duhová

…jsem tu pán, řekne zima bílá,
konec je s malováním tvým,
z barev tvých jenom špína zbývá,
tvé plátno sněhem rozpíjím…
Opravdu mě trápí, že se mé oblíbené roční období smrsklo na zhruba 10 pěkných dní, nějak jsem ještě nebyla psychicky připravená vyměnit barevnou za bílou.
To se mi snad jenom zdá!“ povzdechla jsem si ráno, když jsem vyhlédla oknem do zahrady a spatřila padající sníh. „Nezdá!“ navrátila mne suše do reality osoba o tři hlavy níže a plně tím zastoupila svého otce, toho času na cestě do Plzně.
Nejprve jsem si říkala, že vůbec nepůjdeme ven, když je takhle hnusně, jenže pak mi došlo, že podobně hnusně může být dalších několik dlouhých měsíců a že přeci nebudeme sedět až do června doma. Moje máma vždycky říká, že cestě na nákup se nedá říkat procházka, ale já myslím, že obchod je cíl jako každý jiný…a tak jsme vyrazili do chumelenice.
Cestou zpátky si Vojtěch nesl v ruce krabičku lentilek a jak ji volně zaměnil za rumbakouli, tak mu povolilo víčko a barevné bonbony se rozlétly vzduchem.
Smutně stál nad tím nadělením a já s ním soucítila (ztráty něčeho dobrého na zub jsem také vždycky dokázala patřičně želet- dodnes si pamatuji, jak mi před patnácti lety prdnul sáček s brambůrkama a kompletně celý voňavý obsah pytlíku se v mžiku ocitl na chodníku…trauma na celý život, občas se mi o tom v noci zdá:-) nicméně stalo se a já potřebovala Mojtu odtáhnout dřív, než ho napadne, že by se ty lentilky daly sníst i ze země, nebo že bychom se mohli vrátit pro novou krabičku.
Jenže trpaslík stál jak přikovaný a trval na tom, že bonbóny se musí posbírat a vyhodit „totoše“ (pohádka o zlobivém strejdovi Jájovi, který vyhazuje odpadky na ulici, kterou mu Medvěd jednou vyprávěl a která slavila ohromný sukces a ještě větší sukces bude slavit, až jí Vojta převypráví samotnému Jájovi, evidentně zabrala) a tak jsme společně začali ze sněhového bahénka tahat barevné duhové kuličky a vracet je zpátky do krabičky. Lepkavá barevná hmota stékala čůrkem po rukou a když byla krabička opět plná, byl Vojtěch duhový až za ušima. A na bílé sněhové přikrývce po nás zůstalo mnoho barevných ďolíčků- taková zimní variace čarokrásně pestrého podzimu.

No a jestli vás zajímá jestli Vojta skutečně vyhodil ty lentilky totoše dobrovolně, tak samozřejmě ne. Jak jsme se blížili k naší popelnici, tak loupežník začal svíranou krabičku ze všech možných stran otírat, jako se třou jablíčka, když není po ruce voda a my chceme sami sebe přesvědčit, že tímto zásahem se ovoce zbavilo všech nečistot. „Tak to Vojtíšku vyhoď,“ stála jsem nekompromisně mezi Vojtou a vstupem do domu. Mojta se na mne trpělivě podíval a vysvětlil mi, že plýtvání nebude nutné… „já mami momomy utfel!“

Comments are closed.