Historky z tábora II

O Homolkových jsem psala minule. Z tábora se odmítali hnout a my se podle toho zařídili. Ti, co bydleli v chatkách na protější stráni se sestěhovali tak, aby nikdo nezůstal sám, a kontakt s Homolkovými jsme omezili na minimum. Tedy s dospělými Homolkovými. Dětem jsme se začali hromadně vyhýbat až poté, co jsme zjistili, že jejich hlavičky jsou již po několik měsíců množírnou potvory vší.
V tu ránu všechny přítomné matky podnikly nálet na nedalekou lékárnu a vykoupily všechny možné prostředky proti vším a po večerech si vyměňovaly zkušenosti, jak nejlépe ochránit čupřinu svého potomka před nevítanou návštěvou parazita. Tedy všechny přítomné matky kromě mne (já jsem se rozhodla situaci řešit, až nastane- a naštěstí nenastala, Vája je skoro plešatá a Vojtu jsem pravidelně kontrolovala, ale asi vším nechutnal) a matky Homolkové ( ta už zřejmě, po té době, chápe tyto hmyzáky, jako domácí mazlíčky)
To byl druhý zážitek, který nám Homolkovi svým pobytem připravili- ten třetí a poslední ovšem už nebyl v jejich režii.
Den po onom popsaném incidentu přijela houkačka. Bohužel s křížkem po funuse- dědu Homolku ráno našli v posteli bez života. Infarkt. Byli jsme z toho trochu zaraženi, protože děda byl jednak sympaťák, druhak jsme si nebyli jisti, jestli celá ta příhoda předchozího dne nějak nesouvisí s jeho náhlým odchodem. Krom toho se začal šířit fáma- někdo zaslechl pana Mrože, provozovatele levného ubytovacího zařízení turistického typu, ke kterému během pár dní přijeli strážci zákona, první pomoc, pohřebáci (a to byl pobyt Homolkových teprve v polovině) jak říká, že se asi oběsí. Přeslechl se a měl za to, že pan Mrož říkal, že se děda Homolka asi oběsil.
Nicméně ani tato událost neměla rodinku Homolkových k tomu, aby si zkrátili dovolenou. Zvláštní lidé.
Ale aby to nevypadalo, že jsme na táboře zažili jen samé hrůzy, tak je nutno napsat, že jinak to byl moc pěkný týden- dvakrát jsme se byli podívat na nedaleké farmě, chodili jsme na výlety, učili jsme se německy, děti měli karneval a Mojta s maskou žabáka vyhrál třetí místo. Dokonce i stezka odvahy byla. Vojta se prý vůbec nebál a za odměnu dostal diplom.
To že se Mojta nebál ovšem bylo velmi pravděpodobně způsobeno nedostatečným strašením ze strany vedoucích- to já jsem ho šla tuhle v noci přikrýt, s ručníkovým turbanem omotaným kolem umytých vlasů, Vojta otevřel oči a jak mě uviděl, začal brečet.
„Se podívej do zrcadla,“ říkal mi potom Medvěd, „se mu vůbec nedivím- tohle se nade mnou v noci zjevit, tak se vyděsím taky.“
A tak mám kariéru jasnou- budu jezdit na tábory strašit malé děti, mám na to evidentně talent.:-)

Comments are closed.