Mojtoviny

Mojta má poslední (na můj vkus už docela dlouhou) dobou nějaké protivné období. Běda, když se po něm chce něco jiného, než on by si zrovna představoval. Vzteká a ječí jak na lesy… a odmlouvá, jejda, ten odmlouvá.
Včera míra mé trpělivosti přetekla- čistila jsem zrovna záchod a Vojta šel okolo a nesl si počůranou plínu. Chtěla jsem mu říct, aby ji vyhodil do koše a řekla jsem „Vojtíšku, vyhoď tu plínu do záchodu.“
„Átotu ne!“ protestoval trpaslík. Už zase odmlouvá, pokolikáté už. „Hoď tu plínu do záchodu a hned!“ ječela jsem na něj. Teprve když trpaslík odkvačil načuřeně požadovaným směrem a v kuchyni se spolu s kýženým žuchnutím ozvalo naštvané „to toše!“ mi došlo, co jsem to po něm chtěla za kravinu. Naštěstí je to moje dítko už samostatně myslící tvor- a ačkoliv je právě jeho samostatné myšlení a jednání zdrojem problémů a neustálého boje při ujasňování pozic ve smečce, nese to s sebou i své výhody a budeme si muset zvykat.
Co se nočníkové drezury týče, jsme stále tam, kde jsme byli před x měsíci-jakmile je Vojta nahatý, vykoná potřebu do nočníku, či do záchodu, jakmile má slipy, nebo kalhoty, tak se prostě a jednoduše počůrá. Nevím co s tím dál- teď v létě běhá na naháče, ale co budem dělat v zimě? Přeci tu nebude nahatý běhat navěky…
No a co se pokroků na jazykové frontě týče, také se nedá říci, že by se nějak výrazně snažil. „Myšku tanetu“ dožaduje se svého oblíbeného tanečku Měl jsem myšku tanečnici. „Cože, myšku Žanetu?“ Mojta znejistí, ale pomalu přikyvuje. „Myška Žaneta, to je velká popleta,“ začínám a to už se Vojtěch rozčiluje, že to není to, co si představoval. „Myšku tanetiti“ doluje ze sebe s trochou snahy. Je vidět, že když se chce, tak to jde, ale proč by se chtělo, když stačí říct jednoduše tanetu a matka spustí.
Potíž je, že matka už také občas nerozumí. Jak se Vojta jazykové vyvíjí, tak upouští od těch svých původních zkomolenin, které už měli naučené, a nahrazuje je jinými zkomoleninami, které si teprve musíme zažít. Například medvědovi původně říkal bibi, teď už je to eded, čepice byla pipi, teď je to pititě.
Některá slova oproti tomu umí vyslovit zřetelněji, než by bylo milo- „pudele!“ ozvalo se nedávno chodbou pražského paneláku. Medvěd se k tomuto rozšíření potomkova slovníku přihlásil, protože chvíli předtím při parkování toto emocionálně zabarvené slovo vypustil z úst a Vojtěcha to evidentně zaujalo, ale to ovšem neví, že Mojta toto slovo objevil už o něco dříve- v situaci, kdy mi Medvěd dělal přednášku o tom v čem všem bych se měla zlepšit a zapracovat na sobě a skládal u toho kočárek, a jak se tak koncentroval na ucelený výčet mých nedostatků, tak se zapomněl soustředit na montování kočárku a složil ho tak, že se mi při prvním nájezdu na obrubník rozložil. Pudele byl ještě ten nejlepší výraz, který si Mojta z mého mnohoslovného projevu mohl vybrat.
Moje máma neustále básní o tom, jak jsme my dva s bráchou ve Vojtově věku uměli už to a ono. Zejména bratr, to byl dle jejího popisu hotový Cicero. A když šel v roce a třičtvrtě do jeslí, tak prý uměl 30 písniček. Docela bych jí to věřila, nebýt toho, že to nekoresponduje s mou vlastní vzpomínkou na bratra v pozdním školkovém věku, který v kuchyni u stolu před zrcátkem pozoruje kmitání svého jazyka a přeříkává „autobuf, autobuf, pfejel ve fy hejno huf.“
Vybavuje se mi v té souvislosti babička, která vždycky vyprávěla příhody u kterých by dala krk za to, že se staly přesně tak, jak ona líčí. Baštili jsme ty historky přesně do té doby, dokud nezačala vyprávět příhody u kterých jsme my byli a které jsme si pamatovali. Pak jsme zjistili, že babiččino vyprávění v sobě sice obsahuje jistou esenci původního zážitku, ale jinak že má ta vyprávěná historka s tou původní pramálo společného.
Vojta má dva roky a půl a pár písniček umí- nejraději má Komáři se ženili, kde to v tom oktávovém skoku to-má-ži pěkně rozjede,v roce a třičtvrtě neuměl ani jednu, maximálně do Skákal pes dělal Haf haf haf, haf haf haf.
Nebo jsem prý ve Vojtově věku uměla vyjmenovat všechny druhy opic. Medvědovi samozřejmě toto tchýnino povídání vadí, tak už se docela dlouhou dobu snaží Vojtu naučit různé druhy stromů, aby mohl říct- „opice, ano, ale Vojta zase umí vyjmenovat stromy.“ Uspěch zatím veškerý žádný.
„To je Vojtíšku dub“
„Ano, bub.“
„Ne bub, ale dub- dé přeci umíš, tak řekni další děda dub.“
„Dalchí deda bub.“
„Hm, tak řekni buk.“
„Dut.“
…takže asi tak.
V neděli jsme seděli v hospodě ve Smržově a ládovali se výborným obědem (hospodu můžu doporučit!) Vojta nejí ani rýži, ani brambory, tak jsem mu objednala maso a krokety. Balony Vojtu tak zaujaly, že nechal pro změnu maso. A když už mu nezbyl ani jeden balon na talíři, vrhl se na moji misku suché rýže a začal ji do sebe kýblovat.
„Vidíš to?“ nestačila jsem se divit.
„Hm,“ odtušil Medvěd, „zázrak- ten já zažiju, až jednoho dne Vojta řekne další děda dub.“
„Dalchí deda dub.“
v úžasu jsme na sebe hleděli.
„Dalchí deda bub,“ opakoval Vojta.

Některé zázraky se zkrátka stávají jen jednou…

Comments are closed.