Historky z Podještědí- část poslední

Do této části jsem chtěla zařadit všechny zážitky a historky, které se mi nevešly jinam. Potíž je, že než jsem se dostala k jejich sepsání, tak se mi jich většina vykouřila z hlavy. Takže z toho mála, co zbylo:

O neslavném konci hledání divoké zvěře v oboře Židlov už jsem psala. Zato okolo chaty jsem potkala srnky několikrát. Z toho bych chtěla vzpomenout dva zážitky při kterých jsem se cítila neuvěřitelně blbě, jednou zaslouženě a jednou jsem k tomu přišla jak slepý k houslím.

Vraceli jsme se z výletu, dva dospělí, dva kočárky, tři děti a pes. Cože? Pes? Jo, pes. Už v civilizaci se na nás nalepil obrovskej chlupatej vlčák bez obojku a věrně nás doprovázel celé ty tři kilometry, které jsme museli ušlapat k naší chalupě. Vojta byl z toho celý na větvi a hrozně si přál, aby ten pejsek s námi šel až domů, čas od času na něj volal a když se pes opozdil, tak se dožadoval toho, abychom na něj počkali. Představoval si asi, že si ho necháme a že mu bude házet míčky jako kamarádčině borderce. Nepředstavoval si jistě, jak jeho tatínka klepne pepka, až zjistí, že si do nově zrekonstruovaného panelákového bytu s nepříliš tolerantními sousedy hodláme nastěhovat chlupatého obrovského zavšiveného psa bez minulosti. Navíc se ten pes vůbec do civilizace nehodil. Občas po silnici projelo auto, my lidé jsme se disciplinovaně stáhli na stranu a pes zůstal stát uprostřed silnice. Auto zastavilo a všichni v něm po nás koukali co jako s tím NAŠÍM psem uprostřed vozovky hodláme dělat. Nejlepší to bylo při poslední zastávce. To jsme se zrovna vyhýbali autu u lesa a v tom lese poskakovala srna- koukejte, děti, ukazovali jsme zaujatě robátkům pozůstatek divoké zvěře v našich lesích. Pes stál nevzrušeně uprostřed vozovky, před ním auto a v něm lidi, co si ťukali na čelo, co jsme to za dementy, že se nám pes toulá uprostřed komunikace a my si klidně čučíme do lesa.

Druhý zážitek. Za chalupou máme příkrou stráň a za ní pole. Také je tam kompost. Při večerním vynášení odpadu na kompost jsem vypozorovala, že se na to pole přímo k naší chalupě chodí procházet srneček. Jednou, když jsem se nečekaně vynořila zpoza té stráně, stanuli jsme si tváří v tvář. Dlouhou dobu jsme na sebe bez hnutí koukali a on pak s hlasitým štěkáním odběhl. Do té doby jsem netušila, že srnci štěkají- člověk se učí celý život. Druhý den jsem tam šla znovu a vzala jsem si pro jistotu foťák- co kdyby tam byl znovu. No a on tam byl. Jenže foťák se mu pranic nezamlouval, tak vzal nohy na ramena…a kousek popoběhl. Pak se zastavil a čekal na mně. A mě v tu chvíli popadla nějaká lovecká vášeň, či co, a rozhodla jsem se, že prostě stůj co stůj nějakou fotku ulovím. Bohužel jsem na to nebyla úplně vhodně ustrojena (původně jsem šla jen na kompost, že) a tak jsem se belhala přes pole louky a lesy v papučích a v svítivě žlutém županu, který mi dal Medvěd k narozeninám. Sousedy naštěstí žádné nemáme, ale jestli na mně koukal nějaký myslivec z posedu, tak jsem mu asi výrazně prodloužila život, protože se musel chechtat až se za břicho popadal. Srnec vyloženě provokoval, popoběhl vždy kousíček, pak počkal až se k němu dosunu, zachechtal se a utekl další kousek. Mezitím se mi celkem nepozorovaně setmělo a tak víte jaký je můj úlovek z této absurdní akce (kromě zabahněného županu a papučí)? Posuďte sami:

Tak to by bylo vše, co se týče zvířecích historek.

Jinak jsem byla na chalupě letos tak dlouho, ž e jsem konečně zahlédla ten stroj, kterým se sklízí  lány rybízu, kterými jsme kolem dokola obklopeni:

po sklizni:

A tím moje historky z Podještědí končí, zbytek prázdnin trávíme v Hradci.

One Comment

  1. jana napsal:

    Hehe, při vzpomínce na psa jsem se musela zasmát zase :)