macešky, nebo z její knížky. Taková nějaká atmosféra vzájemné sounáležitosti a hutné lásky, která se stává skoro hmatatelnou. Nevím, jestli to souvisí s vírou, ale nutně bych potřebovala vědět, jak se to vytváří.

Tuhle jsem navrhovala Medvědovi, že bychom mohli navštívit manželskou poradnu,ve které by nám třeba něco poradili. (Ačkoliv, už vidím, jak nám nějaký odborník na slovo vzatý radí, jak si doma vytvořit atmosféru rodinného štěstí.) Medvěda ta představa tak vyděsila, že je od té doby úplně miliónový…a tak nám paradoxně ta manželská poradna prospěla, a to jsme tam ani nemuseli chodit:-)

Comments are closed.