krize mateřství

Možná jsem vůbec neměla mít děti a měla jsem svůj život věnovat něčemu, k čemu mám větší vlohy.

Sice mě teď zrovna nenapadá, co by to tak mohlo být, ale myslím, že by se něco našlo. Výchova potomků se mi evidentně nedaří, možná jsem to měla přenechat někomu s větším talentem. Krize se táhne od víkendu. Měli jsme jet na hory, hrozně jsem se těšila, nakoupila kukly, helmy a podkolenky na lyžování, zamluvila lyžařskou školičku, odhlásila Vojtu ze školky…a pak jsme přijeli do Krkonoš a všude obleva, mokrý sníh, po namrzlých cestách se valily proudy vody a další voda nám na hlavu padala z nebe. Tak jsme to odpískali- obě děti měly stát na lyžičkách poprvé, hodina jejich lyžování by nás přišla na 1000Kč a nejsem blázen, abych platila takové peníze za to, že mi někde promoknou a nestydnou…navíc by je to třeba ještě odradilo, protože koho by bavilo lyžovat v dešti? Den jsme strávili u dědy Medvěda v penzionu…už jsme tam dlouho nebyli a tak jsme opět zapomněli jaké je to tam s dětmi psycho. Babička a děda Medvědovi mají celkem 23 vnoučat a tomu přiměřený počet pravnoučat, a všichni je jezdí pravidelně navštěvovat, do toho ubytovaní hosté, krajkové bílé nažehlené ubrusy a spousta cenných a rozbitných věcí v poličkách asi půl metru od země. Pobyli jsme tam asi 6 hodin, nedalo se jít ani na procházku, ani bobovat, protože bylo hnusně, dětičky byly po setkání s Malou Medvědovou nadšené a rozjívené, jak utržené ze řetězu…a tak když jsme večer odjížděli zpátky do Prahy, vůbec jsme si nepřipadali jako odpočatí po víkendu, naopak jsme byli oba zralí na nějaký měsíční lázeňský pobyt (bez dětí), kde by nás zase dali dohromady. Jenže člověk nemůže být přehnaně náročný…tak jsme alespoň na chvíli po cestě zastavili v Poděbradech, abychom nasáli tu lázeňskou atmosféru. Procházka po Poděbradech to tedy zrovna pojmenovat nejde, protože jsme zastavili kousek od dětského hřiště a ledva ho Krokodýlka zmerčila, s hurónským křikem si odběhla kolem plotu do zóny zaslíbené omotat všechny končetiny. Kdyby měla řetěz, připoutala by se k tomu hřišti řetězem. A tak jsme tam zkejsli.

Další dny byl Vojtíšek odhlášený ze školky a protože jsou jarní prázdniny a ve školce jedou na nějaký úsporný režim, říkala jsem si, že bude dobrý nápad si ho nechat doma. Že si to užijeme. Nebyl to dobrý nápad. Tak například pondělí: K snídani dostal housku a prohlásil, že chce polívku, k obědu dostal řízek s bramborem, ani to neochutnal a řekl, že si chce dát radši jogurt a když přišel odpoledne čas na jogurt, tak už ho nechtěl. (To si ve školce taky takhle vybíráš, co budeš jíst? Ne, ve školce ne, ale tady jo… bezva!) Já jsem mu tedy pokaždé řekla, že když nechce, tak ať nechá být, ale nic jiného že nedostane, ale scéna kolem toho byla ukrutná. Dál se mu nic nechtělo, oblíkat se mu nechtělo, do zoo se mu nechtělo, do dětského koutku se mu taky nechtělo, spát se mu nechtělo…naopak mi přišel vzbudit Valerínu asi po čtvrt hodině, ta už pak nezabrala a byli líbezní oba. A já si říkala co to vlastně člověk má v sobě za iracionální potřebu si pořizovat děti, když život nabízí takových lákavých možností a člověk si dobrovolně uváže na nohy několik ječících vzpurných koulí.

