krátce předodjezdově

Už jsem skoro na odjezdu, ale ještě jsem se chtěla podělit o svůj poslední výtvor (největší umění bylo sehnat sluníčko, všude samí sněhuláci…)

a o svůj čerstvý zážitek. Jedu si takhle metrem, držím kočárek, Vojta sedí opodál. Tu se najednou paní, která sedí vedle Vojty rozkašle…a já jen vidím malou ruku v modré rukavici, jak se nasune za záda paní spolucestující a několika přesně mířenými ranami ji praští do zad. (My to tedy doma neděláme, podle mého je to úplně k prdu, jediný, kdo razí teorii, že praštit kašlajícího člověka do zad je zaručený recept, jak ho uchránit před udušením, je moje máma…takže odtud vítr vane.) Byl to kouzelný moment, myslela jsem, že umřu smíchy…ale zároveň jsem trochu váhala co s tím- napomenout? Omluvit se? Vždyť to myslel jednoznačně dobře… ale zase nemůže poplácávat cizí lidi…. opravdu jsem netušila jak reagovat.

Naštěstí to paní vzala sportovně, poděkovala Vojtovi, že jí tedy opravdu pomohl a zasmáli jsme se všichni. A rázem byla všude kolem mnohem lepší nálada…ona ta dětská bezprostřednost má své jedinečné kouzlo.

A teď pápá, frčíme na vlak.

2 Comments

  1. Nigerijcova žena napsal:

    Tak si to na Vysočině užijte.

    Děti jsou učenlivé, a ušení do zad je poměrně maličkost, já to měla horší. Můj otec je huba nevymáchaná a neumí se hlídat ani před dětma. Na kýchnutí neříká „pozdrav pánbůh“ ale „poser se!“

    Starší to samozřejmě neuniklo a pak tohoto bodrého popřání nezaváhala použít jako Vojta v MHD…
    No, dostala pořádný kázání, jen z toho byla jakási zmatená…

  2. jana napsal:

    :D hehe, to budou ještě překvápka, až Mářa povyroste :) . Jsi fakt plodná blogerka, nestíhám :) .