Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni

„Kde je táta?“ jel Mojta poslední týden jako kolovrátek. „Etě píde táta.“ „Ano, Vojtíšku, přijde- ve čtvrtek.“ „Ano, píde ve t´té,“ raduje se Mojta a netuší, že do čtvrtka zbývá ještě hezkých pár dní, kdy bude muset jít spát, aniž by mu táta dal pusu na dobrou noc.
Zápal mu vydrží přesně do čtvrtka, ve čtvrtek by tátu z fleku vyměnil za pár pouťových atrakcí. „Pojď, Vojtíšku, už půjdem domů za tátou- táta už na nás doma čeká.“ „Ne, tátou ne, etě houpa´“
To já se domů těším o poznání více, protože mi není dobře. Předávám děti Medvědovi mezi dveřma a lezu do postele. „Vidíš to, teď máš zase pro změnu teplotku ty,“ připomíná mi Medvěd jeden z mých článků, ve kterém si dělám legraci z jeho stonání. Potíž je ovšem v tom, že z mé teplotky se k večeru stává docela solidní teplota a já tím pádem vyhrávám jeden den v posteli navíc (Medvěd se stejně chtěl začít učit na ústní až od soboty.)
V pátek odpoledne bere Medvěd děti na procházku a během chvíle stihne navázat mnohá přátelství. Všem důchodkyním v okolí, matkám na pískovišti i dělníkům, co staví dům o ulici vedle, jihnou rysy ve tvářích, když vidí obrovského chlapa, který si v kočárku veze své dvě kopie ve zmenšené verzi. Jaký to otec k pohledání! „To víte, žena je nemocná,“ odpovídá Medvěd tichým a dramatickým hlasem na dotazy kolemjdoucích a vyvolává v nich dojem, že nejspíše trpím nějakou vleklou smrtelnou chorobou.
Některá nově navázaná přátelství jsou velmi užitečná- jeden ze zedníků například Medvědovi nabídl, že nás zadarmo zbaví hromady sutě, čímž nám ušetřil dobrých 50 tisíc. Nejspíš bude Medvěd chodit venčit častěji, když se u něj projevil takový skytý talent:-)
V sobotu se Medvěd odchází učit a já začínám fungovat. Vája si ovšem nechce celý den v poklidu hrát s chrastítkem a Vojta si nechce celý den číst… a tak, když v půl jedenácté večer konečně oba odpadnou, jsem zralá k odpisu.
V neděli, tj. dnes ráno, na pohotovosti mám trochu výčitky, že tam lezu s takovou koninou jako je trocha teploty a bolest v krku, ale jak se postupně čekárně plní, zjišťuji, že s podobným druhem potíží je tam většina lidí. Už od chvíle co jsem přišla, jsem druhá na řadě… a po více než hodině čekání jsem stále druhá na řadě. V tom, abych se na to vykašlala a odebrala se místem, kde tesař nechal díru, ven, mi brání jen dvě věci- za prvé zítra Medvěd odjíždí opět na týden do Prahy a já doma zůstanu s dětmi sama. A vím naprosto bezpečně, že s trpaslíkem a nemluvnětem, které ještě nebylo ani očkováno, si do čekárny k obvoďákovi sednout nepůjdu, i kdybych měla zdechnout. No a navíc moje kartička zdravotní pojišťovny zmizela kdesi v útrobách špitálu.
Pán, který je na řadě přede mnou, stále ještě sedí v čekárně, když tu se najednou otvírají dveře ordinace a pan doktor vystrkuje hlavu. „Ale jenom jestli máš čas, Tomáši“ slyším říkat atraktivní ženu kolem třicítky. „To víš, že jo,“ zahlaholí bodře doktor Tomáš, „já mám času!“ a pacientům v zaplněné čekárně poklesne čelist. „A co ten regulační poplatek?“ ptá se ještě ta paní. „Na ten se vykašli,“ je ještě možno zaslechnout doktorovu odpověď a pak za nimi zaklapnou dveře ordinace. Incident výrazně podpoří vznik přátelské atmosféry v čekárně, protože všichni čekající klejou a láteří jako jeden muž, spílají českému zdravotnictví a proklínají zkorumpované doktory.
Heureka, konečně jsem na řadě. Angína. Jak také jinak.
„Mojta au au t´t,“ chytá se loupežník za krk v autě po cestě domů. Zdá se, že tento týden bude nesmírně zajímavý.

„Tak si běž ,lásko, lehnout“ říká mi po obědě Medvěd a mně to v tu chvíli připadá jako nejkrásnější vyznání lásky, které jsem kdy slyšela.

Comments are closed.