Začetla jsem se do knihy Respektovat a být respektován, té bible všech úspěšnějších matek a než jsem se prolouskala k druhé kapitole, padla na mne tíživá chandra. Evidentně všechno dělám špatně. Například:

Přehled neefektivních způsobů komunikace:

1. Ty zase (vždycky, nikdy, pořád)…! Kdybys aspoň…! (výčitky, obviňování)

2.Měl/a by seis uvědomit, že… (poučování, vysvětlování, moralizování)

3. Tohle jsi udělal/a špatně! (kritika, zaměření na chyby)

4. Já (někdo) kvůli tobě… (lamentace, citové vydírání)

5. Nedělej to, nebo se ti stane…! (zákazy, varování)

6. Z tebe jednou vyroste… (negativní scénáře, proroctví)

7. On je takový… (nálepkování)

8. Udělej… (pokyny)

9. Okamžitě běž a udělej…! (příkazy)

10. Přestaň…, nebo…! Běda jestli…! (vyhrožování)

11. Křik

12. Podívej se na…, vezmi si příklad z … (srovnávání, dávání za vzor)

Já pro tebe…, a ty…! (poukazování na vlastní zásluhy)

13. Ty snad chceš…? Copak ty nechceš…? (řečnické otázky)

14. Ty jsi ale… (urážky, ponižování)

15. To je náš génius! To ses teda vyznamenal! (ironie, shazování)

A teď praxe: problém s uspáváním. Vojtíšek chodil odmala disciplinovaně spát, uložili jsme ho do postýlky, on si tam chvíli broukal, rekapituloval si (asi) zážitky z celého dne a pak spokojeně usnul, budil se na kojení, později vůbec a až na to, že vstává asi o tři hodiny dřív, než by si člověk přál, se spaním žádné problémy nebyly a nejsou. Krokodýlka oproti tomu snad spát vůbec nepotřebuje- už jako mrňavá ležela tiše v postýlce, potmě a číhala. Kdykoliv jsem se připlížila do ložnice, svítily na mne široce rozevřené oči jak baterky. Jak krokodýl čekala bez hnutí několik hodin na svou kořist a sotva zjistila, že jdeme spát, začala se dožadovat svého místa v naší posteli. To jí ostatně vydrželo dodneška-jakmile si zalezeme do postele, dá se vzápětí celkem očekávat dusot dětských nožek a Valerína se i s peřinou a celým svým zvěřincem stěhuje k nám. Pak zavelí- táto tijo, mámo, ty taky tijo, já ci pát! jako že máme přestat krafat, abychom ji, princeznu, nebudili. Poprvé když jsem to slyšela, tak jsem se málem počůrala- té diktátorce jsou sotva dva roky, ale její snaha si nás rovnat do latě- a to i na cizím území, v naší vlastní posteli- je neuvěřitelná.
No a zpátky k tomu uspávání- je s tím problém. V 19.40 končí v televizi Šmoulové, do osmi bývají prďoši v posteli. Pak by Vojta i usnul, ale Valerína ho zlobí- leze mu do postele, nebo mu tam hází svoje hračky, nebo ho něčím mlátí. Kolikrát slyším za dveřma, jak jí říká: nech už toho, já chci spát. Je mi ho líto. My jsme se s bráchou také dělili o jeden pokoj a co si vzpomínám, bývala to docela legrace (tedy dokud jsme byli malí, když už jsme byli dva dospívající s absolutně odlišným vkusem, tak už to zas takový bžunda nebyla) stavěli jsme si z peřin bunkry a stahovali se navzájem z postele, ten, kdo spadl prohrál (brácha vždycky prohrál, můj náskok 3 let a x kilo navíc neměl šanci dohnat…i dnes si myslím, že by prohrál, už je sice dlouho výrazně silnější než já, ale já mám zase solidní základnu:) také jsme vedli polštářové bitvy a vyprávěli si hrůzostrašné historky o strašidýlku Emílkovi, co bydlí v díře za postelí. Bylo to fajn. Nevím ale jestli takové vzpomínky bude mít i Vojta, protože když se vám konečně podaří usnout a někdo vás vší silou majzne panenkou do hlavy, tak to moc k zasmání není.
Takže to řešíme- metody máme odlišné: já obětuji večer a hodinu, dvě, dokud Krokodýlka nezabere, sedím potmě u postýlek a dokolečka omílám: Lež (pokyny),  okamžitě koukej spát!! (příkazy), buď zticha, nebo dostaneš na zadek (vyhrožování), a podobně. Výčitek, vysvětlování, dávání za vzor, poukazování na vlastní zásluhy, řečnických otázek a citového vydírání mám v rejstříku také dost. Medvěd má jinou metodu- ten je uloží, poví jim pohádku, dá jim pusinku, pohrozí Krokodýlce, aby koukala spát a pak je tam nechá a jde si po svých. Když už mu přijde, že jekot neustává (Ojta bouchnul- ona mě bouchla první) tak tam vlítne a pádnou pravačkou sjedná nápravu. Nevím jestli je jeho metoda úspěšnější- výsledek je tak jak tak ten, že prďoši do desíti nespí, rozdíl je jen v tom, že při mém uspávání dohlížím na to, aby byli potichu, zatímco při Medvědově uspávání ty dvě hodiny prořvou- buď proto, že se mydlej navzájem, nebo proto, že dostali na zadek. Zase Medvěd se může ty dvě hodiny věnovat něčemu jinému, než je zírání do tmy… na druhou stranu já bych si ty prořvané dvě hoidny stejně nebyla schopná užít, protože bych měla neustále pocit, že se nám za dveřmi srocují sousedé s válečkama, které ryk našich drahoušků netěší.
Každopádně ani z jednoho z nás by autoři knihy radost neměli. Na svou obranu musím říct, že jsem zkoušela i různé formy dohody (Když vám řeknu ještě jednu pohádku, tak pak budete spát, platí?- takhle se dá domluvit s Vojtou, s Krokodýlkou nikoliv) a slibů (Jestli půjdete pěkně spát a pořádně si odpočinete, tak zítra podnikneme to a to….) a s tvrdohlavou dvouletou žábou to ani nehlo.

K další kapitole jsem zatím neměla odvahu se prokousat, musím to dávkovat postupně, aby to se mnou nešvihlo. Medvěd  zalistoval dál a zřejmě tam našel něco o hodnotách, protože říkal, že to je fakt, že bychom měli dětem vštěpovat více ty správné hodnoty. A tak hned druhý den, když Valerka popadla borůvkový koláč a odběhla s ním do pokojíčku ( a já za ní volala- koukej si ten koláč přijít sníst ke stolu- příkaz) tak Medvěd za ní volal- Hodnoty, Valerko, mysli na hodnoty jako je čistota… srandičky, srandičky, než mu Krokodýlice vstoupila do úsměvu a radostně ten koláč přilepila na zeď a vyrobila tak na nově vymalované bílé ploše veliké plastické borůvkové kolo. To pak Medvěd zavyl jak raněné zvíře a o hodnotách už se nezmiňoval.

Snažila jsem se splnit domácí úkol a představit si, co bych řekla dospělému, kdyby mi obtiskl borůvkový koláč na zeď a zda by se moje reakce lišila. Chvíli mi trvalo než jsem si dokázala tu situaci představit a pak mi došlo, že správné zadání by mělo být- co bych řekla dospělému, kdyby mi obtiskl borůvkový koláč na zeď a vesele se tomu řehtal. Bezprostřední reakce by asi byla něco o prdeli a důsledek pak ten, že by takový dospělý byl u nás na návštěvě naposledy.
„Partnerský přístup k dětem znamená chovat se k nim jako k dospělým, kterých si vážíme nebo které aspoň respektujeme.“
píše moudrá kniha. Jenže rozdíl je v tom, že dospělé, kterých si vážím, nebo kteří jsou v mých očích respektuhodní, už někdo slušně vychoval. Ten respekt a úcta ostatních se musí získat, nevzniká sama od sebe a není vázaná na věk. A tak i těm dětičkám je potřeba pevně stanovit mantinely, což podle mého v útlém věku jinak než autoritativně nejde (co myslíš, Valerko, je dobrý nápad do té silnice skákat, když tě tam může přejet auto? Nebylo by lepší se příště rozhlédnout? Přemýšlej o tom…), aby věděli co se smí a co se nesmí, co se má a co se nemá- právě proto, aby pak v dospělosti jejich známí nemuseli řešit, jak se mají tvářit, až jim nalepí koláč na stěnu a bude jim to připadat jako úžasnej fór…

…………………

Ale protože jdeme večer do divadla a uspávat budou naši, tak ještě musím připsat, aby mi to nezrušili, že tenhle problém s uspáváním dětiček není přenosný. Minulý pátek jsme byli na Jesus Christ Superstar, hlídala kamarádka a usnuli jí (prý) úplně v pohodě. Tak možná že jsou na cizí hodní, jen na vlastní jsou jak na cizí:-)

22 Comments

  1. Martina napsal:

    Parádně sepsané…… přesně takhle to vypadá u nás doma. Jediný rozdíl je v tom, že to třetí už máme pár měsíců na světě. S usínáním jako bys stála u nás v děcáku… až se narodí to třetí, tak to teprv bude ta správná legrace. Teď má prťouska virózu, nejstarší naštěstí dneska ze školy /prvňák/ nepřinesl poznámku – je to hyperaktivista, takže sezení v lavici ne ne, a prostřední neustále kouká, co by zdevastoval. Teď jsem na zemi našla hromádku čehosi, co bývalo velký vrtulník z lega, ubránila jsem ho vcelku přesně měsíc. Ostatní lego je na kaši ve velké krabici, to už nikdo nesestaví. Takže po dvou hodinách spaní v noci, převlíkání poblitého mimina a odsávání nudlí, čtyřech kafí a málem rozbité hlavě, jak jsem otupěle narazila do dveří, mě tenhle článek fakt potěšil. Mmch o příručkách o výchově si myslím, že použití mají dvojí: buď se tou knihou můžeš tlouct do hlavy, nebo ji mrsknout po dítěti. Držte se, bude veseleji ;o))

  2. Martina napsal:

    Jo a podle toho výše sepsaného komunikuju zásadně neefektivně, a to prosím i s manželem… hlavně s manželem… panebože, já se snad půjdu opít ;o)

  3. Rosťa napsal:

    Jak čtu tu citaci z Chytrý Knihy, umírám u toho smíchy. Nechápu, jak ty generace našich předků mohly všechny ty svý děcka vychovat v (údajně) lepší a morálnější lidi, než je současná populace, a to prosím bez podobných studnic moudrosti :-)

    Jak se vám líbil JCS?

  4. Nz napsal:

    Hehe, já se škodolibě směju, páč dneska mimino usnulo v půl osmý, pak jsem holkám přečetla kapitolu z Paní Láryfáry a zkrácenou verzi Kocoura v botách, v 8.30 je uložila s tím že „pššš“, ať nevzbudíte mimino. a v 8.40 byly tuhý. A nevzbudí se dřív než v sedm.
    Vždycky jsem uspávala děti tak, že jsem si lehla s nima, do půl hodiny usnuly a já měla volno. Kolem čtyř let začala starší chodit spát sama, a dneska poprvé šla i mladší. Nevím, sice užívám všechny druhy neefektivní komunikace, ale večer probíhá v klidu, bez řvaní, bez fyzických trestů- nemám na to náladu ani sílu:D To si s nima radši na chvíli lehnu. Máma si ke mně a k ségře chodila občas lehnout snad ještě v deseti letech. Dřív nebo později příjde věk, kdy matka v posteli bude dětem vadit, tak si užívám, že usínají přitulený ke mně:D

    Valerka mi přijde moc malá, aby usínala sama, možná i proto to nejde bez problémů.

  5. Sandra napsal:

    Martino, jsem ráda, že je na tom někdo obdobně:-)

    Rosťo, JCS se líbil, měli jsme super obsazení- Střihavku, Basikovou. Nejzoufalejší byl Noid coby Pilát, ten týpek neumí absolutně zpívat, nevím, kdo ho tam obsadil…

    NZ, Valerka právě neusíná sama, má postýlku hned vedle té Vojtovy. A ani když jí sedim rovnou u hlavy neusne o nic rychleji. Loni spávala v posteli se mnou, uspávala jsem ji tělo na tělo a také to zabralo polovinu večera. Problém podle mého je v tom, že- bůhví proč- nebývá dostatečně unavená…

  6. Sandra napsal:

    Jo, ještě jsem zapomněla napsat, že jsem jeden čas předstírala spánek- položila jsem si hlavu vedle její a dělala, že spim. Nějakou dobu to fungovalo, ale pak jsem párkrát dostala panenkou po hlavě, abych se koukala rychle probrat…každé dítě máš jiné, co zabírá na jedno nemusí nutně zabrat i na druhé…

  7. Sandro napsal:

    Já vím, že Manželčiny děti mají kriticky malou potřebu spánku, nějakejch 8 hodin denně jim bohatě stačí. Tak třeba Valinku uložit o ty dvě hodiny, co trvá uspávání, později. Přinejmenším ty dvě hoďky jde strávit efektivněji než uspáváním. Když mi Mladší vytuhne odpoledne třeba jen na dvě minuty v autobuse, v osm neusne ani kdybych se na hlavu stavěla. Tak ji uložím v deset a bez problémů. Jak píšeš, že každé dítě je jiné, nelze očekávat, že všem může vyhovovat daný režim-po šmoulech zalehnout.

    Nebo zkusit Sedalii, to je homeopatikum na zklidnění a lepší spánek u dětí.

    Jinak nevím, co Ti poradit, aby se Ti zas vrátila radost z mateřství.

  8. Sandra napsal:

    No jo, to jsem také dělávala…jenže sousedka vyžaduje od 19.00 klid, aby slyšela televizi, kdyby tu Valerka pobíhala do 22, byly by problémy.
    To homeopatikum zvážím…ale jinak bude zase líp, jsou horší dny a lepší dny, teď se holt nakupilo pár těch blbých za sebou, není to žádná tragedie:-)

  9. mura napsal:

    na chytry knihy se vyprdni. jedina uzitecna (a taky nejtezsi) zasada je duslednost.

    a nesmutni, bude hur :) prijde doba, kdy na tebe budou hledet v lepsim pripade soucitnym laskavym pohledem, v horsim pripade doprovodi jeste komentarem. v unoru se budou tvarit, ze takovejma blbostma, jako je maturita, se zacnou zabejvat treti kvetnovy tyden. pohlavek jim nedas, neb nedosahnes. par facek jim nedas, neb maji v hube rovnatka za bratru 15 litru. maximalne je muzes nakopat, ale to chce mit dobrou fyzickou prevahu.

    u nas doma taky mame vyzivno. prestalo me bavit furt se dozadovat surovani rajonu, ktere ma kazdy jeden pridelene. a uklizet bordel, ktery vytvareji oni i jejich zvirata. a vyhlasila jsem, ze tomu, kdo se nepodili na debordelizaci spolecne uzivanych prostor, neperu a nezehlim. takze jsme momentalne ve stavu, kdy spolecnymi prostorami prochazim svizne a snazim se neumazat. skrin na spinave pradlo praska ve svech. zatim jsou v klidu, ciste pradlo jim dojde, pocita,m tak nekdy pristi tyden.

    uz je ti lip?

  10. Sandra napsal:

    Můro, to měl být povzbuzující komentář?:-)

    Ale jinak už je líp, dneska bylo krásně, byli jsme v Zoo, bruslit…přespáváme u tchána a hlídáme Malou Medvědovou, s Valerkou jsem si lehla do postele do pokojíku a po hodině a půl s sebou přestala škubat a odebrala se do hajánek, Vojta s Medvědicí sdílí ložnici a stále k nám doléhá jejich ejchuchu tralala (a to už měli být dvě hodiny v limbu)…jenže když máme za sebou pěkný den a člověk je psychicky odpočatý, nějak se s tím srovná a řekne si, že časem vopičáci odpadnout musí. Když je blbej den, tak už prostě v deset večer došly síly…

  11. Sandra napsal:

    Jo, a ještě Můro, jsi zásadová matka, akorát jsem zvědavá jak ta tvoje vzpoura dopadne, když máš poměr sil rozložený 1:4 (možná 2:4, nebo 1:5 podle toho jaký vztah k úklidu má tvůj manžel:)

  12. mura napsal:

    nejsem zasadova matka, kdybych byla, mela bych vysurovanej byt a nefnukala na netu :) 1:5 je spravne. o vysledku budu informovat, sama jsem napnuta :)

  13. Na horách to taje? Tak to se rozplývají i moje plány na jakékoliv pokusy o lyžování. :-( Taky nechápu, jak mohli všichni doteď vychovávat bez těch moudrých knih:-)

  14. Sandra napsal:

    No, žrádlo, teď to asi opravdu není nejlepší doba- tálo to minulý víkend, to bylo teplo. Teď přituhlo, všechno zmrzlo a opět se lyžovat moc nedá. Přes Trutnov dneska jezdila jedna sanitka za druhou směrem nahoru k Peci, každej druhej si na tom náledí zřejmě zlámal haksnu…ale je teprv polovina února, možná ještě nasněží…třeba v květnu:)

  15. Sejra napsal:

    Přiznám se, že sem se musel smát:-))) Děti sou prostě radost a když se povedou jako ty vaše, tak obzvlášť:-)))
    Hlavně nečti ty chytré knihy, jsou to jeden velkej nesmysl, mám pocit, že to píšou lidi, který děti nemaj nebo se jim narodily nějaký extrémně hodný děti, který jsou ještě tlumený rohypnolem. Srovnávám to s radama chytrých žen v časopisech typu Žena a život apod.
    Myslím, že je to jenom boj kdo z koho, boj o území a vliv v něm – děti jsou někdy možná trochu jako zvířecí smečka, všichni chtějí být šéfem, ale jen jeden může být vůdce smečky:-)Blbý je, že do toho zatahují i nás rodiče.
    Ale ber to tak, že tohle se jim jednou bude hodit v životě:-)

  16. Sandra napsal:

    Jj, Sýre, máš pravdu. Akorát v téhle rodině je nějak podezřele moc vůdčích typů- každej by šéfoval rád, kromě mně, já bych to zase s chutí přenechala někomu jinému, jenže málokdy mívám komu. Hlava rodiny bývá v práci a kdyby to tu měly řídit děti, rapidně klesnou ceny bytů v této lokalitě, protože sousedé se začnou houfně stěhovat pryč…
    Dětem se tento povahový rys bude v životě hodit, pokud se ocitnou v pozici nadřízeného…pokud naopak budou nuceni šlapat jak někdo nad nimi píská, bude to pro ně sakra těžké…

  17. jana napsal:

    Rozhodně mají větší předpoklady pro pozici nadřízeného než naše Maruška :)

  18. Sandra napsal:

    To, Jani, asi zcela určitě:)…ale myslím, že být samicí s vůdčími sklony není zas až taková výhra. Jak v osobním životě, tak v tom profesním.

  19. spoon napsal:

    sepsalas to hezky a ctive, a ja s tebou soucitim. Ty pravidla z knihy sice davaj smysl, o tom ze je to neefektivni komunikace asi neni sporu, ale bez okolnosti a detailu (na jak stary deti, v jaky prilezitosti, s jakou intenzitou, jak casto se to aplikuje) nelze soudit. Ja se snazim nekritizovat, syn je dost citlivy na jakykoliv ironicky podtext takze si z nej nejde ‘vystrelit’ ani neskodnou legraci, ale co se tyce prikazu a pokynu tak bez tech se to neobejde, tezko lze cekat ze bude vsechno delat sam a nebo ho o to budeme jako rodice donekonecna zadat a prosit.
    Uspavani je u nas bez problemu (se synem 3.5r odchazi jeden z nas po veceri a hrani do koupelny a nasledne loznice a cte/vypravi pohadku cca pul hodky a u toho usina). Vecerka kolem 9pm, budicek kolem 7am, nevzbudi ho ani kdyz mala v noci rve. (Bless him). Jsem zvedava na rezim az malou odstavim a odlozime oba do detskeho pokojiku…

  20. Manželka napsal:

    No právě, Nz, ty máš extrémně spavý děti… to já si ke svým dětem taky lehnu, přečtu jim pohádku… a pak asi tak za půl hodiny usnu, přičemž děti mě ještě občas budí :D .
    Ale překvapilo mě, že dáváte spát už i Valérku – u nás je dvouleté dítě považováno ještě za moc malé na samostatné spaní, to má ještě místo v rodičovské posteli (nebo to právě tak šidím, že si s ním lehnu do postele v dětském pokoji a předstírám, že tam s ním budu spát – když vyhraje a usnu první, taky to tak dopadne :D ). Větší zaženu do postele, přečtu pohádku a odcházím – buď usnou, nebo si povídají, ale máme od nich pokoj. A to dvouleté, neusne-li, prostě pobíhá, dokud se neunaví. Organizované usínání mu zavedu tak za půl roku, za rok, to už půjde bez násilí. doufám!

  21. Sandra napsal:

    Manželko, kolik tvých dětí má tedy místo v manželské posteli, dvě? Toho já se upřímně trochu bojím, protože Valerka s námi je zvyklá spávat- ukládám ji sice do její vlastní postele (jinak by chtěl s námi spát i Vojta a to už bychom si s Medvědem mohli začít rozestýlat v obýváku) ale jinak za námi prakticky každou noc přijde. Někdy kolem půlnoci, někdy až k ránu na dospání…ale je zvyklá se nalepit na mně, tak jako když byla malý kojenec a usnout takhle tělo na tělo. Jenže za chvíli tu bude další malý kojenec a dva se na mně podobným stylem lepit nemůžou. Takže to bude ještě taky zajímavé.

    Nechat Valerku pobíhat dokud se neunaví by zanmenalo, že nám tu bude strašit do jedenácti a pak půjde spát rovnou s námi. V tom případě bychom měli dost problémy se sousedy, když jednou nespala v půl desátý, tak přišli vyhrožovat, že na nás zavolají sociálku a věřím, že kdyby jim do pozdního večera dupala nad hlavou každý den, tak že to klidně udělají. Navíc i já potřebuji mít nějaký čas pro sebe. Jakmile si nevyšetřím denně aspoň 2 hodinky (např. když je některé z dětí nemocné) začínám mít po pár dnech pocit, že jsem se zredukovala jen na jakýsi stroj na mechanické opatrování dětí a přestala být člověkem. Takže nevím, jestli kdybychom bydleli v baráku a záleželo jen na nás v kolik budou děti chodit spát, jestli bychom příšerínu nechávali řádit až do doby, kdy se ona usmyslí, že je na čase jít do postele. U Vojty, jak jsem psala, tenhle problém nikdy nebyl, v necelém roce jsme mu přesunuli postýlku do jeho pokoje, on si tam spokojeně zabroukal, usul a k sobě jsem ho brala až když se vzbudil na kojení…

    Ale tak ono si to nějak sedne…

  22. L. napsal:

    Bibli tech nejuspesnejsich matek si asi (urcite) kupovat nebudu…..